Myslím, že to gruzínské děvče zkouší, co všechno jsme ještě schopni pozřít. Talíř těstovin s červenou paprikou, vykukující zpod tuhnoucího bílého příkrovu, vystřídala hromada planě uvařené čočky a právě teď na stole přistává miska, která zhmotňuje vzpomínky na Babu Jagu z Mrazíka: "A tady pro tebe, výborné pomeje. Pochutnej si rypáčku." Tak a dost, pánové! To by se nám mohlo na kopci vymstít. Pojďme pryč! Guriho bratr už stejně troubí před domem.

Při včerejším aklimatizačním výšlapu naše planoucí stehna pochopila, co to znamená klam Kavkazu. Všechno je tady větší, než vypadá. Máš-li pocit, že na brdek před sebou vylezeš maximálně za půl hodiny, vynásob to čtyřmi a počítej, že ani to nemusí být konečná cifra. Prý, že na ten kopec vyběhneme za dvě hoďky. Pche! Který blázen to řekl? No, který? Všechny tři nás postihla šalba svůdně ošidných hor. Výstup i sjezd 1700 výškových metrů v panenském sněhu - tato túra se pořádně zahryzla do našich nerozlyžovaných stehen. Kdo ví, jestli ony svahy před naším příchodem vůbec kdy poznaly dotek skluznice. Divoký Kavkaz. Dnes už bychom měli vědět, jakým iluzím čelíme.

Když se hrnu k pravým předním dveřím kavkazským bahnem opentleného teréňáku, Guriho bratr krouží s rozhozenýma rukama za mnou. V jeho tmavých vykulených očích, zírajícími přes velký gruzínský nos, odečítám něco mezi bezradností a nepochopením. "Dů jů vont drájv?" Ne, ježiš, to vůbec, děkuju... Ty jo, a co tady vpravo dělá volant? A jo! Pardon. Ájm džast navigejtr. Ojeté čtyřkolky Mitsubishi Delica se sem dováží přímo z pravovolantího Japonska, kdo to mohl tušit?

Míříme do osady Bagvdanari. Dvě vymrzlé bahnité koleje stoupají mezi prostými kamennými domy, za jejichž zdmi musí být zima mrazivá a krušná. A zatímco my se ještě pohybujeme ve stínu, který do údolí vrhají štíty za našimi zády, na obzoru se už v prvních paprscích dne koupe svůdná gruzínská kráska: Ušba. Myslíme na hřeben vybíhající do prostoru ze strmých sněhovo - skalnatých stěn, podobně jako nad povrch země vyzdvižený kořen starého stromu. Nahoru to nevypadá daleko. A hora nás vábí jako tři mlsné psy, co neznají míru. Chceme to všechno! A především ten jeden skalisky lemovaný žlab, který se v závěru rozšiřuje, aby nakonec vyústil do bezmezně širokých panenských plání pokrytých jiskřivou nadílkou, díky vysoké nadmořské výšce udržované v prášivé kondici. To je sen. Kromě nás tří, Guriho bratra a dvou koní, které pod pohrůžkou chlapíka v omšele zeleném vaťáku zabírají do otěží povozu, bychom tady marně vyhlíželi další živé duše. Žádný jiný lyžař, jehož oblouky by naporcovaly náš prašan. Patří jen a jen nám.

Jenže ještě ten výstup. A my se z předchozího dne pramálo poučili. Vzdálenost k vytouženému žlabu snad narůstá, místo aby klesala. Přičemž na konci rovné pláně se nám staví do opozice přesně ten brdek, který ve skutečnosti oplývá převýšením jako celá jedna hora v našich rodných Jeseníkách. Navíc tady něco nehraje. Svah nabírá až příliš na sklonu. Natolik prudký se od úpatí nezdál. Jeho strmost nás nutí traverzovat ze strany na stranu a tím se nepříjemně prodlužuje náš pobyt v jeho tísnivém sevření. Raději bych už stál nahoře. A urychlený výstup nejspíš také představuje jedinou možnost, jak se zbavit nepohodlného chvění, které prostupuje celým tělem. Zvláštní, jak člověk dokáže vycítit ohrožení, aniž by ho přímo spatřil. "Držte si rozestupy! Alespoň 20 metrů!" Každých pár metrů zkusmo zapichuji otočenou hůlku do sněhu. Nevidím problém. Ale jeho přítomnost cítím docela jasně.

Nahoru, nebo dolů? Třetí možnost není? Vysublimovat snad do modrého kavkazského nebe, proletět jako zbloudilý obláček páry nad horami, které napřed vábí, aby v zápětí naháněly strach, a pak už jen pod tíhou přehnaného sebevědomí klesat do hlubokých údolí, v nichž se zařadím po bok lidí, kteří k horám uctivě z povzdálí vzhlížejí, ale nepokoušejí pomíjivou přízeň štěstí. Bohužel však - tato varianta schází. A tak přidávám do kroku a doufám. Dychtím po skalnatém hřebínku, který se přibližuje na dohled. Snad už i na dosah. Ještě dvě otočky, několikrát vystřídat nohy, párkrát vyprázdnit a znovu nasytit plíce v řídnoucím vzduchu. Chybí jen maličký kousek... Áááno! Ufff!

Ale teď co? Po hřebeni dál a pak? Čísla na zápěstí nabyly povážlivě pozdní hodnoty. Žlab? Zapomeňte na žlab, chlapečkové. A začněte řešit, kudy se spustíte do údolí, nabádá tři zdrchané duše slunce, které, nejspíš také pod tíhou únavy, klesá na obloze níž a níž. Místo extrémního prvosjezdu, vystačíme si tedy jen s nekonečnými pláněmi pod sebou. I to bude pořádná jízda, když ani nejsme schopni dohlédnout dna údolí v osadě Mazeri. Bez lyží kráčíme do nitra svahu, abychom kompresním testem prověřili, kolik že náklonnosti chová k našemu záměru. Kdyby se snad sněhový kvádr zhroutil pod tlakem listu lopaty dříve, než všichni tři doufáme, a dosvědčil tak nesoudržnost pokrývky, mohli bychom se ještě vrátit stejnou cestou. Ale zvládli bychom to vůbec? Po všech těch intenzivních vjemech zakousnutých do našich myslí v poslední fázi výstupu?

Dvacet jedna, dvacet dva... Až při dvacátém třetím poklepu se objevuje v kvádru prasklina. Přičemž cokoliv nad dvacet dá se považovat za signál přízně, kterou nám svah projevuje.

Široké lyže se utápí pod sněhem, aby vždy na krátký okamžik vypluly nebesům naproti a setřepaly ze svého povrchu tisíce jiskřivých vloček, které předtím vyrvaly z letargického povalování na svahu. Po krátkém přeměření rádiusu dalšího oblouku pak ta širokánská prkna zase mizí v jiskřivě bílých hlubinách. Úúúúuu! Stehna hoří. Při ohlédnutí zpět přitom stále můžeme přesně spočítat počet oblouků, které se nám podařilo až dosud vykroužit. Tak málo máme za sebou a tak moc nás ještě čeká. Musíme si odpočinout. Všechno je tady větší, než se zdá. Všechno.

Wummm!

"Doprdele! Tady to prasklo!" Kde? Co? "Celý to tady prasklo, pod náma! Vidíš to?" Ale co teď? Co teď? Co teď? Uprostřed svahu, který se jisto jistě rozhodl srazit třem hrdinům hřebínek a předvést jim, co to znamená Gruzínský tobogán? Zpátky nahoru? Kdo z nás má na to síly? A taky čas se krátí. Dolů musíme. Jedině dolů. Opatrně, po jednom. "Jeden sjede a na bezpečném místě počká na ostatní, dobře?" Fajn. A kdo pojede první? Já? Já nechci. Nebo vy říkáte, že chci? Tím, že se ani jeden z vás nehlásí? Prostě jedu. Jedu co nejrychleji dolů. Kolena se klepou tak, že v okamžiku maximální amplitudy třesu snad i narážejí jedno o druhé. Tohle není dobrý. Tohle není dobrý. To prostě není dobrý. Do řiti!

