Kam všichni jedou? - JsmeRab

Kam všichni jedou?

Napsal Honza Navrátil
Čtení na 5 minut

Je pozdě. Oči se mi klíží únavou. Víčka už by nejraději zahlásila konce dne. Jen kdyby se u klikaté silnice objevil kousek rovného plácku pro odstavení auta. Místo toho se ze zatáčky vynořují další dva reflektory, jejichž záře, rozplizlá na čelním skle pomazaném hmyzími pozůstatky, nutí pravou nohu odlehčit plynový pedál a připravit ho ke svižnému přesunu o pár centimetrů vlevo. Jen podvědomě už vnímám dámský hlas, jehož italskou živelnost narušuje stále častější chrčení reproduktorů. Blížíme se k francouzským hranicím.

Po čtrnácti hodinách vrtění se na sedačce a třinácti stech kilometrech zabíjení nudy na rozpálených italských autostrádách, v osmiproudých německých kolonách a mezi vysmátými značkami "sorry jako, musíme to opravit - ano, už zase" mám cestování opět plné zuby.

Cíl? Francie. Národní park Écrins. Aiguille Dibona.

Ono to zní krásně, když se spřádají plány před monitorem, který září do přítmí pokoje neodolatelnými snímky hor. Žulová skalní jehla čnící jako zdvižený prst k nebi - to chceš! Už se tam vidíš. Bříška prstů jakoby už cítila tlak ostrých zrníček nažloutlé alpské žuly. Dlaně se ti začínají potit. Už dobíráš parťáka na druhém konci lana. Podáváte si ruce na vrcholu. Kloužete dolů po sněhovém poli. Vracíte se do údolí, vytahujete kempingová křesílka a otevíráte dvě plechovky ne příliš obstojného francouzského piva, které se za ty dva dny, co jste strávili tam nahoře v horách, navíc hřejivě odchýlilo od ideální konzumační teploty uvedené na obalu. Ale co! Tohle je tvá jediná starost - teplé pivo. Ideál. Jedeš!

Nahážeš lezecký vercajk do beden pod spací vestavbou ve svém pojízdném domově. Do desetilitrového kanystru z OBI doplníš vodu. Nabereš parťáka, abyste se spolu ještě zastavili v Lidlu pro raw tyčinky po 16,90 Kč za kus, pytel těstovin, rajčatovou omáčku, šest Kozlů a dvě ruličky toaleťáku - minimálně třívrstvého, protože hrubá horolezecká kůže na prstech ruky se snadno prodere k fekálnímu neštěstí. A už ve zpětném zrcátku vyhlížíš mezeru, do které se v tom pestrobarevném na jih uhánějícím proudu vměstnáš.

Pořád ještě před sebou vidíš tu nádhernou skalní katedrálu pojmenovanou po svém prvovýstupci - italském horolezci Angelo Dibonovi. Krčíš prsty na nohou i úsměv na tváři, jak si v myšlenkách natahuješ své o tři čísla menší lezečky. Volnou rukou - tou, která nedrží volant - kvedláš v klimatizovaném vzduchu v rytmu motání rutinních smyček osmičkového uzlu. A dvoulitrový dieselový motor přede kdesi v pozadí utlumený tím nejkrásnějším zvukem, co znáš - cvakáním zámků karabin, které si právě věšíš... Doprdele! Brzda! Výstražná oranžová světla rozblikávají tvou pozornost. 120. 100. 80. 60. První dvě čísla, orámovaná červenou kružnicí, tě minula při přebírání lana na skalní polici po bitce ve čtvrté délce. Teď brzdíš, že se ti u toho mění pořádky v kufru.

Praha! První kolona. Rychlost 20 km / hod. Navigace po minutách posouvá tvůj dojezd do ráje.

Podle ročenky Technické správy komunikací hlavního města Prahy za rok 2019 najezdí auta po Praze za pouhý jeden den 23,4 milionů tzv. vozokilometrů. Jinak řečeno - 584krát objedou zeměkouli.

Který ze tří pruhů si vybrat? Z prostředního máš nejlepší výhled na piloty, s nimiž si pravidelně měníš pozice. Jednou máš navrch ty, vzápětí tě nechávají za sebou oni. Většina z nich sedí v autě o samotě. Čtyři místa v SUV posazeném na dvacetidvouplacových kolech a s kombinovanou spotřebou 9 l na 100 km zůstávají volná. Do tvé stříbrné caddyny by se ale taky ještě minimálně dva lidi pohodlně usadili.

