Odletí nebo nebo ne? Když jsme s Tomášem Petrečkem pobíhali koncem května po hřebenech Jeseníků a fotili nové vybavení, které od Rabu nafasoval, nebylo vůbec jasné, jestli celá jeho příprava na Masherbrum nepřišla vniveč. Na hranicích stály hlídky, jaké pamatuje už jen určitá část české populace, v motorech letadel si pavouci napínali sítě a pivo si člověk mohl natočit leda z láhve. Na vlastní zahradě.
Na začátku července mi Tomáš poslal zprávu: "Ahoj Honzo, rád bych napsal stoprocentní odpověď, ale ta bohužel není. Každopádně počítám s tím, že kolem 18.7. vyrazíme. Víza jsou podána a čekáme na výsledek. Hned pak vyřešíme letenky. Je to bojovka." Zdálo se to nadějné, snad už měl i sbaleno. Ale v úterý 21.7. dorazila další nejistá zpráva: "Ve čtvrtek budeme vědět, jestli ano nebo ne. Momentálně to však vypadá, že ne. A asi to tak i dopadne." Tak sakra, to se táhne. Klapne jim to, nebo ne? V okamžiku vydání tohoto rozhovoru, který vznikl právě v oněch květnových liduprázdných Jeseníkách, stále nevím. Ale možná se tyto řádky k tobě dostávají v době, kdy už je jasno.
Mám tu takovou rozehřívací otázku. Za co jsi nejvíc vděčný?
Když to budu brát z oblasti, které se věnuju - lezení nebo adventure závody - tak je to asi možnost cestovat a plnit si to, co jsem si v mládí vysnil. Nikdy jsem si teda nemyslel, že se to stane. Byla to spíš taková touha a teď se to plní - lézt v tak vysokých horách, možnost zkusit vylézt na osmitisícovku a prožít dobrodružství, o kterém jsem v mládí po nocích četl. Teď jsem vděčný za to, že se mi to povedlo.
Chápu teda dobře, že jsi věděl, co chceš, a šel jsi za tím? Byl to tvůj sen živit se lezením a žít tak, jak žiješ?
Ono to přišlo spíš náhodou. Nejprve jsem si to samozřejmě vysnil, ale nikdy mě nenapadlo, že to je reálná touha, že je to vůbec možné. Postupem času jsem začal závodit a otevřely se mi nové možnosti. Potkal jsem lidi, kteří jezdí do hor a brali mě s sebou. A další lidi, co mě a mé aktivity podpořili. Tím to vlastně začalo.
Hasiče ale děláš na plný úvazek, ne?
Ano, na plný úvazek. Sloužím čtyřiadvaceti hodinové směny a pak mám vždy dva dny volné. To je pro mě čas, který využívám k tréninku. Pokud potřebuju volno na expedice nebo nějaké delší závody, tak mi vedení většinou vychází vstříc. Jsem si vědom toho, že v jiném zaměstnání bych takové podmínky třeba neměl. U hasičů mám velkou podporu, moc si toho cením.
Ještě jedna hloubací otázka: Co ti v poslední době udělalo radost? Klidně nějaká drobnost.
Stačí mi docela málo, abych byl šťastný. Vyběhnout někam do hor, vylézt si nějaké cesty. A když nás letos koronavir uvěznil doma, stavěl jsem zahradní domek, který je už hotový. To mi udělalo radost, plánoval jsem to dlouho, nebyl čas a taky to nakonec nebylo tak jednoduché, jak jsem si původně myslel.
Kdy ses byl naposledy projít? Jenom projít.
Teď jsme byli nedávno v Labáku a jezdili po pískovcových oblastech. A tím, že bylo všude málo lidí, tak dokonce jeden den, když jsme přijeli z kola, tak jsme se šli projít Labákem a nakonec to zakončili projížďkou na lodích v Hřensku - tam jsem snad nikdy nebyl, možná jako dítě. Takže to byla taková procházka s projížďkou.
Takže umíš se i normálně projít? Nemusíš jen utíkat?
Jo, jasně. Ale není to tak časté, většinou, když už jedu na hory, tak si spíš zaběhám. Nebo spíše střídám běh s chůzí.