"Tak pojďte! Po jednom za mnou!" Stojím mezi ohromnými sněhovými bloky, které v prohlubni zůstaly jako pozůstatek nedávné laviny. Další děsivé prasknutí už naštěstí nepřichází. Ne dnes. A Guriho brat vytahuje z krabičky poslední cigaretu, zatímco se na bezpečných loukách nad osadou konečně osvobozujeme ze sevření hor a brzdíme u jeho auta.

To zlověstné zahřmění pokrývky, odrážející se jako rozdováděný ping pongový míček od skalnatých srázů Kavkazu, představovalo nejspíš jen drobné varování. Memento mori, které potřebuješ slyšet, aby ses holeněmi pokorněji opíral do jazyků bot a jedním okem neustále pokukoval po táhlu lavinového batohu. Každý z následujících šesti gruzínských dní doprovází děsivé wummm. Každý den nám svah pod zadkem hlásí, že k vetřelcům na svých bedrech nechová přespříliš sympatií. Krom jediného dne. Hory tentokráte mlčí. Odtrh se objevuje bez varování přímo nad námi. Není kam utéct, můžeme jen doufat v boží zásah. A opravdu. Kousek nad námi se proud laviny mírně stáčí a masa zvířeného sněhu projíždí pět metrů za patkami našich lyží. Stál při nás. A já si kladu otázku, zda strach prostě a jednoduše a nedílně patří k odvážným plánům v opuštěných horách? Snad ano. Jen se mi s tím těžko vyrovnává. Nemám ho rád. A nesnáším to děsivé wummm.

Skialpová volba

Představ si úzkou pěšinu stoupající ke skaliskům na vrcholu hory. Šipka na posledním rozcestí ti před chvílí bez příkras oznámila, že potu stékajícího po tvářích se ještě dva kilometry nezbavíš. Přestože kůru smrků občasně ozvláštní žlutý proužek sevřený mezi dva bílé, davy se tudy nehrnou. Je to štreka. A jaká odměna čeká na vrcholu? Hezký výhled? To uspokojí leda pár bláznů. Kdyby tam tak stála hospoda a na cestu dolů půjčovali koloběžky, to by se vzhůru hrnula jiná procesí. Takhle kladeš své kroky do hlíny mezi pokroucené kořeny jen za doprovodu datla rytmicky vyťukávajícího nový příběh v kmeni stromu.

Najednou ale slyšíš i jiné zvuky. Povědomé. Jako když někdo pospíchá a svahem uhánějící podrážky smekají na prašném povrchu. Škvírami mezi temnými kmeny smrků občas probliknou barvy, které jistojistě žádnému lesnímu tvoru nepatří. Červená. Fosforová zelená. A už se řítí proti tobě - další běžec! Přestože samota ti dělá dobře a právě kvůli klidu daleko od lidí proháníš své nohy po téhle zapomenuté stezce, cítíš někde v nitru radost, že tady utíká i kdosi další. Že se tady na kopci potuluje člověk, který sdílí podobnou radost jako ty. Automaticky zvedáš pravou ruku a do šumu podzimního větru vypouštíš čtyři vstřícné hlásky: "Ahoj!"

Vzdálenost mezi tebou a fosforovým běžcem se rychle zkracuje, až se stává docela nepatrnou. Očekáváš odpověď na pozdrav. On však sklápí zrak a úkrokem do kraje stezky doprovázeným vytočením levého ramene za sebe se vyhýbá další překážce na trase - totiž tobě. Třeba tě jen neslyšel. Ale určitě na tebe koukal. A viděl tvou zdviženou pravici. Musel ji vidět. Stejně jako pohyby tvých úst. Vždyť na tebe doslova zíral. Přesto se stal jen dalším z řady těch, kterým nikdo nevysvětlil - jako tobě táta v mládí - že na horách se lidi zdraví.

Jeden pro druhého

Na internetu narazíš na milión sto pět článků o tom, jak si sbalit batoh, jestli se víc zapotíš v tričku z merina nebo polyesteru a jakou aplikaci si bezpodmínečně před cestou na hory stáhnout. Ale i když začneš intenzivně gůglit, o etiketě na horách nenajdeš ani zmínku. Zvláštní, na co se dnes klade důraz, že? Nicméně vše, co se dělalo před stoletím a půl, nemusí být nutně zastaralé a nehodné pozornosti.

Cizího člověka normálně nepozdravíš. Ve městě obzvlášť. Zkus ráno vlézt do tramvaje a pěkně nahlas pronést: "Dobrý den!" Je to slušné? Asi ano. Ale budeš za blbce. Dneska není zvykem pozdravit, ani když se ve fast foodu objednávají smažené nudle s kuřecím masem nebo posílá zpráva (ne)oblíbené stránce na facebooku. Kráčíš-li však po horské stezce a tvé kroky se míjí s kroky jiného člověka, zdá se být minimálně podivné sklopit hlavu, případně odvrátit zrak a dělat, že tam ani jeden z vás není. Ještě před několika desítkami let se na horách považovalo za normální pokynout v takové situaci hlavou a říct: "Ahoj!" Dnes se stalo normálním pozdravit protijdoucí skupinku, na oplátku přijmout udivený výraz a za zády pak zaslechnout: "Vy ho někdo znáte?"

Ne, neznáme se. Ale chodíme po horách, kde případná pomoc čeká daleko v údolí a jedině my dva si můžeme pomoct. Můžeš se mě proto zeptat na cestu, kolik dřiny ti ještě zbývá na vrchol a zdali ve směru, ze kterého přicházím, na tebe nečíhá nějaká nečekaná překážka. Rád ti poradím. Rád si jen popovídám. Rád při nejhorším vytáhnu lékárničku a ošetřím ti roztržené koleno. A to samé čekám od tebe. Tady na hoře stanovuje pravidla příroda - hromadí sníh pro laviny, rozpoutává bouřky, strhává stezky. Ty i já jsme si rovni. Starý nebo mladý? Zkušenostmi ošlehaný horal či hory teprve poznávající benjamínek? Pozdrav představuje vzájemné ujištění, že jsme tady jeden pro druhého. Nikoliv každý za sebe.

Pozdrav na horách je nejen slušnost. Ale taky symbol sounáležitosti, společného zájmu a otevřenosti být nápomocen.

Máš to stejně? Jak to vnímají ostatní?

---

Katka Mandulová

Co pro tebe pozdrav na horách znamená? 

Nezáleží na tom, jestli je to zrovna bonjour, skol nebo vyplazený jazyk, člověka to vždycky potěší. Čím větší divočina nebo výšina, tím srdečnější pozdravy. Ecce homo! (v překladu: Ejhle člověk! pozn. aut.) Věnujeme si pozornost a to je pěkné. 

Kdy jsi poprvé zjistila, že na horách se zdraví?

Přemýšlím, ale v horách je zdravení tak přirozené, že si ani nepamatuju, že by mě to kdy zarazilo. Možná jsem jen postupně zjišťovala, že skol je lepší pozdravení než ahoj, nebo když na mě Tibeťani vyplazují jazyk, tak se vlastně zdravíme. 

Proč by měl člověk zdravit někoho, koho vlastně nezná?

Myslím, že pokud je na to prostor, tak to přijde přirozeně. Nemyslím, že by se nutně museli pozdravit všichni lidi stojící společně v davu třeba na Sněžce, ale jinak to na horách přichází samo. Je v tom kus člověčenství v drsné přírodě. 

---

Tomáš Petreček

Co pro tebe pozdrav na horách znamená?

Přestože nejsem příliš společenský typ, tak pozdrav na horách beru jako fajn věc. Potkávám se tam s lidmi, kteří mají hory stejně rádi jako já. Takže v podstatě zdravím samé kamarády.

Kdy jsi poprvé zjistil, že na horách se zdraví?

Už od malička jsme jezdili do hor s rodiči, později i s kamarády, a tak vlastně ani nevím, kdy jsem si uvědomil, že se zdraví právě v horách. Bral jsem to jako úplnou samozřejmost.

