Říká, že limity existují pouze v lidské mysli. A podle toho, co všechno už podstoupil, se jeho mysl zdá být otevřena naprosto všemu: obtížným himálajským stěnám, sedmitisícovým vrcholům, na kterých lidská noha dosud nestála, multisportovním adventure závodům, při nichž člověk za pět dní naspí řádově minuty, nebo náročným horským maratonům.

Lezení se mu stalo povoláním. Poté co vystoupil nejnáročnějšími stěnami v Alpách – severní stěnou Matterhornu, Eigeru a Grandes Jorasses –, nastoupil do tříletého vzdělávacího cyklu, na jehož konci získal titul horský vůdce UIAGM. Když leze či lyžuje v horách, vždy má u sebe foťák a několik objektivů, aby svým klientům přibalil k super zážitku také sadu fotografií.

Tatry dokáží beze zbytku naplnit celý jeden lidský život. Profesionální instruktorka lyžování a snowboardingu zvládá i se dvěma dětmi lézt po skalách, lyžovat ve žlabech a probíjet se s cepíny vyledněnými stěnami. S takovým záběrem se zdá být docela logické, že se rodačka z Popradu rozhodla zastřešit všechny své záliby a dovednosti a stala se první horskou horskou vůdkyní UIAGM na Slovensku.

Na svazích hor tráví tak málo času, kolik mu jen jeho tělo dovolí. Na Aconcaguu (6962 m) vyběhl za 3 hodiny 38 minut a 17 sekund, čímž pro sebe ukořistil světový rekord. Pracuje v nadmořské výšce bezmála 4000 metrů na Aiguille du Midi, a tak jsou jeho plíce dobře připravené na výzvy rychlostního alpinismu. Brzy ho možná spatříme utíkat vstříc vrcholu Everestu.

V horách nehledá nejtěžší výstupy, ale především dobrodružství v divokých stěnách a kamarádství na laně. Rišo je herec hlavní role v řadě nevšedních výstupů v Pamíru, na Kavkaze, Tian Shanu, na Aljašce, v pohoří Ala Archa, Severních Kaskádách, Dolomitech a samozřejmě doma ve Vysokých Tatrách. Ty pravé výstupy jsou pro něj kombinací poznávání a zdravé potřeby trpět.

Nejlépe je jí tam, kde cesta začne stoupat a asfalt dávno zmizí pod nohama. Eli to táhne do hor, do přírody a na dlouhé trasy, kde se běh přirozeně potkává s radostí z pohybu. Běhu se věnuje teprve pár let, ale nejvíc si rozumí s delšími distancemi. Vyhrála Nízkotatranskou stíhačku 100 km, dvakrát Ještěd 24h i LH24 a na Istrii by UTMB 110 km doběhla šestá. Na horách ji nebaví jen výkon, ale i všechno kolem – čas venku, dlouhá cesta a pocit svobody v pohybu.

Dokonale vykrytá všechna roční období a všechny představitelné druhy terénu. Běžkyně Marie se specializuje na ultra traily a sky marathony ideálně nad 80 kilometrů. Horolezkyně Marie se vyžívá na českém písku. Marie skialpinistka vyhledává klasické závody typu Bokami. A s trochou štěstí je Marie to děvče v uniformě Červeného kříže, které vám ošetřuje zranění.

Tomáš vystudoval FTVS Univerzity Karlovy, pracuje jako učitel tělesné výchovy a zároveň působí jako tenisový trenér. Nejvíc ho ale táhne do hor a do terénu, kde se běh neměří jen tempem, ale i tím, jak si člověk poradí s kamením, kořeny a převýšením. Jeho doménou jsou trailové běhy v technickém terénu. V zimní sezóně 2025/2026 vyhrál Lanzarote Haria Titan Trail, Zimní běh na Blaník a Winter Ještěd Skyrace. Vedle běhání má za sebou i několik alpských výstupů, například Matterhorn, Kazbek nebo Mont Blanc, a řadu dlouhých přechodů jako GR11, Tour du Mont Blanc, Svaneti trek, AV1, GR221, GR131 nebo TMR. V zimě mění běžecké boty za běžky a trénink si zpestřuje i na dlouhých tratích, třeba na závodech Marcialonga nebo Vasaloppet.

Nejlépe je jí tam, kde fouká, kde je pod nohama cítit každý krok a kde se svět pod ní na chvíli zmenší. Běhání v horách jí dává svobodu, sílu a energii, kvůli které se chce znovu a znovu vracet na stezky, hřebeny i dlouhá stoupání. Každý výběh je pro ni malé dobrodružství – někdy tvrdý, jindy hravý, ale pokaždé opravdový. A když zrovna nechá běžecké boty doma, sedá na kolo a vyráží objevovat krajinu zase z jiné perspektivy. Sport pro ni není jen trénink, ale přirozený způsob, jak být venku a žít naplno.

Victor je francouzský trailový běžec, který našel svůj domov pod Ještědem. Už od dětství v sobě měl neklid, který nejlépe krotil pohybem, a právě běh se pro něj stal přirozeným způsobem, jak tu energii nasměrovat. Od atletiky se postupně dostal k trailům a delším tratím, kde je člověk víc odkázaný sám na sebe, rytmus a terén pod nohama. Když zrovna neběží, střídá silničku za gravel, vyráží na skialpy nebo na běžky. A z nějakého důvodu si ze všeho nejvíc rozumí s během v dešti. Dlouhodobě ho zajímá i udržitelnost, které se nakonec začal věnovat naplno i profesně. V Liberci navíc pomáhá rozvíjet místní běžeckou komunitu Rub-it run club.