Ale to už žlutý smajlík ŘSD ČR zase zvedá koutky nahoru a s díky ti přeje šťastnou cestu. Už se nerozhlížíš. Vidíš jen jedno: Francie - Écrins - Dibona.

A po intermezzu plynulosti: Mnichov!

Opět se z tebe stává smradlavá komponenta v několik kilometrů dlouhém, líně se po žhnoucím asfaltu plazícím, hadovi. Neutrál. Brzda. Jednička. Spojka - plyn. Brzda! Spojka - plyn. Škyt, škyt, škyt. Chcíplo ti to. Málo plynu. Na světelné signalizaci, klenoucí se nad čtyřmi pruhy autobahn richtung Salzburg, bliká červený trojúhelník s vykřičníkem a nápisem "Stau". Díky za upozornění! Jeden by si té kolony nevšimnul a normálně profrčel okolo stotřicítkou.

V dopravě vzniká téměř 30 procent všech emisí oxidu uhličitého v Evropské unii, přičemž ta silniční se na nich podílí ze 72 procent.

Za Rosenheimem už se zvedají první kopce. Nemají sice tak štíhlou linii jako tvá vysněná Aiguille Dibona, ale máš alespoň na co koukat. Když tedy právě nehypnotizuješ ručičku tachometru, aby fatálně nepřekročila rychlostní limit 100 km/h. Nebo nezíráš do zpětného zrcátka, zdali se v levém pruhu nenajde trocha místa pro předjetí kamionu - naloženého do Francie exportovaným českým mlékem, které se za pár dní bude vracet v protisměru do Česka, jen zabalené jako sýr s vysmátou červenou krávou. Protože s úsměvem jde všechno líp, jak ta kráva tvrdí na svém webu. Ale tobě se spíš krabatí čelo, když se prodíráš masou aut bez začátku a konce. Evropa v pohybu. Na Dibonu už si skoro ani nevzpomeneš. Spíš si pokládáš otázku, jestli pro samou lásku k přírodě, nedáváš té přírodě pořádný čoud. A neumíš si odpovědět. Na hledání odpovědi ti zbývá celá Itálie i s kolonou u Turína. Ale pravděpodobně najdeš nějakou vykutálenou omluvu. Nebo výmluvu, horolezče?

Už v roce 1896 při zkoumání dob ledových předpověděl Svante Arrhenius vliv CO2 vznikajícího spalováním uhlí na oteplování celé planety. V 60. letech 20. století pak David Keeling ukázal, že emise CO2 způsobené člověkem jsou dostatečně velké, aby způsobily globální změnu klimatu.

Prašný plácek u silnice za městem Briançon. Zbývá 40 minut do lezeckého ráje v Ailefroide, ale tvé oči se na protest zavírají a ponechávají ti jen malou škvírku pro odstavení auta a rozhození spacáku na matraci. Ráno to dorazíš a posnídáš s vůní čerstvého croissantu pod žulovými stěnami Écrins. Ach!

A taky uděláš celkový součet: spotřebováno 91 litrů nafty, vyprodukováno 260 kg CO2 (je to tak - kalkulačka zde). Ano, budiž ti ke cti vlastní hrníček vsunutý do kávovaru na benzince a že si ruce otíráš do kalhot namísto jednorázovou papírovou utěrkou. Ale přeci jen se zdá být tvá láska k přírodě v deficitu. Co s tím? Já zatím nemám tušení. Nechci se vzdát další svůdné žulové krásky, dobrodružství v několikasetmetrové stěně a bezstarostného poflakování s konvičkou na kávu, pytlíkem těstovin a lopatkou na bobky na břehu alpské řeky. Ale taky nechci přijít o čistou vodu ve studni, sněhově bílé zimy v Jeseníkách a včely poletující na zahradě. Podobně jako jsme za posledních 40 let v důsledku lidské činnosti přišli o Aralské jezero, 52 % všech zvířat na planetě a polovinu Velkého bariérového útesu.

Co s tím?

Honza Navrátil

Leze po horách, píše o horách, fotí hory. A vždycky se šťastně vrátí - má to přece vepsané ve jméně.

NIC VELKÉHO UŽ ti NEUTEČE

Nech nám tady email a my ti jednou za čas pošleme inspirující příběhy ze světa hor.

Zeptej se

+420 739 577 362

Žijeme v horách

Ing. Petr Kosek, Ph.D.
Těchonín 184, 561 66 Těchonín
IČO: 88253538
DIČ: CZ7907313678
facebook