Proč by měl člověk zdravit někoho, koho nezná?

V horách platí obecně tak trochu jiná pravidla - kamarádství, vzájemná pomoc a úcta jsou tam nějak důležitější než v běžném životě. A většina lidí, co se pohybují v horách, to dobře ví a řídí se tím. Takže se zdraví lidé, kteří smýšlejí velmi podobně, jsou "přátelé hor" a v podstatě tedy i mí přátelé. Jsou však i okamžiky, kdy všechny v horách nezdravím, a to převážně na frekventovaných turistických místech a značkách.

---

Ája Trojanová

Co pro tebe pozdrav na horách znamená?

Dříve to pro mě byl standart, na který jsem nekladla žádný větší důraz. Když jsem někoho potkala na kole, běžkách či ve skalách, prostě jsme se na sebe podívali, usmáli a řekli si: "Ahoj!" Byly i chvíle, kdy jsme se dali do řeči a prohodili pár slov. Dneska abys člověka s odpovědí na tvůj pozdrav pohledal. Běžíš v lese a už z dálky je jasný, že protiběžec kulí očima na všechny strany jenom ne na tebe. Proběhne a ty se svým pozdravem leda utřeš. Dneska to pro mě znamená hodnotu. Hodnotu, která tu s námi byla. Ahoj, kterým mi druhý tulák, běžec či cyklista říká, že nám je venku dobře a žijeme reálný život. 

Kdy jsi poprvé zjistila, že na horách se zdraví?

Myslím, že mě to naučil děda na běžkách. Dneska bych teda nechtěla zdravit všechny běžkaře na Jizerské magistrále, to je fakt. Možná by chtělo si pozdrav nahrát na diktafon a nechat si to na krku puštěný konstantně. 

Proč by měl člověk zdravit někoho, koho nezná?

Pro pocit, že si nejsme lhostejní. Prostým pozdravem lze vyjádřit: "Užij si své kroky, ať tě ženou kamkoliv."

Je pozdě. Oči se mi klíží únavou. Víčka už by nejraději zahlásila konce dne. Jen kdyby se u klikaté silnice objevil kousek rovného plácku pro odstavení auta. Místo toho se ze zatáčky vynořují další dva reflektory, jejichž záře, rozplizlá na čelním skle pomazaném hmyzími pozůstatky, nutí pravou nohu odlehčit plynový pedál a připravit ho ke svižnému přesunu o pár centimetrů vlevo. Jen podvědomě už vnímám dámský hlas, jehož italskou živelnost narušuje stále častější chrčení reproduktorů. Blížíme se k francouzským hranicím.

Po čtrnácti hodinách vrtění se na sedačce a třinácti stech kilometrech zabíjení nudy na rozpálených italských autostrádách, v osmiproudých německých kolonách a mezi vysmátými značkami "sorry jako, musíme to opravit - ano, už zase" mám cestování opět plné zuby.

Cíl? Francie. Národní park Écrins. Aiguille Dibona.

Ono to zní krásně, když se spřádají plány před monitorem, který září do přítmí pokoje neodolatelnými snímky hor. Žulová skalní jehla čnící jako zdvižený prst k nebi - to chceš! Už se tam vidíš. Bříška prstů jakoby už cítila tlak ostrých zrníček nažloutlé alpské žuly. Dlaně se ti začínají potit. Už dobíráš parťáka na druhém konci lana. Podáváte si ruce na vrcholu. Kloužete dolů po sněhovém poli. Vracíte se do údolí, vytahujete kempingová křesílka a otevíráte dvě plechovky ne příliš obstojného francouzského piva, které se za ty dva dny, co jste strávili tam nahoře v horách, navíc hřejivě odchýlilo od ideální konzumační teploty uvedené na obalu. Ale co! Tohle je tvá jediná starost - teplé pivo. Ideál. Jedeš!

Nahážeš lezecký vercajk do beden pod spací vestavbou ve svém pojízdném domově. Do desetilitrového kanystru z OBI doplníš vodu. Nabereš parťáka, abyste se spolu ještě zastavili v Lidlu pro raw tyčinky po 16,90 Kč za kus, pytel těstovin, rajčatovou omáčku, šest Kozlů a dvě ruličky toaleťáku - minimálně třívrstvého, protože hrubá horolezecká kůže na prstech ruky se snadno prodere k fekálnímu neštěstí. A už ve zpětném zrcátku vyhlížíš mezeru, do které se v tom pestrobarevném na jih uhánějícím proudu vměstnáš.

Pořád ještě před sebou vidíš tu nádhernou skalní katedrálu pojmenovanou po svém prvovýstupci - italském horolezci Angelo Dibonovi. Krčíš prsty na nohou i úsměv na tváři, jak si v myšlenkách natahuješ své o tři čísla menší lezečky. Volnou rukou - tou, která nedrží volant - kvedláš v klimatizovaném vzduchu v rytmu motání rutinních smyček osmičkového uzlu. A dvoulitrový dieselový motor přede kdesi v pozadí utlumený tím nejkrásnějším zvukem, co znáš - cvakáním zámků karabin, které si právě věšíš... Doprdele! Brzda! Výstražná oranžová světla rozblikávají tvou pozornost. 120. 100. 80. 60. První dvě čísla, orámovaná červenou kružnicí, tě minula při přebírání lana na skalní polici po bitce ve čtvrté délce. Teď brzdíš, že se ti u toho mění pořádky v kufru.

Praha! První kolona. Rychlost 20 km / hod. Navigace po minutách posouvá tvůj dojezd do ráje.

Podle ročenky Technické správy komunikací hlavního města Prahy za rok 2019 najezdí auta po Praze za pouhý jeden den 23,4 milionů tzv. vozokilometrů. Jinak řečeno - 584krát objedou zeměkouli.

Který ze tří pruhů si vybrat? Z prostředního máš nejlepší výhled na piloty, s nimiž si pravidelně měníš pozice. Jednou máš navrch ty, vzápětí tě nechávají za sebou oni. Většina z nich sedí v autě o samotě. Čtyři místa v SUV posazeném na dvacetidvouplacových kolech a s kombinovanou spotřebou 9 l na 100 km zůstávají volná. Do tvé stříbrné caddyny by se ale taky ještě minimálně dva lidi pohodlně usadili.

Ale to už žlutý smajlík ŘSD ČR zase zvedá koutky nahoru a s díky ti přeje šťastnou cestu. Už se nerozhlížíš. Vidíš jen jedno: Francie - Écrins - Dibona.

A po intermezzu plynulosti: Mnichov!

Opět se z tebe stává smradlavá komponenta v několik kilometrů dlouhém, líně se po žhnoucím asfaltu plazícím, hadovi. Neutrál. Brzda. Jednička. Spojka - plyn. Brzda! Spojka - plyn. Škyt, škyt, škyt. Chcíplo ti to. Málo plynu. Na světelné signalizaci, klenoucí se nad čtyřmi pruhy autobahn richtung Salzburg, bliká červený trojúhelník s vykřičníkem a nápisem "Stau". Díky za upozornění! Jeden by si té kolony nevšimnul a normálně profrčel okolo stotřicítkou.

V dopravě vzniká téměř 30 procent všech emisí oxidu uhličitého v Evropské unii, přičemž ta silniční se na nich podílí ze 72 procent.

Za Rosenheimem už se zvedají první kopce. Nemají sice tak štíhlou linii jako tvá vysněná Aiguille Dibona, ale máš alespoň na co koukat. Když tedy právě nehypnotizuješ ručičku tachometru, aby fatálně nepřekročila rychlostní limit 100 km/h. Nebo nezíráš do zpětného zrcátka, zdali se v levém pruhu nenajde trocha místa pro předjetí kamionu - naloženého do Francie exportovaným českým mlékem, které se za pár dní bude vracet v protisměru do Česka, jen zabalené jako sýr s vysmátou červenou krávou. Protože s úsměvem jde všechno líp, jak ta kráva tvrdí na svém webu. Ale tobě se spíš krabatí čelo, když se prodíráš masou aut bez začátku a konce. Evropa v pohybu. Na Dibonu už si skoro ani nevzpomeneš. Spíš si pokládáš otázku, jestli pro samou lásku k přírodě, nedáváš té přírodě pořádný čoud. A neumíš si odpovědět. Na hledání odpovědi ti zbývá celá Itálie i s kolonou u Turína. Ale pravděpodobně najdeš nějakou vykutálenou omluvu. Nebo výmluvu, horolezče?

