Vyhledávané bloudění - JsmeRab

Vyhledávané bloudění

Napsal Honza Navrátil
Čtení na 5 minut

Tak já nevím. Bude pomalu poledne a my ještě pořád nic nevylezli. Prý místní klasika. Krásná cesta, jejíž krásy nám ale nejspíš zůstanou utajeny, protože už dvě hodiny operujeme v maximálním rádiusu deseti metrů a marně pátráme, kudy bychom měli pokračovat. V kulminující beznaději vyjadřuji přání seznámit se s člověkem, který kreslil plánek cesty do průvodce. Jak mám proboha poznat, který z těch dvaceti stromů okolo si on vybral jako klíčový orientační bod nákresu?

Přitom to začalo docela dobře. Z jablečného sadu nás se slovy „Very najs růt“ přímo pod stěnu nasměroval sadař asimetrické postavy - asi metr vysoký, asi metr široký. Pochybuji, že to kdy lezl. Z mnoha vyšlapaných stezek překvapivě vedly naše kroky na první pokus tou správnou a na konci úvodní délky nás už očekával strom omotaný klubkem starých sluncem vyšisovaných smyček. Přesně podle průvodce. Pak tedy chodecký traverz doleva a následně stěnou… no ale jak dlouhý traverz? V plánku zakreslená centimetrová čárka by měla - v příměru k délce předchozího lezení - znamenat reálně tak pět metrů. Jenže po pěti metrech se ještě přitahuju za větve a do lezeček se mi shora sype vyprahlá středomořská hlína. S měřítkem si autor hlavu nelámal. Centimetr sem, centimetr tam. O dalších pět metrů dál už skála připomíná avizované velké schody - alespoň takto si vykládám klikyhák v průvodci. Dobrý. Nicméně po dvou pokusech mohu s čistým svědomím prohlásit, že schody rozhodně neodpovídají obtížnosti tři, tedy jak praví metodické příručky: „Středně těžké lezení. Trénovaní a zkušení lezci mohou překonávat úseky tohoto stupně ještě bez použití lana.“ Bez lana? Haha. V šestimetrové „trojce“ zakládám tři jištění a z následné police se zakloněnými hlavami upřeně zíráme do docela hladké stěny s cílem uhádnout, který strom z těch tří chudáčků uchycených silou vůle ve stěně, je ten správný - se štandem. Vpravo, vlevo nebo uprostřed? Ach jo. Nevím, netuším.

Slunko nás nemilosrdně smaží, koláče v podpaží se proměnily v pořádné frgály a o tři čísla menší lezečky mi přestaly být pohodlné přesně před hodinou a padesátisedmi minutami. Celý to vypadá divně. Lezeme správně? Nemám páru. Při pohledu okolo to nikde jinde nevypadá nikterak schůdněji. To nemá cenu. Balíme. Slaňujeme. V duchu si připadám jako blbec. Nahlas proneseno je samozřejmě blbec autor nákresu v průvodci. Jsem zpruzelej a nejraději bych to všechno prodal - sedák, karabiny, lana. Jenže ani to nemůžu. Lana se při stahování někde zasekla. Takže znovu nahoru?

Tak máme dvě odpoledne. Nastoupáno dvě stě výškových metrů, vylezené dvě délky - nebo lépe řečeno dvakrát ta samá - a druhý den úplně zabitý. To bych se zabil.

To bloudění. Celý večer sedíte s plechovkou Kozla na parkovišti, prolezenými prsty obracíte stránky v průvodci a v záři čelovky hledáte tu pravou cestu na další den. Ráno už od šesti nenuceným odkašláváním a převalováním ve spacáku nenápadně budíte svého parťáka, který ty brzké odchody do stěny zřejmě nebere tak vážně jako vy. Ale co když se pokazí počasí? Víte svoje. Na kulinářské umění není čas - trocha horké vody udělá z hnědého prášku poživatelnou hmotu a hrst oříšků dodá kalorie. O půl osmé stoupáte chladnou dolinou, do níž sluneční paprsky ještě nedosáhnou, a zdálky se snažíte najít podobnost mezi obrázkem v průvodci a reálným pohledem do stěny. Nástup u velkého balvanu nelze minout. Přemotáváte lana, pečlivě si rozvěšujete materiál na sedák a na růžovém i zeleném prameni rutinně motáte dva osmičkové uzly. "Tak já jdu!" Jenže najednou to všechno vypadá úplně jinak, už ne tak jednoznačně jako v tom nákresu. Nástup po rampě, za štandem ještě kousek pokračovat, pak nahoru, traverz doleva do komína… No a do kterého? „Ale jo, hele, tady je nakreslená police, tak to je určitě tam vpravo nahoře. A ty žluté pásy, jak píšou, tak dívej, tam je to takový jakoby trochu žlutý. Když tam zasvítí sluníčko.“ No co si budeme povídat, od toho komína vlevo lezete úplně jinou cestu, ale přesto ve stěně stále nacházíte přesně ta místa, která popisuje průvodce. Akorát ten třímetrový střechovitý převis do čtyřkové délky nějak nepasuje. Jištění žádné. Zkoušíte to zprava, zleva, ani ň. Ale blbě být nemůžete. Viděli jste přece stopy magnézia. Nebo zaschlý ptačí trus? Jak dál? Nahoru to nejde. Dolů? Slanit celých šest délek? Vypadá to tak. Debilní průvodce! Debilní lezení! Debilní skály!

