Lepkavýma rukama svírám volant, oči těkají mezi cestou před autem a zpětným zrcátkem. Ve večerním oparu se občas ve zpěťáku mihne obrys Tater, konkrétně Lomničáku a Kežmaráku. Chytré auto indikuje únavu řidiče a na displeji se objevuje ikonka kávy. Jenže mě v žilách koluje jiná droga. Je neděle večer a po pár dnech v horách jedu za rodinou do Svidníka. Jsem sám, prázdná cesta a hlavou mi víří tolik myšlenek. Samota, kamarádství, strach, hory. Kolikrát již jsem takhle přemýšlel? Mám vlastní teorii o energii hor, plnou knihovnu čtiva o horách. Stokrát jsem spolu s Rebufatem nasával mrazivý horský vzduch a koukal na hvězdy. Je to tak obrovská porce emocí, nesdělitelná a přesto sdílená. S kamarády, s těmi kteří nemluví a přece si rozumí. A Tatry jsou pro mě ztělesněním všech těchto pocitů, hor, kamarádství a přírody.
V pátek ráno nakládám v Popradu kamarády, kteří dorazili nočním vlakem – už je to takový rituál. Stala se z toho tak trochu vysněná cesta po všech komplikacích s koronáčem a my jsme natěšení na tři dny v horách. Vyrážíme ze Smokovce na Hrebienok a dále do Velké Studené doliny. Cesta zalitá sluncem, málo lidí, vítr ve vlasech, ani ten batoh není tak těžký. Na Zbojandě sundáváme bágly, dáváme kapustnicu. Necháváme naše bolavá těla trochu odpočívat na slunci, klábosíme, vzpomínáme na silvestr 2016, který jsme tu strávili. Bereme lezecký matroš a ve trojici míříme dolů ke Strelecké věži. Je to cíl adekvátní podmínkám – všude leží spousta sněhu – a našemu stavu nerozlezenosti. Vybíráme prostřední pilíř, cesta obtížnosti 4-5 UIAA. Pohoda. Tahám první délku. Jak říká Plizi: jarní nejistotka. I když je terén snadný, poctivě zakládám jištění. Tu friend, tam smyce – znáš to. Je to jako náboženský rituál, když se ruce mazlí s prohřátou žulou. Jsem rád za každý chyt, každý stup. Tep se zklidňuje, panika ustupuje. Konečně jsem tu, konečně lezu. Přesto se ke konci délky do mysli vkrádá nejistota: kam dál?
Nacházím slušnou polici, dělám štand, sichruji jej vklíněncem a dobírám kluky. Nejsme si jistí směrem, a tak další délku tahá Tomek. Mizí za hranou, následuje traverz a… dlouho se nic neděje. S Raďasem klábosíme a tušíme lezecké obtíže. Nad námi zazní pár nadávek a objeví se Tomkův batoh, který po chvíli opět mizí za skalním blokem, dobírám lano a takto ještě dvakrát. Pak se sekvence kroků konečně povede a Tomek volá: "Štand!"
Psychika nás dvou dole se nachází v minusových hodnotách, ale jak to tak bývá, lezeme. Po pár metrech nepříjemný traverz do kouta, koutem nahoru pár metrů a pak… převísek! Lezu jako poslední, funím, bojuji. V převisu sice nacházím madlo, ale žádné nohy. Sedím, visím, škrábu se. Konečně, za pomoci luxace art coxae – protože normálně takový rozsah v kyčli nemám – zdolávám převis. Ruce zmateně těkají po skále a snaží se křečovitě chytit jakýkoli náznak chytu.
Další délka je pohodová, dolézáme na pilíř, který pokračuje pěkným, ostrým a kompaktním hřebínkem. Nádherné lezení. Studujeme topo a diskutujeme, co dál. Terén před námi se zdá obtížnější a morál nám vzal crux s převisem, který byl těžký. Nakonec volíme variantu sestupu do levého žlabu a dolez na vrchol lehkým terénem. Slézání do sedélka mi připomíná Čtyři palice. Pak krátké slanění, lano do batohu a sólo míříme vysněženým žlábkem hore. Je to ten pravý "scrambling": sníh, mokré plotny, volné šutry. Ale není to nic složitého, zvlášť když máš s sebou borce jako Raďas, který má bezedný zdroj fyzické vytrvalosti a šlape nad tebou. Konečně! Poslední tři metry a za hranou již tuším vrchol. Podání rukou, přiblblé úsměvy. Je večer a Velká Studená dolina je osvětlená zapadajícím sluncem. Sníh, hory a my. Mlčky vychutnáváme tu nádheru, debatujeme o vylezené cestě. Dnes jsme zažili všechno: radost z lezení a hor, adrenalin, obavy, únavu. Horský koktejl, který doplní sestup hlubokým a mokrým sněhem. A večer jej naředíme horcem. Docházíme na Zbojničku – značně dobití. Žádná velká kalba se nekoná, navíc Raďas nemá rifle a tím padá i sestup na diskotéku v Popradu. Spíš si vychutnáváme pobyt na prázdné a ztichlé chatě. Na chatu večer dorazila i kamarádka Natálka z Bratislavy – další díl tatranských setkání –, která s námi leze vlastně docela pravidelně. Zítra nás čeká přesun na Térynku – v plánu jsme měli Širokú vežu, ale počasí a množství sněhu plán mění.