Už v roce 1896 při zkoumání dob ledových předpověděl Svante Arrhenius vliv CO₂ vznikajícího spalováním uhlí na oteplování celé planety. V 60. letech 20. století pak David Keeling ukázal, že emise CO₂ způsobené člověkem jsou dostatečně velké, aby způsobily globální změnu klimatu.

Prašný plácek u silnice za městem Briançon. Zbývá 40 minut do lezeckého ráje v Ailefroide, ale tvé oči se na protest zavírají a ponechávají ti jen malou škvírku pro odstavení auta a rozhození spacáku na matraci. Ráno to dorazíš a posnídáš s vůní čerstvého croissantu pod žulovými stěnami Écrins. Ach!

A taky uděláš celkový součet: spotřebováno 91 litrů nafty, vyprodukováno 260 kg CO₂ (je to tak - kalkulačka zde). Ano, budiž ti ke cti vlastní hrníček vsunutý do kávovaru na benzince a že si ruce otíráš do kalhot namísto jednorázovou papírovou utěrkou. Ale přeci jen se zdá být tvá láska k přírodě v deficitu. Co s tím? Já zatím nemám tušení. Nechci se vzdát další svůdné žulové krásky, dobrodružství v několikasetmetrové stěně a bezstarostného poflakování s konvičkou na kávu, pytlíkem těstovin a lopatkou na bobky na břehu alpské řeky. Ale taky nechci přijít o čistou vodu ve studni, sněhově bílé zimy v Jeseníkách a včely poletující na zahradě. Podobně jako jsme za posledních 40 let v důsledku lidské činnosti přišli o Aralské jezero, 52 % všech zvířat na planetě a polovinu Velkého bariérového útesu.

Co s tím?

Odletí nebo nebo ne? Když jsme s Tomášem Petrečkem pobíhali koncem května po hřebenech Jeseníků a fotili nové vybavení, které od Rabu nafasoval, nebylo vůbec jasné, jestli celá jeho příprava na Masherbrum nepřišla vniveč. Na hranicích stály hlídky, jaké pamatuje už jen určitá část české populace, v motorech letadel si pavouci napínali sítě a pivo si člověk mohl natočit leda z láhve. Na vlastní zahradě.

Na začátku července mi Tomáš poslal zprávu: "Ahoj Honzo, rád bych napsal stoprocentní odpověď, ale ta bohužel není. Každopádně počítám s tím, že kolem 18.7. vyrazíme. Víza jsou podána a čekáme na výsledek. Hned pak vyřešíme letenky. Je to bojovka." Zdálo se to nadějné, snad už měl i sbaleno. Ale v úterý 21.7. dorazila další nejistá zpráva: "Ve čtvrtek budeme vědět, jestli ano nebo ne. Momentálně to však vypadá, že ne. A asi to tak i dopadne." Tak sakra, to se táhne. Klapne jim to, nebo ne? V okamžiku vydání tohoto rozhovoru, který vznikl právě v oněch květnových liduprázdných Jeseníkách, stále nevím. Ale možná se tyto řádky k tobě dostávají v době, kdy už je jasno.

Mám tu takovou rozehřívací otázku. Za co jsi nejvíc vděčný?

Když to budu brát z oblasti, které se věnuju - lezení nebo adventure závody - tak je to asi možnost cestovat a plnit si to, co jsem si v mládí vysnil. Nikdy jsem si teda nemyslel, že se to stane. Byla to spíš taková touha a teď se to plní - lézt v tak vysokých horách, možnost zkusit vylézt na osmitisícovku a prožít dobrodružství, o kterém jsem v mládí po nocích četl. Teď jsem vděčný za to, že se mi to povedlo.

Chápu teda dobře, že jsi věděl, co chceš, a šel jsi za tím? Byl to tvůj sen živit se lezením a žít tak, jak žiješ?

Ono to přišlo spíš náhodou. Nejprve jsem si to samozřejmě vysnil, ale nikdy mě nenapadlo, že to je reálná touha, že je to vůbec možné. Postupem času jsem začal závodit a otevřely se mi nové možnosti. Potkal jsem lidi, kteří jezdí do hor a brali mě s sebou. A další lidi, co mě a mé aktivity podpořili. Tím to vlastně začalo.

Hasiče ale děláš na plný úvazek, ne?

Ano, na plný úvazek. Sloužím čtyřiadvaceti hodinové směny a pak mám vždy dva dny volné. To je pro mě čas, který využívám k tréninku. Pokud potřebuju volno na expedice nebo nějaké delší závody, tak mi vedení většinou vychází vstříc. Jsem si vědom toho, že v jiném zaměstnání bych takové podmínky třeba neměl. U hasičů mám velkou podporu, moc si toho cením.

Ještě jedna hloubací otázka: Co ti v poslední době udělalo radost? Klidně nějaká drobnost.

Stačí mi docela málo, abych byl šťastný. Vyběhnout někam do hor, vylézt si nějaké cesty. A když nás letos koronavir uvěznil doma, stavěl jsem zahradní domek, který je už hotový. To mi udělalo radost, plánoval jsem to dlouho, nebyl čas a taky to nakonec nebylo tak jednoduché, jak jsem si původně myslel. 

Kdy ses byl naposledy projít? Jenom projít.

Teď jsme byli nedávno v Labáku a jezdili po pískovcových oblastech. A tím, že bylo všude málo lidí, tak dokonce jeden den, když jsme přijeli z kola, tak jsme se šli projít Labákem a nakonec to zakončili projížďkou na lodích v Hřensku - tam jsem snad nikdy nebyl, možná jako dítě. Takže to byla taková procházka s projížďkou.

Takže umíš se i normálně projít? Nemusíš jen utíkat?

Jo, jasně. Ale není to tak časté, většinou, když už jedu na hory, tak si spíš zaběhám. Nebo spíše střídám běh s chůzí. 

Pojďme k expedicím. V roce 2018 jste byli s Márou Holečkem na Nanga Parbat v Rupálské stěně, která je vysoká 4 kilometry. Jaké máš pocity, když stojíš pod tak ohromnou masou sněhu a kamení? Těšíš se nebo se bojíš? Nebo co se v tobě odehrává?

Stěnu mám načtenou vždy dopředu, než vůbec vyrazím na expedici. Prohlížím si spoustu fotografií, ale když pak vidím horu naživo, je to stejně překvapení – je ještě větší, než jsem si myslel. Obrovský kolos, který hned z údolí vybíhá do vrchu. Pocity jsou smíšené. Jsou tam určitě obavy, ale také se těším, že přijde něco nového, že zkusím vylézt novou linii. Člověk se uklidňuje tím, že kdykoliv může sejít dolů, slanit a nikdy to není takové, že by zůstal nahoře a nemohl dolů. A když jsem tam ještě s tím druhým parťákem, tak sdílíme ty zážitky a myšlenky společně. Člověk na to pak není sám.

Takže správný parťák je důležitý.

Určitě. Myslím, že to je také jedna z věcí, které mám na lezení rád. Nevím, zda by mě bavilo lézt na osmitisícovky sólo, být někde měsíc sám. A taky si myslím, že v těch vysokých horách, kde je to hodně o psychice, je dobré mít parťáka, se kterým prožíváš dobré i zlé.

Poslední tři expedice, na kterých jsi byl, se obešly všechny bez vrcholu. Tak mě zajímá, jestli tam jedeš kvůli tomu, že beze zbytku chceš ten vrchol, nebo ho bereš spíš jako prostředek k tomu všemu, co přijde okolo, k těm zážitkům? Jaká je tvoje motivace?