Pojďme k expedicím. V roce 2018 jste byli s Márou Holečkem na Nanga Parbat v Rupálské stěně, která je vysoká 4 kilometry. Jaké máš pocity, když stojíš pod tak ohromnou masou sněhu a kamení? Těšíš se nebo se bojíš? Nebo co se v tobě odehrává?
Stěnu mám načtenou vždy dopředu, než vůbec vyrazím na expedici. Prohlížím si spoustu fotografií, ale když pak vidím horu naživo, je to stejně překvapení – je ještě větší, než jsem si myslel. Obrovský kolos, který hned z údolí vybíhá do vrchu. Pocity jsou smíšené. Jsou tam určitě obavy, ale také se těším, že přijde něco nového, že zkusím vylézt novou linii. Člověk se uklidňuje tím, že kdykoliv může sejít dolů, slanit a nikdy to není takové, že by zůstal nahoře a nemohl dolů. A když jsem tam ještě s tím druhým parťákem, tak sdílíme ty zážitky a myšlenky společně. Člověk na to pak není sám.
Takže správný parťák je důležitý.
Určitě. Myslím, že to je také jedna z věcí, které mám na lezení rád. Nevím, zda by mě bavilo lézt na osmitisícovky sólo, být někde měsíc sám. A taky si myslím, že v těch vysokých horách, kde je to hodně o psychice, je dobré mít parťáka, se kterým prožíváš dobré i zlé.
Poslední tři expedice, na kterých jsi byl, se obešly všechny bez vrcholu. Tak mě zajímá, jestli tam jedeš kvůli tomu, že beze zbytku chceš ten vrchol, nebo ho bereš spíš jako prostředek k tomu všemu, co přijde okolo, k těm zážitkům? Jaká je tvoje motivace?
Cíl expedice je pro mě vrchol, to je jasná věc. Ale samozřejmě dosažení vrcholu má více úrovní. Například pokud bych tam lezl úplně klasickou cestou, tak by mě to asi až tak nenaplňovalo. Tedy pro mě je důležitá i cesta, kterou se tam snažím vystoupit. Ať je to prvovýstup, který je samozřejmě nejobtížnější, nebo opakování nějaké starší cesty, která se tak moc neleze.
Určitě ti partneři a lidi, kteří mě podporují, by chtěli, aby ten vrchol dopadl, to je pochopitelné. Na druhou stranu většinou se obklopuju lidmi, kteří chápou, že dostat se nahoru není až tak jednoduché. A pokud se tam snažíme vylézt nějakou úplně novou linií, je to o to těžší.
A jak se srovnáváš s neúspěchem, když se vracíš bez vrcholu? Je to frustrující?
Určitě ano, protože člověk se na to soustředí, trénuje a potom tam přijede a nakonec to nevyleze. Ale zase už mám nějaké zkušenosti a vím, že to není vždy tak jednoduché a nemůžeme ovlivnit podmínky výstupu. Snadnější by možná bylo vylézt nahoru, kdyby se člověk nedíval na zadní vrátka, aby mohl taky ještě slézt. Jenže pokud to má horolezec v hlavě srovnané a chce přežít, tak se to pokaždé nepovede, dostat se až na vrchol. Hora tam bude vždycky, jak se říká.
Ty seš zvyklý být několik dní ve stěně nebo jedeš nějaký adventure race, který trvá třeba i osm dní. Co se ti během té doby honí hlavou?
Když jsem ve stěně, večer ve stanu si můžu přemýšlet, jak chci. Jak budeme pokračovat, co se za den událo. Ale během dne na nějaké velké hloubání není čas. Výstup je velmi náročný fyzicky i mentálně, a to hlavně díky výšce. Člověk se soustředí jen na to, ať dobře leze, vyhodnocuje podmínky ve stěně, hledá správnou cestu, jistí parťáka a tak dále. Výšku si musí člověk opravdu zažít. Tam jdeš dvakrát pomaleji než u nás v horách a zažíváš přitom pocity, jako kdybys běžel. Takže si počítáš kroky, nevíš, proč to děláš, ale počítáš a to tě tak vyčerpává, že nemáš čas nad ničím jiným přemýšlet.
A při adventure race teda? To je asi jiný.
