Kluk z plakátu

Čtení na 11 minut
Napsal Vašek Novotný

Ten plakát mám stále před očima: Everest 1984 – Československá expedice. Visel doma na stěně a já na něm zase visel očima. Stejně jako na snímku Lhotse Shar nebo fotografii El Capitana od Mirka Šmída. V knihách jsem se během dětství potkával s Hillarym, Herzogem, Rakoncajem a dokonce i s Tyrkysovou bohyní. Tenkrát se díky rodičům začala rodit má fascinace horami a lidmi, kteří v těch výškách hledali štěstí, slávu či sebe sama. 

Staré plakáty dávno odnesl čas. Starým knihám však stále náleží jejich čestné místo v mé knihovně, takže tu a tam prolistuji jejich zažloutlé stránky a připomenu si dávné příběhy z hor. Právě v roce 1984 se uskutečnil první Československý výstup na Everest. Po výstupu Polskou cestou stanul na vrcholu Josef Psotka společně se Zoltánem Demjánem a Šerpou Ang Ritou. Padesátiletý Psotka došel až na nejvyšší bod světa bez kyslíku. Úctyhodný výkon. Při sestupu se ale opozdil a o dva dny později našel Josef Just jeho bezvládné tělo na svazích Everestu. 

O jedenáct let dříve – v roce 1973 během pokusu o prvovýstup na Makalu (8481 m) – to byl právě Juzek Psotka, který zůstal v posledním postupovém táboře po boku těžce zraněného spolulezce Jana Kounického. Šest dní o něj on a Ivana Fiala pečovali ve výšce 7850 m. Kamarádi, kteří vše sledovali z bezpečí základního tábora, oba přemlouvali k návratu. Dokonce je ze zóny smrti vyháněli. Fiala, s myšlenkami na rodinu, se sotva doklopýtal do nižšího tábora. Psotka vydržel ještě déle. Pak ale také on musel dolů a v malém stanu u raněného přítele jej vystřídal Mišo Orolin. Kounický bohužel nedlouho poté vydechl naposledy.

Obětavý, přátelský, skromný – takový byl Josef Psotka, legenda mezi horolezci.

V roce 1988 se pod Mount Everest opět vrátila slovenská expedice s ambiciózním cílem – vystoupit Bonningtonovou cestou, jednou z nejtěžších cest směřujících na vrchol, v lehkém alpském stylu a samozřejmě bez kyslíku. Jožo Just, Jaro Jaško, Dušan Becík a Peter Božík. Čtyři horolezci par excelence, navíc ve skvělé formě. Kluci z Vysokých Tater. Nic ale nešlo podle plánu. Kvůli pomalejšímu tempu byli donuceni strávit několik nocí ve výšce nad hranicí 8000 metrů. Kromě Josefa Justa se všichni dostali do bídného stavu, dokonce částečně oslepli. Cesta do bezpečí ale vedla pouze vzhůru – přes Jižní vrchol Mount Everestu. Just jako jediný vystoupil 17. října ve 13:40 až na nejvyšší bod, zatímco ostatní začali od Jižního vrcholu sestupovat. Tehdy se ale vysílačka odmlčela a čtveřice výjimečných horolezců navždy zmizela ve větrné smršti. Výstupem Bonningtonovou cestou se jim pravděpodobně povedl horolezecký výkon století. Bohužel s tragickým koncem.

Oba výstupy na Everest se udály v říjnu. Oba jsem si v duchu tisíckrát představoval. Nejintenzivněji kdysi nad třetím výškovým táborem na Manaslu, kdy jsem osamoceně sestupoval v dost zbídačeném stavu. Sedl jsem si tenkrát na sníh a pozoroval prázdný tábor hluboko pod sebou. Obzor začínal tmavnout, dávala se do mě třeskutá zima a já si v hlavě přehrával příběhy Kounického, Justa, Becíka, Božíka či Psotky. Dotek vysokohorské samoty.

Na památku horolezců z Everestu se ve Vysokých Tatrách již od roku 1985 běhá Memoriál Josefa Psotky – horský závod, který mě svým spojením s historií lákal již dlouho. Letos se poprvé běžela nová trať se startem a cílem na Štrbském plese. Závod vedl běžce pod Kriváň, seběhem na Tri Studničky, po tatranské magistrále zpět na východ, za Jamským Plesem prudkým stoupáním a následným traverzem na chatu Pod Soliskom. Odtud následoval seběh zpět ke Štrbskému plesu. Trať BASIC (26 km / 1600 m) vedla rovnou do cíle, trať EXTREME (38 km / 2500 m) točila doleva do Mlýnické doliny a kolem vodopádu Skok až na nejvyšší bod tratě – Bystrou lávku (2312 m). Prudkým seběhem se závodníci dostali opět k traverzu na Solisko a pak po sjezdovkách zpět do cíle.

Shodou okolností jsem strávil večer před závodem přímo na chatě Josefa Psotky, kde mě zcela pohltila atmosféra starých příběhů. Všude na stěnách visely dobové fotografie a k tomu se přidalo vyprávění Vlado Launera, který se sám zúčastnil expedice na Everest v roce 1984. Můj pohled neustále vábila velká fotografie nádherné hory Pumori ve společenské místnosti. Jen jsem tiše seděl, srkal čaj a poslouchal.