Cíl expedice je pro mě vrchol, to je jasná věc. Ale samozřejmě dosažení vrcholu má více úrovní. Například pokud bych tam lezl úplně klasickou cestou, tak by mě to asi až tak nenaplňovalo. Tedy pro mě je důležitá i cesta, kterou se tam snažím vystoupit. Ať je to prvovýstup, který je samozřejmě nejobtížnější, nebo opakování nějaké starší cesty, která se tak moc neleze. 

Určitě ti partneři a lidi, kteří mě podporují, by chtěli, aby ten vrchol dopadl, to je pochopitelné. Na druhou stranu většinou se obklopuju lidmi, kteří chápou, že dostat se nahoru není až tak jednoduché. A pokud se tam snažíme vylézt nějakou úplně novou linií, je to o to těžší.

A jak se srovnáváš s neúspěchem, když se vracíš bez vrcholu? Je to frustrující?

Určitě ano, protože člověk se na to soustředí, trénuje a potom tam přijede a nakonec to nevyleze. Ale zase už mám nějaké zkušenosti a vím, že to není vždy tak jednoduché a nemůžeme ovlivnit podmínky výstupu. Snadnější by možná bylo vylézt nahoru, kdyby se člověk nedíval na zadní vrátka, aby mohl taky ještě slézt. Jenže pokud to má horolezec v hlavě srovnané a chce přežít, tak se to pokaždé nepovede, dostat se až na vrchol. Hora tam bude vždycky, jak se říká. 

Ty seš zvyklý být několik dní ve stěně nebo jedeš nějaký adventure race, který trvá třeba i osm dní. Co se ti během té doby honí hlavou? 

Když jsem ve stěně, večer ve stanu si můžu přemýšlet, jak chci. Jak budeme pokračovat, co se za den událo. Ale během dne na nějaké velké hloubání není čas. Výstup je velmi náročný fyzicky i mentálně, a to hlavně díky výšce. Člověk se soustředí jen na to, ať dobře leze, vyhodnocuje podmínky ve stěně, hledá správnou cestu, jistí parťáka a tak dále. Výšku si musí člověk opravdu zažít. Tam jdeš dvakrát pomaleji než u nás v horách a zažíváš přitom pocity, jako kdybys běžel. Takže si počítáš kroky, nevíš, proč to děláš, ale počítáš a to tě tak vyčerpává, že nemáš čas nad ničím jiným přemýšlet.

A při adventure race teda? To je asi jiný.

Jo, je to jiné. Tam je sice námaha taky psychická i fyzická, ale není tam tak velké riziko jako u expedice…

Tam si v klidu šlapeš těch 200 kiláků na kole.

No, zpočátku je to docela rychlé, ale pak se tempo ustálí a už si člověk může přemýšlet. Ne teda celý závod. Jede se podle mapy, musí se vymýšlet taktika. Nejsi jen sám za sebe, ale s týmem. Často se stane, že má někdo krizi a ostatní musí zareagovat, pomoct mu, nemyslet jen na sebe. I na základě toho se ten tým celý sestavuje – v závodě není čas na třecí plochy. 

A usínáš na kole za jízdy?

Je to takový mikrospánek - jako v autě. Může to trvat pět sekund, sedm sekund, tobě to připadá jako věčnost, ale samozřejmě můžou z toho být nepříjemné pády, hlavně ve sjezdech. Ještě se mi to, naštěstí, nestalo, žádný vážný pád. Ale halucinace a spánek jsou, řekl bych, standardní věci, které se v noci na adventure závodech stávají. 

Halucinace taky?

Taky. Někdy dokonce ani nevíš, co vlastně děláš na tom místě, kde zrovna jsi. Nejsi schopen to vůbec vnímat. Někdy člověk i změní tón hlasu, začne se chovat jinak. Má různé představy – třeba, že pašuje drogy. A ty mu nesmíš odporovat, protože jinak začne být agresivní a uzavře se do sebe. To se nám stalo v Jižní Americe. I v těchto případech musí zbytek týmu pomoct. 

Tak to abys měl ještě kurz krizové intervence.

Je to zajímavé ty stavy, které se během toho závodu prožívají. To je na knížku. Už jsme i docela vysledovali jak tomu předcházet. Spát. Často spát. Což teda jako znamená třeba hodinu za noc. Nebo dvě. Víc ne. Ale pokud to člověk nedělá, mozek si ten deficit nějak vybere.

Co ty a strach? Předpokládal bych, že ty máš hranici strachu dost posunutou, ne?

Strach mám. Třeba na skalách, když vylezu vysoko nad jištění, následuje série těžkých kroků a já nevím, co bude dál. Snažím se strach eliminovat zkušenostmi. A co se ale týče vysokých hor, kde obtížnost není až tak vysoká, tak tam si myslím, že už toho jištění až tolik nepotřebuju. Snažím se ho zařazovat, ale je to hodně sporadické a není na to ani moc materiálu. A ani času. Takže často se stává, že jdeme navázání na sedmdesátimetrové lano, ale nedáváme mezi sebe vůbec nic.

A je to tak, že ty cesty na osmitisícovkách třeba nejsou až tak obtížné technicky, ale vše ztěžuje to prostředí, ta výška?

Samozřejmě dojdeš do míst, která jsou hodně těžká. Když to budu ale hodnotit jako celou cestu, myslím si, že to je spíše středně technicky náročné, po fyzické a duševní stránce však nepředstavitelné. Těžko se to pak posuzuje.

Dobře. Tak když vezmeme třeba Rupálskou stěnu - kdyby stála nad Chamonix, byla by to třeba mainstreamová cesta, kterou zvládne průměrný lezec? 

Opravdu se to těžko posuzuje. Ta výška z toho dělá zcela jiné lezení.

Takže limitující je ta výška, ten diskomfort.

Myslím si, že hlavně výška. Protože postup je tak pomalý, že i mně to dělá problémy. A to si myslím, že něco natrénováno mám. Ta výška, to je úplně jiný rozměr všeho. Špatně se ti dýchá - běžně se stává, že když večer ležíš ve spacáku, najednou začneš lapat po dechu v důsledku nedostatku kyslíku. A když to zažiješ poprvé, tak si říkáš: Co když se mi to stane ve spánku, probudím se?

Na Gasherbrumu I jste s Márou trčeli šest dní v 7300 metrech. Jak to tam v tom pidi stanu funguje? Co tam děláš? Knížku asi nemáš…

Někdy ji mám. Nebo třeba čtečku. Pomůže cokoliv, co ti obrátí pozornost na chvíli jinam. Není šance si pořádně odpočinout, nemůžeš spát a tak se to hrozně vleče. Čekáš na počasí, sem tam vyjdeš ven, aby sis ověřil, že to opravdu nejde, stan doslova burácí a ty si představuješ, že když se v něm udělá jenom díra, tak nemáš šanci. Prostě tomu stanu věříš a přemýšlíš, co se bude dít dál. A snažíš se ten čas zabít. Spánkem to nejde, jídlem taky ne, protože tam nejde jíst, takže si vaříš vodu na čaj a pokoušíš se nějak přečkat ty nekonečně dlouhé okamžiky. Teď zpětně ani nevím, jak to, že jsme tam tak dlouho vydrželi.

Uvnitř se ani moc nepohneš, co?

Ne, vůbec. Jenom ležíme. Dokonce máme batohy a většinu vybavení venku. Spíme na střídačku - hlava u nohou toho druhého. A když chceš vařit, tak si jeden musí skrčit nohy. Sednout si v malém útočném stanu je téměř nemožné. Takže tam nechceš být dlouho.

Pojďme od osmitisícovek na chvilku dál. Které hodnoty podle tebe na hory patří? 

Pro mě je důležité kamarádství, přátelství, když člověk drží slovo a můžeš se na něj spolehnout. To je i na těch osmitisícovkách hodně důležité, bohužel se to ale pomalu vytrácí. A s tím souvisí i respekt k přírodě...

Nechci ti vkládat slova do úst, ale já to třeba vnímám tak, že příroda se stává tělocvičnou.

