Jizerská expedice na Nos

Napsal Honza Navrátil
Čtení na 5 minut

Nemálo lezců nosí v hlavě sen o tom, že jednou stane na vrcholu onoho legendárního žulového masívu. Kdo se nazývá horolezcem, měl by vylézt The Nose. Letos na podzim se i náš osud naplnil. Celý výstup jsme zvládli za jeden den. Bez bivaku ve stěně. Všechny délky lezené čistě. A v pozdním odpoledni jsme to zakončili zaslouženým pivem v Hejnicích. No co? Nos jako Nos, ne? Ten jizerský je taky poctivý kus žuly. Navíc pěkně kousavé.

Nejvyšší skála v Jizerských horách. Údolní stěnou 50 metrů vysokého masívu s typickým převisem ve tvaru nosu prostoupila v roce 1959 po dvoudenním boji čtveřice ve složení Wolfgang Ginzel, Adolf Mai, Hans Ginzel a Gustav Ginzel. Je to jizerské VIb. To znamená žádná selanka. Spíše poctivé lezení ve spárách, trhlinách a po miniaturních žulových krystalech. Když se navíc přidá typicky podzimní jizerskohorské počasí - vítr, zima, mrholení, stává se z výstupu na Nos opravdu hodnotný výkon. A právě v takových podmínkách jsme 1. října vyrazili do stěny.

Mimochodem, 3 dny před nadcházejícím 60. výročím prvovýstupu.

"Ten nápad nebyl naší původní myšlenkou. Již Kauschka s naším otcem sedávali na skalním balkónu v západním úbočí Poledních kamenů. Stěnu Nosu odtud měli jako na dlani."

Wolfgang Ginzel

Dodržet tradici

Nejsme pověrčiví. Zastávka v oldřichovské pekárně před každým výpadem do Jizerek má jiný důvod. Na kousavou žulu a dlouhé odlezy mezi kruhy - pakliže ve stěně nějaké jsou - potřebuje člověk morál. A právě v oné pekárně ho prodávají. V plechovkách s nápisem Velkopopovický Kozel. V přípravě tedy nepodceňujeme nic. Po půl roce zvykání si na specifika lezení po hrubozrnné žule už vím, že bez piva na kuráž to nejde.

Parkujeme v Hejnicích a už ho vidíme. Ohromná stěna Nosu ční nad kaňonem Černého potoka. Hned naproti Frýdlantského cimbuří ve výšce 850 metrů nad mořem. Pro nás to představuje 400 výškových metrů do kopce na zahřátí. Prozatím naše kroky doprovází slunce.

"Přenocovali jsme ve vlhké jeskyňce nahoře nad Nosem, ráno jsme navařili hrnec vločkové kaše a šli jsme na to."

Wolfgang Ginzel

Není na Nos moc hezké počasí?

Asi pět minut poté, co zaznívá tato věta, se obloha zatahuje, vítr zesiluje a z nebe se snáší déšť. Myslím, že chvíli dokonce prší i zboku. Teď už je to v pohodě? Pravé jizerské.

Odbočujeme ze zeleně značené stezky doprava do srázů nad Černým potokem. Po deštích to na blátě klouže, stezka více méně žádná a pod námi se hrnou rozbouřené vody horské říčky. Na úvod musíme najít cestu přes kluzké balvany porostlé mechem na druhý břeh. A přenést tam i naše tříměsíční štěně australského ovčáka. To je první tajenka vedoucí k výstupu na Nos.

Zatím se ale ukrýváme před deštěm pod korunami stromů, v brzkém podzimu ještě ne úplně prostých listí. "V tom ale nepolezeme, že ne?" No jo, možná jsme tu dnes zbytečně. "Tak se alespoň podíváme pod stěnu, ať víme pro příště." Oba ale tušíme, že žádné příště nebude. Nezáživný nástup z údolí je dostatečnou motivací vylézt Nos právě dnes. Ani bratři Ginzelovi a Adix Mai určitě neměli 4. října 1959 ideální podmínky.

"Lezení je hned od začátku šestkové. Lehkých kroků tady nenajdeš."

Wolfgang Ginzel

Plechovka je prázdná

Stojíme na malé plošince pod stěnou. Odtud vypadá menší než z údolí. Ani ne tak hrozivá. Místy snad i trochu položená. A přestalo pršet. Nicméně pořád je chladno a i na dálku cítíme, že nám studená jizerská žula nedá nic zadarmo. Alespoň se zdá být suchá. Otevíráme Kozla. Rovnám si friendy na sedáku, zahřívám lezečky pod bundou. Mezi mraky se klube slunce a naše odhodlání už větší nebude - plechovka je prázdná. Čas vyrazit. Svlékám péřovku od Rabu a hra začíná. "Jistíš? Lezu!"

