"Končím, dál nejdu. Usínám za chůze, stehna mám dřevěný." A to jsme teprve na začátku. Před čtyřmi hodinami jsme vyšli z libereckých Lidových sadů a teď ukrajujeme kilometry po tvrdém asfaltu Promenádní cesty na Jizerku. I potmě je bohužel vidět, že ta nepřirozeně rovná linie lemovaná vysokými smrky nemá konec.
Je šest ráno a oběma nám šrotuje v hlavě, jestli jsme neměli tak trochu velké oči. Jizerské asfaltové cesty dokáží hlavu pořádně demotivovat a nohy odrovnat. Navíc nás celou dobu obklopuje mlha, která se jen tu a tam rozptýlí, aby odhlalila nekonečnost tvrdého asfaltu. Kolem sedmé scházíme na Jizerku. Konečně po měkké lesní cestě. Mlha se rozpouští a vychází slunce. Tak zkusíme ještě pokračovat?
Dojít z Liberce na Sněžku
Přes Kristiánov, Jizerku, Voseckou boudu a Špindlerovku. A v ideálním případě ještě zpátky do Harrachova na vlak. Přesně ve stopách Rudolfa Kauschky - mistra jizerského horolezectví, který tento přechod uskutečnil už v roce 1906. Necelých 100 kilometrů ušel za 17 hodin. Stejně jako my vyrazil ve dvě hodiny po půlnoci z Liberce. A před sedmou večer už se na harrachovském nádraží nakláněl přes přepážku pro lístek domů. Přičemž ještě dvě hodiny odpočíval na Sněžce. Takže už teď na Jizerce máme zpoždění. A k tomu hroznou chuť na kafe.
"Pozoruhodné byly turistické podniky, které z ryzí radosti vymýšleli a uskutečňovali lidé shromáždění kolem Kauschky. Pěší překonávání velkých vzdáleností a značného převýšení bylo jejich koníčkem."
Z horolezeckého průvodce Jizerské hory
"Tady v tom čtyřhvězdičkovým hotelu asi Kauschka nezastavoval, co?" No, nejspíš tu tehdy nebyla ani ta silnice. V osm ráno je v Jakuszycích všechno zavřený. Krom hotelové restaurace, kde si v přítomnosti nažehlených límečků a dámských parfémů připadáme v elasťákách s dírou na stehně lehce nepatřičně. Ale káva dělá ráno. "Kafe, proszę. Dwa." ... "Proszę pana." ... "Ó, jak ładnie pachnie."
Není co popisovat
Ono vlastně celou dobu jenom jdete. Z Liberce. Na Sněžku. Koukáte pod nohy. Koukáte před sebe. Občas kouknete doprava. A zakopnete. Zaklejete. Povídáte si. Mlčíte. Přemýšlíte o smyslu nakupování bez obalu. Koušete si šňůrku na zipu bundy Borealis. Natahujete si rukávy přes ruce. Nemůžete přijít na smysl nakupování bez obalu. Společně rozebíráte, co asi tehdy rozebírali Kauschka a spol. Chce se vám na záchod. Stahujete si rukávy z rukou. Rozepínáte, hledáte, držíte, snažíte se trefit borůvku. Marně. Oklepáváte, schováváte, zapínáte. Zase jdete. Slyšíte Poláky jdoucí proti vám. Po pěti minutách je i vidíte: "Cześć!" Rohlíky snědené v Jizerkách odkládáte v Krkonoších. Do podřepu jdete snadno. Z podřepu se zvedá hůř - po 40 kilometrech v nohách. Otíráte si kus rohlíku z boty do trávy. A zase jdete...
... až na hranici. Sledujeme Ještěd a jeho rozměry napovídají, že už máme za sebou pořádnou štreku. A taky sledujeme rozcestník s údajem "Sněžka - 20,5 km". Ach jo, kdybychom ji alespoň viděli, to by nás nakoplo. Takže zatím jdeme a dáváme druhou šanci nakupování bez obalu. A pod Vysokým kolem ji spatřujeme poprvé. "Hele, Sněžka!" ... "Doprdele, to je ještě daleko!"
Kde tě to bolí?
"Nárt? Jako když došlapuješ?" No tak obinadlo jsme teda nevzali. Měl ho s sebou Kauschka? Nevím, o tom jsem se nikde nedočetl. Ale máme ibalgin. "Na... vem si radši rovnou dva." Hermann Buhl prej na Nanga Parbat taky došel na amfetaminu. 36 hodin na nohou. Nám zbývají maximálně tři. A na Špindlerovce si odpočineme. Kyselo, pivečko, kafíčko. To je, panečku, doping. A lup ho tam. Pětikilo jen to fikne. A úsměv pana vrchního na rozloučenou. Asi má taky dlouhý den. Přijďte zas.
"V té době nebylo snad neděle, kterou by se stejně laděnými přáteli nevěnoval toulkám po horách."
Z horolezeckého průvodce Jizerské hory
Maly Staw. Necelých pět kilometrů na vrchol a Sněžka už získává reálné obrysy. "Hele, to tak pajdám?" ... "Proč?" ... "No že na mě všichni tak koukají." ... "No docela jo." Lékárnička sice zůstala doma, ale tejpku vyřeší všechno. "Pomohlo to?" ... "Celkem jo. Už mě nebolí nárt, ale lýtko." Tak super, ve větším svalu se ta bolest lépe rozloží.
Sněžka!
Je 16:42. Na vrcholu mlha a lidí pomálu. Zpátky do Harrachova to máme 28 kilometrů a fungují nám tři nohy ze čtyř. Co s tím? Nic. Kupujeme lístky na lanovku. 66 kilometrů, 2400 výškových metrů nahoru a 1200 metrů dolů stačilo. Jenom na Sněžku nám to trvalo téměř 15 hodin. To už Kauschka před 113 lety pochodoval od Labské boudy do Harachova. Klobouk dolů před jeho výkonem. Příští rok to zkusíme znovu a snad do té doby zapomeneme, jak bolí jizerský asfalt.
"Mnoho cest vede k Bohu. Jedna vede přes hory."
Z náhrobního kamene Rudolfa Kauschky
Naše volba