Každopádně i přes aktuální beznaděj a pocit totálně promarněného času, který člověk mohl věnovat třeba nacvičování jednoho klíčového kroku v bezejmeném 7b v údolí, má bloudění svá pozitiva. Kromě toho, že si příště dáte majzla, do kterého komína lezete, je bloudění právě tím dobrodružstvím, na které se vzpomíná. Kořením, které k lezení po horách patří.

Kolikrát jsme se motali po lese, nadávali na podmáčené mechové pasti, do kterých se noha zaboří po kotník, sápali se do svahu a pak cestou dolů brzdili sešup za pomocí slaboučkých větví mladých bukových náletů, jenom abychom našli skálu, která nejspíš nikdy neexistovala. Triko durch propocené. Pod okem šrám od napružené haluze. Sytě žlutou barvu na nových trekovkách nahradila zapáchající hnědá blátopatina. A nic. Jediný dnešní lezení bylo to ranní z postele. 

Jednou jsem takhle klienty potahal po celém pohoří Hohe Wand, hledajíce nástup na ferratu. Když mě podobnost okolitých reálií a popisu v průvodci utvrdila, že se nacházíme na správném místě, zavelel jsem obléknout úvazky, nasadit přilby a šplhat! Ocelová lana tam byla. Ale rakouští důchodci se ještě několikrát poté, co nás klidným krokem obešli zprava, s údivem otočili, jestli se opravdu jistíme za zábradlí. „Wir haben einen Kurs.“ Nakonec jsem klienty nechal nahoře na chalupě u piva a běžel zase dolů hledat správný nástup. V půl druhé odpoledne jsme nalezli do první ferraty toho dne.

Bloudění je blbý. Kór když ke svému cíli ve finále ani nedobloudíte. Pravda, dnes se tomu může člověk docela spolehlivě vyhnout. Nástup na tu moji ferratu už visí podrobně popsaný pod odkazy na prvních pěti stránkách výsledků vyhledávání na Googlu. Včetně GPS souřadnic a tipnul bych si, že už někdo zaznamenal a nasdílel online celou trasu od parkoviště. Kdybych si kromě klasického knižního průvodce prolistoval taky internet, našel bych X článků, ze kterých bych zjistil, že máme lézt o dva metry vlevo ke stromu uprostřed. Uhlířovu čapku bych v Jizerkách našel na první pokus a v Údolní cestě na Nos bych vybátý pod čtvrtým kruhem telegrafující nohou nevyklepal důlek do skály, protože: „Nad převisem vpravo od mělké škrabky v úrovni kruhu velké madlo, které nejde zespod vidět.“ 

Přes všechno svoje blouděni ale stejně nevím, jestli o takové hory bez překvapení, bez boje, bez občasného zklamání vůbec stojím. Vždyť jaký má smysl chodit za dobrodružstvím, které si předem důkladně okleštím nekonečným proudem internetového všehomíra. Tak asi budu raději dál bloudit ve stěnách po stopách falešného maglajzu, vztekat se nad věčně zauzlovaným klubkem lan a tu a tam odcházet z hor poražen. Ono to přistřihnutí hřebínku neuškodí a alespoň bude na co vzpomínat.

Text a fotky: Honza Navrátil

Naše volba

Kalhoty Rab Torque

Softshellová bunda Rab Borealis

Nepromokavá bunda Rab Muztag

Merino triko Rab Forge

NIC VELKÉHO UŽ ti NEUTEČE

Nech nám tady email a my ti jednou za čas pošleme inspirující příběhy ze světa hor.

Zeptej se

+420 739 577 362

Žijeme v horách

Ing. Petr Kosek, Ph.D.
Těchonín 184, 561 66 Těchonín
IČO: 88253538
DIČ: CZ7907313678
facebook