No, to jde nejvíc vidět na skalách a samozřejmě se to projevuje i tady v horách, v Alpách, Tatrách. Je to tak. Na jednu stranu, pokud je to v nějakých rozumných mezích, tak mi to až tak nevadí. Ale pokud se jde za cílem bez jakýchkoliv mantinelů, není to dobře.  

On je ten přístup dnes takový hodně individualistický, výkonnostně zaměřený.

A na těch osmitisícovkách to jde vidět hodně, protože tam tečou obrovské peníze. Lidé si to tam kupují a prostě nic neřeší. To pravé přátelství se pomalu vytrácí. I když by to mělo být automatické, že pomoc druhému v nesnázích by měla stát nad osobním cílem. Ale není to tak. Člověk musí věřit jenom sám sobě a parťákovi. 

A kolikrát už možná ani tomu parťákovi ne.

To naštěstí není můj případ. Jezdím s parťáky, kterým stoprocentně věřím. Ale to bohužel není pravidlem u všech. Jezdí tam i lidi, kteří nemají úctu, neprošli si vývojem, nezačínali na malých skalkách a nemají nikoho, kdo by jim předal zkušenosti, tradici. Pokud zajdeš do tělocvičny a odtamtud vypálíš nahoru, tak prostě přeskočíš to podstatné, co bys měl absolvovat.

Když se dívám, jak máš zvládnutou sebeprezentaci - web, sociální sítě, přijde mi to opravdu na  profesionální úrovni. 

Pokud člověk chce mít nějakou podporu a nechce si platit všechny věci sám, tak na to musí přistoupit. A já beru, že to k tomu prostě patří. Zvlášť v dnešní době, kdy sociální sítě musí fungovat a lidi o člověku musí slyšet, jinak pro ně neexistuje. A proto, když se mě nějaká firma rozhodne podpořit, tak je mou povinností, vrátit jim to nějak zpátky. 

A co si myslíš o takovém tom v uvozovkách online streamu, kdy lezeš těžkou stěnou, denně dáváš zprávy na facebook a celý svět sleduje každý tvůj pohyb.

Já bych to ani dělat nemusel, nejsem rozený youtuber. Myslím, že informace by stačila jedna za týden> Na druhou stranu, expedice jsou tak hodně sledované, že tam dokážeš nejvíc zviditelnit partnery a propagovat firmy, které ti pomohly. Sledovanost je tak obrovská, že lidé hltají každý příspěvek, máš šanci jim ukázat vybavení, které používáš, přiblížit stravu, která ti pomáhá, prostě je pomyslně vzít na expedici s sebou.

Když ten horolezecký marketing vyženeme do extrému: 14 osmitisícovek za půl roku. Co si o tom myslíš?

Tohle je druhý extrém, jak se dá marketing dělat. Bezesporu dobře zvládnutý za účelem dosažení velké sledovanosti a získání nemalých financí.

Pokud se bavíme o projektu Nimse a jeho ročním plánu vylézt na všech čtrnáct osmiček, je dobré znát i další fakta. Nims je na tom fyzicky výborně, to je jasné, to bezpochyby. Leze s kyslíkem a stylem, kdy má s sebou další tři nejlepší Šerpy z Nepálu, kteří jsou na stejné nebo podobné úrovni. Mají k dispozici tolik kyslíkových lahví, kolik potřebují. A často do base campu dorazí v době, kdy už je většina cesty vystavěná a oni využijí připravené trasy. Takže, co se týče lezení a výkonu, rozhodně nejde o nic, co bych chtěl dělat. Neodsuzuju to, ale je dobré vědět, jak celý projekt funguje.

Takže Nims nebo Tenzing?

Tenzing. Raději Tenzing. 

Tys mi vlastně říkal, že na K2 jste v základním táboře měli vyhřívané stany, wifi, sprchu.

Osmitisícovky jsou hodně specifické. My jsme navíc byli u jedné z nejdražších agentur, která tam působí. Ale jen díky tomu, že ta naše agentura - relativně low costová - se s ní spojila a my využili těch výhod. Kdybychom to měli platit za plnou cenu, tak bychom do toho nešli. To v žádném případě. Na druhou stranu - je to pro člověka komfort. A pokud tam trávíš tolik času, tak ti to v té chvíli nevadí. Je to ale zvláštní pocit, takového komfortu v horách. Na Everestu jsou bary, dokonce pingpongové stoly. A samozřejmě pak v osmdesáti procentech případů potkáš lidi, kteří tam nepatří, nemají zkušenosti a jedou tam, protože mají peníze. Když je pak potkáš ve stěně, mají veliký strach, jsou nervózní a pak dochází k fatálním chybám.

“Na teplo v horách ještě nikdy nikdo neumřel.” To jsem našel na tvém webu. Vzpomeneš si, kdy ti byla největší zima, hnus a říkal sis, že se na celý lezení vykašleš?  

Opravdu velká zima mi byla, když jsme s Márou na Gasherbrumu I slaňovali zpátky dolů. Vážil jsem o deset kilo méně a to mi byla vážně kosa. Takových situací jsem naštěstí nezažil úplně mnoho, ale všichni víme, že zima v horách může čekat za každým kamenem.

Dokážeš si představit, že bys žil někde jinde než v České republice?

Mám procestováno kus světa, tak mohou srovnávat. Jsem v Česku spokojený a moc rád se sem vracím. Vážně. Nemám to tak, že bych nadával, že se tady nedá nic dělat, že mi hory nestačí. Jsem rád, když můžu vycestovat do zahraničí, ale vždycky se rád vracím domů. Jediné, co nemusím, je věčná nespokojenost Čechů s tím, jak se máme, potom ale přijedeš do nějaké jiné země a tam zjistíš, že tam mají lidé život sto krát horší. 

Ono asi obecně lidi, co cestují, tak vědí, jak se tady máme dobře.

Jednoznačně. Máme se opravdu hodně dobře. A i co se týká podnebí, tak mírný pás je super. Máme čtyři roční období – máme nejen slunce, ale i sníh. To je něco, co lidé v tropech nikdy nezažijí. Takže rozhodně nejsem kritik života v Česku.

Kdybychom teď všechno smazali a mohl jsi vyslat do světa jen jednu jedinou důležitou věc, co by to bylo?

Byl bych rád, kdyby se lidé k sobě chovali slušně. V dnešní době se to hodně vytrácí a mě to mrzí. Když už to nejde ani ve skupině lidí, kteří mají stejné zájmy, tak to těžko půjde v nějaké větší skupině. Ohleduplnost a přátelství mě provází celým životem a beru to jako velmi důležité hodnoty. Protože bez přátel se přeci žít nedá. 

Tomášovo vybavení

---

Kdyby člověku v té euforii, kdy doma nahlas vyřkl onu naivní myšlenku "Tak mě napadlo, že bychom si přeběhli Krkonoše v noci," došly všechny konsekvence jeho rozhodnutí - jak mu ve tři ráno při stoprocentní vlhkosti vzduchu bude odporné se sám sebe jen dotknout, jak se vyrabovaný žaludek nenechá uklidnit anglickým rohlíkem, natož další sladkou tyčinkou, a jak zoufale bude tělo toužit po měkkoučké peřině - možná by ho ty blbé nápady přešly. Ale na to v té chvíli není v hlavě prostor. Má tam jenom tu romatickou představu.

"Malá Úpa! Dál už to nejde!" Ve třičtvrtě na osm vystupujeme po třech příkrých schodech do vlhkého vzduchu sobotního večera a mírným zdvižením pravice, s dlaní na pozdrav otevřenou, dáváme šoférovi autobusu, a nejspíš taky sami sobě najevo, že to myslíme vážně. Že zpátky do Harrachova dorazíme po svých. Ale než vůbec stíháme stočit svůj zrak k západu, staví se nám do cesty sám Trautenberk. Okázale buclatý, obvykle zahořklý a řízně nakvašený. Himl hergot donrvetr kruncajs element! Odmlouvání je marné - když si to milostpán přeje. Snad nás sojka za tenhle holport nepráskne.