Jo, je to jiné. Tam je sice námaha taky psychická i fyzická, ale není tam tak velké riziko jako u expedice…
Tam si v klidu šlapeš těch 200 kiláků na kole.
No, zpočátku je to docela rychlé, ale pak se tempo ustálí a už si člověk může přemýšlet. Ne teda celý závod. Jede se podle mapy, musí se vymýšlet taktika. Nejsi jen sám za sebe, ale s týmem. Často se stane, že má někdo krizi a ostatní musí zareagovat, pomoct mu, nemyslet jen na sebe. I na základě toho se ten tým celý sestavuje – v závodě není čas na třecí plochy.
A usínáš na kole za jízdy?
Je to takový mikrospánek - jako v autě. Může to trvat pět sekund, sedm sekund, tobě to připadá jako věčnost, ale samozřejmě můžou z toho být nepříjemné pády, hlavně ve sjezdech. Ještě se mi to, naštěstí, nestalo, žádný vážný pád. Ale halucinace a spánek jsou, řekl bych, standardní věci, které se v noci na adventure závodech stávají.
Halucinace taky?
Taky. Někdy dokonce ani nevíš, co vlastně děláš na tom místě, kde zrovna jsi. Nejsi schopen to vůbec vnímat. Někdy člověk i změní tón hlasu, začne se chovat jinak. Má různé představy – třeba, že pašuje drogy. A ty mu nesmíš odporovat, protože jinak začne být agresivní a uzavře se do sebe. To se nám stalo v Jižní Americe. I v těchto případech musí zbytek týmu pomoct.
Tak to abys měl ještě kurz krizové intervence.
Je to zajímavé ty stavy, které se během toho závodu prožívají. To je na knížku. Už jsme i docela vysledovali jak tomu předcházet. Spát. Často spát. Což teda jako znamená třeba hodinu za noc. Nebo dvě. Víc ne. Ale pokud to člověk nedělá, mozek si ten deficit nějak vybere.
Co ty a strach? Předpokládal bych, že ty máš hranici strachu dost posunutou, ne?
Strach mám. Třeba na skalách, když vylezu vysoko nad jištění, následuje série těžkých kroků a já nevím, co bude dál. Snažím se strach eliminovat zkušenostmi. A co se ale týče vysokých hor, kde obtížnost není až tak vysoká, tak tam si myslím, že už toho jištění až tolik nepotřebuju. Snažím se ho zařazovat, ale je to hodně sporadické a není na to ani moc materiálu. A ani času. Takže často se stává, že jdeme navázání na sedmdesátimetrové lano, ale nedáváme mezi sebe vůbec nic.
A je to tak, že ty cesty na osmitisícovkách třeba nejsou až tak obtížné technicky, ale vše ztěžuje to prostředí, ta výška?
Samozřejmě dojdeš do míst, která jsou hodně těžká. Když to budu ale hodnotit jako celou cestu, myslím si, že to je spíše středně technicky náročné, po fyzické a duševní stránce však nepředstavitelné. Těžko se to pak posuzuje.
Dobře. Tak když vezmeme třeba Rupálskou stěnu - kdyby stála nad Chamonix, byla by to třeba mainstreamová cesta, kterou zvládne průměrný lezec?
Opravdu se to těžko posuzuje. Ta výška z toho dělá zcela jiné lezení.
Takže limitující je ta výška, ten diskomfort.
Myslím si, že hlavně výška. Protože postup je tak pomalý, že i mně to dělá problémy. A to si myslím, že něco natrénováno mám. Ta výška, to je úplně jiný rozměr všeho. Špatně se ti dýchá - běžně se stává, že když večer ležíš ve spacáku, najednou začneš lapat po dechu v důsledku nedostatku kyslíku. A když to zažiješ poprvé, tak si říkáš: Co když se mi to stane ve spánku, probudím se?