Ráno! Ze snění mě vytrhává šelest na chatě. Organizátoři se už začínají připravovat. Já zaspal! Rychlá snídaně, připravit věci do batůžku a fofrem na start. V sedm ráno začíná výklad tratě, po němž následuje minuta ticha jako vzpomínka na kamarády. Za chvíli pak legenda Mišo Orolin pozvedá startovní pistoli směrem k nebi a posílá chumel běžců do mlhy, která přikryla široké okolí. Dusání bot, pravidelný dech a neznámo. Vím jen, že mě čeká dlouhý den. Hlavou mi běží myšlenky a otázky, na něž nemám odpovědi. Po dvou kilometrech se začíná ukazovat modrá obloha, vidím hřeben Kriváně a vybíháme nad mraky. „Pane bože!“ říkám si. Na tváři naskakuje bezděčný úsměv od ucha k uchu a je jasné, že tenhle závod nemůže dopadnout špatně.

Z inverze vykukuje hřeben Nízkých Tater a všichni se koupeme ve sluneční záři. Má mysl skotačí a stoupání se zdá nějak lehčí. Výhledy doplňují ještě Západní Tatry s krásně zasněženou Bystrou. U rozcestí pod Kriváňským žlabom se dostáváme do stínu a namrzlá cesta nám ukazuje, že běžíme ve výšce 2100 metrů. Je potřeba dávat pozor, seběh 1000 výškových metrů je nekonečný a na jeho konci opět mizíme v mlze.

Na Trech Studničkách máme v nohách 13 kilometrů, a tak občerstvovací stanice dodá potřebnou energii a psychickou podporu (mimochodem, skvělý personál!). Ocitám se na trati úplně sám a těším se, že si konečně zaběhám. Po dvou kilometrech stoupání, v němž ale nejsem schopný utíkat, což mě také trochu psychicky nalomí, se chodník mění na nádherný single trail. Uháním lesem po měkké cestičce a labužím si. Na dvacátém kilometru opouštíme červenou značku a zahajujeme náročné stoupání do Furkotské doliny a chatu Pod Soliskom. Kontroluji hodinky, zda stíhám cut-off do Mlýnické doliny. Stíhám!

Chata pod Soliskom představuje první bod tratě, který z minulosti znám. Následný seběh po sjezdovkách už se mým kolenům a stehnům ale vůbec nelíbí a na ostatní závodníky začínám ztrácet. Točím doleva a dobíhám na druhou občerstvovačku, kde mi povzbuzující kamarádi vlévají krev do žil. Krom obligátní koly a redbullu do sebe cpu i chleba se sádlem. Nemůžu přece běžet jenom na sladké! Pod vodopád Skok se proplétám mezi davy turistů, od nichž slyším ohleduplná slova: „Odprataj sa, ujo pretěká.“

Opět nastává fáze vzestupu. Běžím, předbíhám pár závodníků, krajina je zalitá sluncem. U vodopádu Skok mi horskáči hlásí 30. místo, což mě docela překvapuje. Do této chvíle mě vůbec nenapadlo myslet na nějaké umístění. Prostě si užívám hory a boj sám se sebou. Nad Skokom přichází opět mlha a ke slovu přichází lehká krize. Turisté ubývají, stezka ale stále stoupá a síly docházejí. Láme se pátá hodina závodu a já stoupám k Capiemu plesu (2050 m). Nádherné místo, které mi díky mlze připomíná scenérie z Pána Prstenů. Okolní krajinu již zdobí sníh, teplota klesá na nulu a já si se vší vážností uvědomuji, že mě čeká ještě nekonečných 300 výškových metrů na Bystrou lávku. Marně hledám v mlze směr stoupání a spíše intuitivně skáču mezi kameny. Slyším nad sebou hlasy, ale nic nevidím. Když se začíná mlha rozplývat, spatřuji nad sebou hřeben. Hrozivý pohled. Dochází mi šťáva, je zima a já nejsem schopný předejít ani turisty. Říkám tomu: tempo paní s kočárkem. Začíná ten správný souboj v mé hlavě.

Otevírají se výhledy na další část Tater, kterou neznám. Stezka je technická a končí zářezem Bystré lávky. Díky horskáčům a fixním lanům je průstup bezpečný, nikoli však snadný. Strmý a technický sestup scházím – o seběhu nemůže být ani řeč. Nohy bolí, těším se, až přijde nějaký rovný úsek. Jenže je to nekonečné! Už mě to nebaví, všichni mi utíkají. Naštěstí se dolina pod druhým Wahlenbergerovým plesom narovnává a já mohu zase chvíli klusat. Na horizontu se ukazují stožáry lanovky, symbolizující úlevu. Jenže zároveň přicházejí první křeče. Traverz pod Solisko mi připadá šílený, párkrát ztrácím balanc a vrávorám. „Mami, ujovi je asi zle,“ vnímám tak napůl ucha. Zase chata Pod Soliskom, zase další nechutný seběh. Stehna pálí, mám toho dost. Naštěstí už jen kousek. Pokus o finiš. Cíl. Čas 7:08. Nádhera!

Velké „ďakujem“ všem organizátorům, posádkám občerstvovaček a klukům z horské služby. Překrásná trať, skvělí lidé okolo závodu, výjimečná myšlenka oslavy horolezectví. Jednoznačně můj nejtěžší a zároveň nejkrásnější závod.

„Nikdo by neměl odcházet z tohoto světa s pocitem, že je opuštěný.“

Juzek Psotka
Vybavení na horský trail

Nepromokavá běžecká bunda Rab Phantom Pull-on s hmotností 94 g

Funkční triko Rab Forge kombinující měkkost merina a odolnost syntetiky

Žijeme v horách
NALEHKO s.r.o.
Papírová 123/12
460 01 Liberec
IČO: 08760021
DIČ: CZ08760021