Večer v tisíci metrech nad mořem a prádelna jako při monzunu v Thajsku. Na asfaltu ještě zůstávají tmavé fleky od bouřky s krupobitím, která se nad hřebeny přehnala hodinu před naším příjezdem. Podle radaru už ale nenávratně odtáhla kamsi k Drážďanům. Z útrob lesa sálá vlahý vzduch. Moc se teda nepročistil. Na čele nám raší první krůpěje studeného potu a kůže se i pod oblečením potahuje vlhkým lepivým filmem, kterého se už nezbavíme - až v hodně hodně vzdáleném sprchovém koutě. Fuj, tohle nesnáším. S každým zdolaným schodem, před mnoha lety kýmsi pracně vyskládaným z plochých žulových balvanů, už se ale přibližujeme k očistným proudům jihovýchodního větru do míst, kde ani nenasytná kleč v souboji se živly neobstojí. Na vrchol Česka.

Výhled na pokračování cesty se odehrává v ponurých tónech nevyzpytatelnosti. Temné mraky, které díky horským větrům nesetrvají ani na vteřinu v ustáleném tvaru, mísí své odstíny jen několik set metrů nad Luční boudou - jako když při míchání bábovkového těsta přiléváš mléko. Ale radar Českého hydrometeorologického ústavu ladí optimistickou notu: další bouřky by nás měly minout. Právě teď se blýská ve Svitavách, Pardubicích a severně od Prahy.

V tomhle vlhkostí nasyceném vzduchu se nicméně formují hry, do jejichž pravidel smrtelník těžko nahlédne. Ve chvílích, kdy obezřetně zíráme jen do země - mezi bez ladu a skladu po stezce rozházené balvany - rozsvěcuje se obloha poprvé. Byl to blesk, nebo se Ája jen krátce odtrhla od hledání vhodného místa pro další krok a záře její čelovky zamířila přede mě? Byl to blesk. Ale rána hromu k uším nedolehla. A žádný děsivý zvuk se neozývá ani v periodě několika dalších desítek minut, během nichž naše počínání dodatečně, a zcela nepravidelně a neohlášeně, osvětluje sama příroda. Nicméně i bez hromů, a tedy s bouřkou v bezpečné vzdálenosti, posílá hlava k nohám jasný povel: Rychleji! První akusticky doprovázený otřes oblohy nastává až v okamžiku, kdy se pod kopcem objevují světla Špindlerovy boudy. Akorát. Provazy vody bubnují do plechové střechy v tempu allegro vivace a jen několik kapek, odražených od asfaltu, dopadá k našim holým nohám.

A dopadají k nám taky dobře míněná doporučení údržbáře, toho času na šrot. "Ehhh, no jako, ehhhh vypadáte, že o těch horách jako něco jako víte. Ale jako ... (tato část sdělení zůstala bohužel obestřena tajemstvím, neboť se odehrála v nám neznámém jazyce, s jehož překladem si nevěděl rady ani Google Translator) ... takže ehhh pokora ehhh jako ... (opět cizí jazyk) ... trošku jako ty hory ehhh jakože znám ... (cizí jazyk) ... jsem tak utopil jako Defendera, ehhh, takže jako bych vám to jakože nooo nedoporučoval." Nabízený nocleh v lyžárně přesto nevyužijeme. Poslední slovo! "Nechcete? Noooo, tak dobrou noc." A pak už jen odkudsi ze tmy vzdáleností utlumené: "Kurva!" Ještě že ty hory jakože trošku zná.

Po půlnoci se už jen tu a tam, na krátký zlomek vteřiny, rozjasňuje daleký horizont. Cesta je volná. Ale nohy jakoby zůstaly ukotvené v dlažbě pod lavičkou na Špindlerově boudě. Jdou, ale běžet? Než si mysl konečně dokáže tak drasticky poručit, stojíme o pět kilometrů dál na Velkém Šišáku.

Celý svět se zužuje do neveliké výseče dané světelným kuželem čelovky. Ty kameny třeba. Každý, na který došlápnu, je krásně plochý. Často ohromný. Třeba i několik set kilogramů těžký. Stavitelé museli zakusit neskutečnou dřinu. Měli na to alespoň pajcry? Hup cuk? Nebo jen holé ruce? A taky ty lišejníky, které v nepravidelně roztroušených formacích zdobí povrch kamenů. Fosforeskující lišejníky. Je to možné? Nebo se mi to jen zdá? A hele, něco se třpytí na zemi. Upustil tu snad někdo stříbrný prstýnek? Či přívěšek? Nikdo a ani jedno. Jen kapka vody, přilnutá na spodní straně stébla, mě donutila ohnout záda a dotykem ukazováku prozkoumat překvapivý nález.

Travnaté louky okolo stezky postupem času pohlcuje kleč. V ostrůvku mezi jinak souvislými porosty kosodřeviny se tu a tam vzpíná špičkou k nebesům nevysoký smrk. Potom další. A další. A ten další se zdá být vyšší. Další ještě vyšší. Stromy přibývají. Až tvoří les, z jehož útrob kdosi proti nám svítí lampou se dvěma žárovkami. Když se přiblížíme, zhasí světlo a téměř neslyšně zmizí. Jen rozechvělé keříčky borůvčí za ním lehce zašustí. Už jen klesáme. Spal bych. A možná i spím. Kolik ještě? Myslím na Harrachov. Myslím na Harrachov. Myslím na Harrachov...

Naše volba

---

Přestože se rozhlížíme po nekonečném ledovém příkrovu z vrcholu, jehož název by se dal přeložit jako Velký zvoník, za sedm minut se tu odbívání poledne nedočkáme. Na vrcholu Grossvenedigeru panuje ticho. První třítisícová kóta našeho týdenního itineráře. Tou poslední bude Grossglockner. Alespoň v to doufáme.

Dílčí cíl této srpnové neděle tedy máme splněný. Zbývá jen sestoupit na opačnou stranu masivu po čtyři kilometry dlouhém mírně klesajícím ledovci Schlatenkees k chatě Neue Prager Hütte. Slabé dvě hodiny a můžeme nechat mačky vysušit na sluncem vybělených prknech terasy. Ale co tam dole s načatým odpolednem? Naproti nám se z rovného sněhového plató k jasným nebeským výšinám prokousává skalnatý zub Rainerhorn. Vrchol 3559 metrů nad mořem. Dáme si ho jako bonus? Času je dost. Dáme! Akorát, než vyrazíme, necháme v našich suchých rukách putovat žlutou tubu s výrazným číslem 50. Kdo se dnes nenamaže, stane se po následující dny rudým středem pozornosti.

Může být klidně pětadvacet třicet stupňů, když se jen v tričkách s krátkým rukávem blížíme po plochém sněhovém poli k ledem pokryté severní stěně Rainerhornu. Na vrchol se stoupá zprava po mírném hřebeni. Jdu první na laně - po stopách některých z našich předchůdců. Když se ráno zakusovaly hroty našich maček do zmrzlého sněhu nad chatou Defreggerhaus, křížilo nám cestu několik trhlin hlubokých tak, že by jejich ledové stěny ukryly sedmipatrový panelák. Teď zastavuju. Něco se mi nezdá. Přestože celistvost pokrývky narušuje jen několik kličkujících stop a na rovné planině nic nenasvědč... "Doprdele!" Jako bych šlápl do prázdna. Spodní polovina mého těla mizí pod sněhem. Než stačím jakkoliv zareagovat - roztáhnout ruce, zatnout cepín - následuje druhá fáze.

"Strach je děsivé rozpoznání něčeho, co může způsobit zranění, potrestat apod.“

Webster’s New International Dictionary of the English Language, 1949

Otvorem dva metry nade mnou proniká do nitra ledovce, doprovázená napjatým pramenem růžového lana, malá dávka denního světla, která dává reálné obrysy tomu, co mě obklopuje. Děsivý chlad. Temný led. Na dno nedohlédnu. "Jak se dostanu ven?"