Na Gasherbrumu I jste s Márou trčeli šest dní v 7300 metrech. Jak to tam v tom pidi stanu funguje? Co tam děláš? Knížku asi nemáš…
Někdy ji mám. Nebo třeba čtečku. Pomůže cokoliv, co ti obrátí pozornost na chvíli jinam. Není šance si pořádně odpočinout, nemůžeš spát a tak se to hrozně vleče. Čekáš na počasí, sem tam vyjdeš ven, aby sis ověřil, že to opravdu nejde, stan doslova burácí a ty si představuješ, že když se v něm udělá jenom díra, tak nemáš šanci. Prostě tomu stanu věříš a přemýšlíš, co se bude dít dál. A snažíš se ten čas zabít. Spánkem to nejde, jídlem taky ne, protože tam nejde jíst, takže si vaříš vodu na čaj a pokoušíš se nějak přečkat ty nekonečně dlouhé okamžiky. Teď zpětně ani nevím, jak to, že jsme tam tak dlouho vydrželi.
Uvnitř se ani moc nepohneš, co?
Ne, vůbec. Jenom ležíme. Dokonce máme batohy a většinu vybavení venku. Spíme na střídačku - hlava u nohou toho druhého. A když chceš vařit, tak si jeden musí skrčit nohy. Sednout si v malém útočném stanu je téměř nemožné. Takže tam nechceš být dlouho.
Pojďme od osmitisícovek na chvilku dál. Které hodnoty podle tebe na hory patří?
Pro mě je důležité kamarádství, přátelství, když člověk drží slovo a můžeš se na něj spolehnout. To je i na těch osmitisícovkách hodně důležité, bohužel se to ale pomalu vytrácí. A s tím souvisí i respekt k přírodě...
Nechci ti vkládat slova do úst, ale já to třeba vnímám tak, že příroda se stává tělocvičnou.
No, to jde nejvíc vidět na skalách a samozřejmě se to projevuje i tady v horách, v Alpách, Tatrách. Je to tak. Na jednu stranu, pokud je to v nějakých rozumných mezích, tak mi to až tak nevadí. Ale pokud se jde za cílem bez jakýchkoliv mantinelů, není to dobře.
On je ten přístup dnes takový hodně individualistický, výkonnostně zaměřený.
A na těch osmitisícovkách to jde vidět hodně, protože tam tečou obrovské peníze. Lidé si to tam kupují a prostě nic neřeší. To pravé přátelství se pomalu vytrácí. I když by to mělo být automatické, že pomoc druhému v nesnázích by měla stát nad osobním cílem. Ale není to tak. Člověk musí věřit jenom sám sobě a parťákovi.
A kolikrát už možná ani tomu parťákovi ne.
To naštěstí není můj případ. Jezdím s parťáky, kterým stoprocentně věřím. Ale to bohužel není pravidlem u všech. Jezdí tam i lidi, kteří nemají úctu, neprošli si vývojem, nezačínali na malých skalkách a nemají nikoho, kdo by jim předal zkušenosti, tradici. Pokud zajdeš do tělocvičny a odtamtud vypálíš nahoru, tak prostě přeskočíš to podstatné, co bys měl absolvovat.
Když se dívám, jak máš zvládnutou sebeprezentaci - web, sociální sítě, přijde mi to opravdu na profesionální úrovni.
Pokud člověk chce mít nějakou podporu a nechce si platit všechny věci sám, tak na to musí přistoupit. A já beru, že to k tomu prostě patří. Zvlášť v dnešní době, kdy sociální sítě musí fungovat a lidi o člověku musí slyšet, jinak pro ně neexistuje. A proto, když se mě nějaká firma rozhodne podpořit, tak je mou povinností, vrátit jim to nějak zpátky.
A co si myslíš o takovém tom v uvozovkách online streamu, kdy lezeš těžkou stěnou, denně dáváš zprávy na facebook a celý svět sleduje každý tvůj pohyb.
Já bych to ani dělat nemusel, nejsem rozený youtuber. Myslím, že informace by stačila jedna za týden> Na druhou stranu, expedice jsou tak hodně sledované, že tam dokážeš nejvíc zviditelnit partnery a propagovat firmy, které ti pomohly. Sledovanost je tak obrovská, že lidé hltají každý příspěvek, máš šanci jim ukázat vybavení, které používáš, přiblížit stravu, která ti pomáhá, prostě je pomyslně vzít na expedici s sebou.
Když ten horolezecký marketing vyženeme do extrému: 14 osmitisícovek za půl roku. Co si o tom myslíš?