Po snídani začíná lehce pršet, chceme dorazit do Priečného sedla před hlavní várkou vody. Nepromokavě oblečení, někdo v pohorkách, někdo v běžeckých botách, stoupáme do sedla. Je to takové mr*ání, kdy máme občas sníh do půli stehen. Tentokrát se nekonají žádné výhledy, jen rychle dupeme na chatu. Déšť přitvrzuje.
Téryho chata – můj tatranský domov. Nevynechám jedinou příležitost, abych se sem podíval. Během, na lyžích, na ranní kávu. Na pokec s kamarády, kteří tu pracují. Marek, Maťo, Peťo. Vzpomínám na dlouhé zimní večery, kdy jsme si v až intimní atmosféře povídali o horách a životě na chatě. A já tehdy klukům v koutku duše záviděl, ale především rozuměl. Svět tak vzdálený od sdílených kalendářů či přehlcených e-mailových schránek. Život v Tatrách! I když je práce "nahoře" velmi těžká, každý den je jiný a svým způsobem krásný. Okolní štíty halí jiné světlo, jiné mraky, jsou slyšet jiné zvuky, potkáš jiné lidi.
Dnešní den na Terynce bude válecí. Dorazili jsme okolo dvanácté a dáváme přednost odpočinku. Když se na chvíli déšť uklidní, děláme před chatou nějakou metodiku, kterou ukončují kroupy. Večer klábosíme, plánujeme další akce a tak trochu sníme. Se vzrůstajícím množstvím horce se také naše plány stávají ambicioznějšími. Je nám dobře, přítmí chaty, ve které jsme téměř sami, a vědomí hor za okny je přímo magické. Dlouze sedím za chatou a pozoruji hvězdné nebe, obzor lemují mlčící stíny skal a v uších lehce šumí vítr. Mám pocit nekonečna. V deset večer kapurková a ideme spať.
Ráno je plán víceméně jasný: Žltá stěna a Korosadoviczova cesta. Je to lezecká klasika kousek od chaty. Jen s nejnutnějším lezeckým materiálem se vydáváme pod stěnu. Včerejší nekonečno v mé hlavě vystřídala lehká kocovina. S Raďasem se pomalu navazujeme, Tomek s Natálkou lezou před námi. Není kam spěchat, noříme se do stínu stěny a ukrajujeme první metry lezení. Vlhko, lámavá skála. Lezení není těžké, ale také to není žádná hitparáda. Klíčovou délku tahá Raďas – pevná kompaktní skála, koutek, spára, traverz. Obtížnost vzrostla, ale je to paráda. Traverz je mírně vlhký a těžší – V UIAA –, ale dají se najít chyty. Přesto funím a moc se nezdržuji. Dolézáme na Východní hřeben. Euforie! Žádný vznešený vrchol, ale vylezená cesta je fakt pěkná a nabízí přesně to, proč mě baví lezení. Koukáme na turisty na chodníku pod námi, dolézáme na vrchol Žlťačky a po skalním žebru slézáme k chatě. Kávička je zasloužená, balíme věci a sestupujeme do civilizace. Jdeme s rozestupy, každý z nás ponořen do vlastních myšlenek.
Já se mnohokrát ohlížím a mlčky loučím s chatou i s horami. Přemýšlím nad tím, jak se ze mě vlastně stal horolezec. V roce 1988 jsem se s mamkou bál na chodníku nad Popradským plesem. I když mě rodiče brali do Roháčů, Tater i Dolomitů, dostával jsem i při běžné turistice závratě a s expozicí měl problém. Přesto mi hory učarovaly a postupem času jsem se do nich vrátil. Pomalu se blížím k Zámkovského chatě a v hlavě si přehrávám film jménem Tatry: zimní lezení s jednou mačkou, noční slaňování z Gerlachu, večerní výběh na Rysy, prašanové řádění, zlomená noha po fatální chybě při slaňování, zmrzlé bivaky i divoké večírky, skvělá setkání. Někdy sám a většinou s těmi nejlepšími kamarády.
Jsme na Hrebienku a docházíme k autu. Odvážím kamarády na vlak a nabírám směr na východ. Ptám se sám sebe, kdy se sem opět vrátím? Poslední dobou to kvůli covidu nebylo snadné. Těším se za rodinou, chybí mi. A tam uvnitř se tetelí radost z právě prožitého nekonečna minulých dní. A vím, že další návštěva bude brzy.
Tatranská volba
Nepromokavá bunda Rab Zenith
Lehké a odolné kalhoty Rab Torque
Větruvzdorná a strečová bunda Rab Borealis
Hybridní izolační bunda Rab Kaon