Zmatkuju. Plaším. Snažím se překřičet ticho mrazivé jeskyně, abych se ujistil, že mí parťáci tam někde nahoře na slunci leží celou svou vahou na cepínech a nenechají už mě klesnout ani o píď. Marně. Malým otvorem můj hlas do jejich světa nepronikne. A křehký sněhový most, který povolil pod mými kroky, odráží mé volání zpátky do hlubiny zející pod mýma nohama. "No jasně, prusík, vole! Vždyť to znáš."

Nakonec přichází na pomoc cizí lanové družstvo, které se najednou nemohlo dopočítat počtu osob v naší skupině. O několik dlouhých minut později ze sebe - už na denním světle - svlékám tričko, totálně promočené od sněhu, který se na má ramena sypal při soukání se skrz otvor rámující mé náhlé zmizení. Než mé nohy učinily onen osudný krok, něco mě tam vzadu v zátylku šimralo: "Vypadá to divně, zvaž to." A já toho šimrání nedbal.

Podělaný nebo zodpovědný?

Když si pozorně přečteš všechny tři díly Pita Schuberta - Riziko a bezpečnost na skále a ledu, tvůj život se změní. Už nikdy nebudeš věřit starým skobám, protože to, co trčí ze skály, může být jen rzí pokrytým pozlátkem na jinak totálně shnilém zbytku ukrytém v útrobách tenké spáry. Vzdálenost rostoucího cumulonimbu pro tebe nikdy nebude dost velká na to, aby ses dobrovolně přivázal na ocelové lano a dlaněmi sevřel hromosvod - rozuměj ferratu. A ani dřevěné zábradlí v tobě neprobudí touhu po pohodlném posezení, na kterém se necháš vyfotit v pozadí s třítisícovými zaledněnými velikány a stometrovým vodopádem pod zadkem. Co když konstrukce povolí jako pod tím mladým párem v roce 1984?

Snad se může zdát lepší pro klid duše nečíst, nevědět, nebát se. A v cestě na vrchol nehledat překážky.

Na druhou stranu - chyby, ohrožující životy, se pořád opakují. Jedny a ty samé. S náloží informací od Pita Schuberta a strachem z možného tak třeba častěji vrcholu nedosáhneš, zatímco jiní toho dne uspějí. Pro černé scénáře není v jejich hlavě místo. Štěstí nebo síla myšlenky? Kdo ví.

"Strach je možnost, že se stane něco obávaného nebo nechtěného."

Standard College Dictionary, 1963

Bouřka se předem ohlásí

HTL steig představuje nejtěžší ferratu v několikasetmetrových stěnách pohoří Hohe Wand nedaleko Vídně. A taky oblíbený cíl (nejen) českých ferratistů. Proto už pod nástupem čekáme ve frontě. Než na nás dojde řada, několikrát schytáme spršku drobných vápencových kamínků. Jde to pomalu. Rozhodně pomaleji než kdy jindy. Soudě podle hlasů doléhajících shora k úpatí stěny má tam nahoře někdo problémy. První úsek se honosí hodnocením obtížnosti D/E a má včas odradit ty, co na HTL steig fyzicky nemají.

U chlapíka se dvěma ženami se ale záměr stavitelů míjí účinkem. Lezeme za nimi. Když už ale poněkolikáté visíme v odsedávkách a čekáme, až lídr rozvěsí v hladké plotně, opatřené jen do dlaní se zařezávajícím ocelovým lanem, dvěma dámám pomocné lezecké žebříčky a smyčky, vyrážím vzhůru nabídnout pomoc se slaněním k úpatí.

"Co se staráte! Víte, co on má slezený za hory? Není to jenom vaše ferrata."

"Jasný. Chtěl jsem jenom pomoct. Můžete nás teda akorát prosím, támhle po třiceti metrech na té malé plošince, pustit před sebe?"

Hodinky na mém zápěstí ukazují tři odpoledne. Vím, že srpnová obloha nevydrží jasná tak dlouho, abychom se zdržovali na ferratě násobně déle, než naše síly umožňují. Ve třetině HTL steigu se nám otevírá cesta do popředí a nažhavené paže nás zanedlouho vynášejí na louku u vyhlídky Sky Walk. Objednáváme pivo - ale už uvnitř chaty. Od dřevěného povrchu kvapem opuštěného venkovního posezení se odráží těžké dešťové kapky, přes okraje skleněných popelníků se přelévá voda a tmavé nebe tu a tam na krátký čas rozčísne jasná záře. Ti tři ještě visí ve stěně. Neměli strach. Nečetli Pita Schuberta. A možná ani klasifikační stupnici zajištěných cest: D/E = extrémně těžké, silově náročné pasáže, často chybí přirozené stupy, pro postup slouží pouze ocelové lano.

Jak velkou lavinu odpružíš

Kromě Pita Schuberta je inspirativní také kniha Lavina a letité přátelství s lavinovým preventistou horské služby, který už pár nebožtíků ze sněhu vytáhl. A tebe - v rámci nezbytného tréninku lavinového psa - několikrát zakopal pod sníh, zpod kterého jsi poslouchal vzdalující se zvuk skútru a doufal, že Argo nemá kopr. S takovou průpravou se zásadně mění tvůj pohled na zasněžené svahy. Primárně už nepředstavují perfektní freeride s prachem hrnoucím se přes hlavu. Spíše potenciální lavinové pole.

A tak se před každým sjezdem zavrtáváš pod sníh, abys odhalil úroveň, ve které se nachází nestabilní vrstvička určující mocnost případné laviny. Poklepáváš list lopaty položený na vykopaný sněhový kvádr - nejprve lehce dlaní, pak celým předloktím a když už to vypadá hodně stabilně, tak i celou paží. A zvuk prasknutí ve sněhové pokrývce se pro tebe stává tím nejzlověstnějším tónem, jaký můžeš - a nechceš - na horách zaslechnout.

Hele... když se zhoupneš, pořádně to odpružíš v kolenou, tak tě střední, ale opakuju střední, jo, lavina nemůže ohrozit.

Pavel Liška alias Vláďa Ptáčník, Pupendo

Takže na ten dokonalý žlab, který sis včera vyhlídl z protějšího kopce, můžeš zapomenout. Od dvou třetin výstupu čtyřicetistupňovým svahem už se lyžáky boří jen do nestabilních vrstev hranatozrnitého sněhu. Je to jako cukr krystal - sníh nedrží pohromadě. Pryč odtud. Spodní dvě třetiny žlabu pro sjezd bohatě stačí.

Ani další den gruzínského tripu se nevymyká strachoidnímu normálu. "Ty vole, nechoď za mnou! Vůbec se ke mně nepřibližuj!" Zase to hnusný rupnutí. Přitom svah tady má jen pětadvacet stupňů. Fyzikální zákony praví, že se to tedy urvat nemůže. Ale když se od okolních kopců odráží rána, jako když dopadá k zemi padesátiletý buk, máš pocit, že už vlastně v té lavině jedeš. I tentokrát zaujímáme defenzivní strategii a holt si z gruzínského Kavkazu tak krutopřísný záběry, jako mají borci ze Salomon Teamu, nepřivezeme. Po zážitku se zvířenou masou sněhu, která předevčírem jako vlak prohrčela pět metrů za patkami našich lyží, nás odvážné vize stejně opustily.

Se strachem nejdál nedojdeš

Nesjedeš na lyžích ty nejprudší sněhové žlaby z tatranského skialp sprievodca Mira Peťa. Nevylezeš ikonické morálové cesty na pískovcových věžích. A třeba taky kvůli blížícím se bouřkovým mrakům opustíš ferratu na nejbližším možném únikovém místě, abys pak v polovině sestupu zjistil, že se ty mraky vyřádily jinde a ocelové lano zůstalo suché.

Zkrátka, hlodá-li člověku v hlavě "co se stane když...", častokrát výsledku, který se všeobecně považuje za úspěch, nedosáhne. Ale dosáhne úspěchů jiných - třeba jednou ukáže vnoučatům, jaké předpotopní vybavení v horách používal. Hrdinů jsou plné hřbitovy se říká, ne?

Naše volba

---