Tohle je druhý extrém, jak se dá marketing dělat. Bezesporu dobře zvládnutý za účelem dosažení velké sledovanosti a získání nemalých financí.
Pokud se bavíme o projektu Nimse a jeho ročním plánu vylézt na všech čtrnáct osmiček, je dobré znát i další fakta. Nims je na tom fyzicky výborně, to je jasné, to bezpochyby. Leze s kyslíkem a stylem, kdy má s sebou další tři nejlepší Šerpy z Nepálu, kteří jsou na stejné nebo podobné úrovni. Mají k dispozici tolik kyslíkových lahví, kolik potřebují. A často do base campu dorazí v době, kdy už je většina cesty vystavěná a oni využijí připravené trasy. Takže, co se týče lezení a výkonu, rozhodně nejde o nic, co bych chtěl dělat. Neodsuzuju to, ale je dobré vědět, jak celý projekt funguje.
Takže Nims nebo Tenzing?
Tenzing. Raději Tenzing.
Tys mi vlastně říkal, že na K2 jste v základním táboře měli vyhřívané stany, wifi, sprchu.
Osmitisícovky jsou hodně specifické. My jsme navíc byli u jedné z nejdražších agentur, která tam působí. Ale jen díky tomu, že ta naše agentura - relativně low costová - se s ní spojila a my využili těch výhod. Kdybychom to měli platit za plnou cenu, tak bychom do toho nešli. To v žádném případě. Na druhou stranu - je to pro člověka komfort. A pokud tam trávíš tolik času, tak ti to v té chvíli nevadí. Je to ale zvláštní pocit, takového komfortu v horách. Na Everestu jsou bary, dokonce pingpongové stoly. A samozřejmě pak v osmdesáti procentech případů potkáš lidi, kteří tam nepatří, nemají zkušenosti a jedou tam, protože mají peníze. Když je pak potkáš ve stěně, mají veliký strach, jsou nervózní a pak dochází k fatálním chybám.
“Na teplo v horách ještě nikdy nikdo neumřel.” To jsem našel na tvém webu. Vzpomeneš si, kdy ti byla největší zima, hnus a říkal sis, že se na celý lezení vykašleš?
Opravdu velká zima mi byla, když jsme s Márou na Gasherbrumu I slaňovali zpátky dolů. Vážil jsem o deset kilo méně a to mi byla vážně kosa. Takových situací jsem naštěstí nezažil úplně mnoho, ale všichni víme, že zima v horách může čekat za každým kamenem.
Dokážeš si představit, že bys žil někde jinde než v České republice?
Mám procestováno kus světa, tak mohou srovnávat. Jsem v Česku spokojený a moc rád se sem vracím. Vážně. Nemám to tak, že bych nadával, že se tady nedá nic dělat, že mi hory nestačí. Jsem rád, když můžu vycestovat do zahraničí, ale vždycky se rád vracím domů. Jediné, co nemusím, je věčná nespokojenost Čechů s tím, jak se máme, potom ale přijedeš do nějaké jiné země a tam zjistíš, že tam mají lidé život sto krát horší.
Ono asi obecně lidi, co cestují, tak vědí, jak se tady máme dobře.
Jednoznačně. Máme se opravdu hodně dobře. A i co se týká podnebí, tak mírný pás je super. Máme čtyři roční období – máme nejen slunce, ale i sníh. To je něco, co lidé v tropech nikdy nezažijí. Takže rozhodně nejsem kritik života v Česku.
Kdybychom teď všechno smazali a mohl jsi vyslat do světa jen jednu jedinou důležitou věc, co by to bylo?
Byl bych rád, kdyby se lidé k sobě chovali slušně. V dnešní době se to hodně vytrácí a mě to mrzí. Když už to nejde ani ve skupině lidí, kteří mají stejné zájmy, tak to těžko půjde v nějaké větší skupině. Ohleduplnost a přátelství mě provází celým životem a beru to jako velmi důležité hodnoty. Protože bez přátel se přeci žít nedá.
Tomášovo vybavení
Péřová bunda Rab Electron
Nepromokavá bunda Rab Muztag GTX
Kalhoty Rab Torque
Spací pytel Rab Mythic