Až ke třetímu kruhu vede cesta soustavou spár a trhlin. A přestože spáry nejsou zrovna moje výstavní disciplína, stoupám vzhůru překvapivě snadno - protože jsou v těch spárách chyty. Mezi kruhy zakládám vždy jen po jednom vlastním jištění. Opravdu VIb? Krom promrzlých rukou, kterým občas nevěřím, zatím nevidím potíže. Cvakám kruh pod nosem. "Ájo, tak to zruš!" ... "Já jistím!" Ája dolézá s necitlivými bílými prsty. Hrdinka!

"Pak jsem dolezl až pod nos a tam jsem zatloukl skobu s kroužkem, kterou jsme získali kdesi ve chlévě."

Wolfgang Ginzel

Hledej a nalezneš

Polovina stěny za námi. Cítím, že dnes je náš den. Snadno dolézám do převislé koutové spáry, kde někdo zarval frienda na doživotí. Docela se tady hodí. Spára bere na sokola, ale krom miniaturních výstupků ve stěně těžko hledám oporu pro nohy. Držím se v posledním dobré chytu. Dál nade mnou je už jen hladká stěna a v ní se třpytí kruh. Nedosáhnu. Ani za nic. Couvám zpátky do spáry. Musím si to promyslet. Alespoň se tady dá zaklínit celým tělem a ulevit rukám. Jenže zatímco já hledám řešení rébusu, Ája na štandu mrzne. "Promiň, miláčku."

Pětkrát se z posledního dobrého chytu nad spárou snažím nastoupat nohama a najít pro ně alespoň nějakou dávku jistoty. Bohužel, tady se jí nedočkám. Kuráž je pryč. Je to těžký. Fakt těžký. Proto VIb. Nevykašleme se na to? Ten erární friend by mě mohl na slanění ke kruhu udržet. Možná na Nos ještě nemáme.

Tak poslední pokus.

Ručkuju sokolem do chytu, který už důvěrně znám. Držím se dobře? Snad. Opět hledám oporu pro nohy. Teď na něčem drží. Póóómalililinku se zvedám a šmátrám rukou nad hlavou. Ještě kousek. V té liště se snad něčeho chytím. A ano! Miniaturního chytu, který drtím konečky prstů. "No ty bláho!" Kruh metr vpravo. Opatrně se natahuju a karabina je v něm. I když obráceně - zámkem ke skále. Nemám už sílu. Chytil bych se kruhu, ale nemůžu, vynáší to. Ještě jednou se tedy snažím zklidnit dech, nabírám lano, pomáhám si zuby a... "Jo! Jo! Jóóóóó!" Bože, v životě jsem tak rád necvakl kruh.

A hele, ono je vedle toho malínkého chytu ohromné madlo. Ach jo.

"Jako nejtěžší mi vždycky připadal výstup převislou spárou vpravo okolo nosu. Je tam krásný chyt, jenže tenkrát jsem o něm nevěděl. A musíš na něj také dosáhnout."

Wolfgang Ginzel

Ještě tři metry spáry...

... a to nejtěžší máme za sebou. Pátý kruh. "Štand, zruš to!" Chudák Ája, musela tam u třetího kruhu hrozně vymrznout. Ale na druhý pokus už se drží v madle vedle čtrtého kruhu. Je fakt dobrá! A na vrchol Nosu chybí už jen málo.

Do rukou převeliká madla, pod nohy pořádné krystaly a v hlavě pocit, že jsme to asi fakt zvládli. Traverz pod převisem vlevo, za hranou vzhůru a hotovo! Ve vrcholové knížce tento rok mnoho zápisů není. A 1. října 2019 tam bude jediný - ten náš. Slaňujeme dolů, otevíráme druhého Kozla a po zadku kloužeme k brodu přes Černý potok. Štěně to zvládá po čtyřech bez pádu. Až dorazíme domů, můžeme si Nos odškrtnout z nástěnky snů. Potom už tam zůstane jenom jeden jediný Nos.

"Ani tady se pochopitelně nesměly vrtat otvory pro kruhy. Dvě staré skoby a bukový klín nad vlastním nosem zůstaly v naší cestě dodnes coby svědkové prvního výstupu."

Wolfgang Ginzel

NIC VELKÉHO UŽ VÁM NEUTEČE

Nechte nám tady email a my vám jednou za čas pošleme inspirující příběhy ze světa hor.

Zeptejte se

+420 739 577 362

Žijeme v horách

Ing. Petr Kosek, Ph.D.
Těchonín 184, 561 66 Těchonín
IČO: 88253538
DIČ: CZ7907313678
facebook