Oheň pod Elbrusem

Zkusili jsme to jednou. A podruhé se do toho cirkusu v pěti tisících metrech vracet nehodláme. Ono totiž vůbec není hezké, když sníte o nejvyšším vrcholu Evropy, při každém kroku marně lapáte po dechu, abyste se pokusili naplnit své plíce okolním řídkým vzduchem, permanentní nauzea vám odmítá povolit pozření byť jen půlky tatranky, a v tom vás předjede rolba naložená deseti tak trochu jinými horolezci. Z Taiwanu.

A za chvíli přijíždí další. A další. A další.

My se zkroucení v pase posouváme vzhůru rychlostí deset kroků za minutu a při každém zakopnutí předních hrotů maček do tvrdého sněhu si uvědomíme, že v palcích u nohou ztrácíme cit. A oni nám z té rolby mávají. Nasrat! Na oplátku zvedám k nebi prostředníček. Přičemž mi hned nedochází, že mám na rukou palčáky, takže jim vlastně taky mávám, načež oni mávají ještě víc.

Však počkejte. Vy se za chvilku taky poblijete.

Otočili jsme to dobrých čtyři sta výškových metrů pod vrcholem. Důvodem se stala vytrvalá nevolnost z řídkého vzduchu i z toho, co se tam na té hoře dělo. Romantické představy o výstupu na Elbrus zmizely. Nahradila je tvrdá realita. Za peníze rolbou skoro až do nebe. Výškové boty vám samozřejmě půjčíme. Bundu taky. Hned na dolní stanici lanovky, kterou zahájíte svou spanilou jízdu na vrchol.

Tak to ne!

Tohohle součástí být nehodlám.

Teď sedíme ve stínu kavkazských jedlí a střechy starého, věkem nahnutého, altánu o 3500 výškových metrů níž v údolí řeky Baksan. Nahoře nám v mínus pětadvaceti přimrzal sopel v týdenním porostu pod nosem, tady kvitujeme husté koruny stromů, které pod sebe nepropustí spalující sluneční paprsky. Na prkenné podlaze se jen tak, jak nám s úlevou odpadly od nohou, povalují těžké ledovcové boty, ze kterých ještě stoupá pára. Přehozené přes zábradlí se suší propocené ponožky a za chvíli vedle nich přibudou neméně propocené spoďáry. Uf, konečně to mám dole. Do krku se mi při každém polknutí zařezává několik párů žiletek a k nádechu můžu používat jen jednu nosní dírku. A to jen občas. Rýma, lehkými náznaky ohlašující svou přítomnost v mém těle už před samotným pokusem o Elbrus, se rozjíždí naplno. Bezva.

Hodinky ukazují 9:37. Vlastně je ještě docela brzo. Téměř celý den tím pádem máme před sebou a na letiště nás Osman svým Transportem s pavoukem roztaženým přes celé čelní sklo poveze až zítra večer. Druhý pokus o Elbrus? "V žádném případě! Tam nahoru už nikdy."

Není to jediný kopec

Stačí opustit přítmí Osmanova kempu (námi nazývaného "jeskyně"), ujít několik desítek kroků ke korytu, kterým se ženou rozbouřené a do hněda zabarvené vody řeky Baksan, zaklonit hlavu a člověk zjistí, že je tady tolik jiných krásných kopců. Třeba ne tak vysokých a prestižních. Ale ani tak profláklých. A právě po tom teď toužíme - po samotě tam někde nahoře.

Po poledni balíme do batohu stan, spacáky, vaření a zdviženým palcem se snažíme zastavit prvního žigula kličkujícího sedmdesátkou mezi krávami potulujícími se po nově vyasfaltované silnici. V magazinu se zastavujeme pro kus sýra, sladké pečivo a silné přírodní antibiotikum, které tady v dávkách doporučených přírodou přikusují ke každému jídlu - česnek. Na tu moji rozjetou rýmu by snad mohl zabrat. Hned na ulici před obchodem rozbíjím palici na stroužky, jeden si skousnutím mezi stoličkami načínám ke snadnému oloupání - jak mě to naučil už první ráno po příjezdu Osman, když mě přizval ke snídani - a zbytek schovávám do kapsy. Místo oříšků a rozinek budu cestou zobat česnek.

A teď už vzhůru.

Nad Těrskolem míjíme poslední polorozpadlé dřevěné salaše, obcházíme vrak UAZu 452 a po šotolinové cestě kroutící se v serpentýnách nad údolím opouštíme civilizaci.

Vlečeme se jako dvě trosky. Máme dost. Energii, kterou naše těla oplývala ještě včera ráno, vysál neúspěšný pokud o Elbrus. Lovím v pravé kapse šortek další stroužek a nechávám svůj krk zahořet léčivým žárem. V matičce Rusi má totiž česnek ještě pořád sílu. A právě když si s kapesníkem u nosu snažím alespoň na krátký okamžik zprůchodnit dýchací cesty, zpoza zatáčky kdosi přichází.

"Hele, osel!"

No tak to mě podrž. On si tady prostě tak sám vykračuje po horách. Bez pána. Zapózuje pro fotku a když usoudí, že už ho k ničemu dalšímu nepotřebujeme, pokračuje zase dál v cestě do údolí. A my si taky jdeme po svých.

Vysušené telegrafní sloupy

Kousek pod ledovcem stékajícím z vrcholu hory, jež se pod nohama statisíců lidí z celého světa proměnila v komerční atrakci pramalé hodnoty pro duši romantického horala, by ve 3680 metrech měla stát bouda starého bivaku - Ice Camp, tak ho nazývají v mapě. Tam už ale dnes nedojdeme. O čtyři sta výškových metrů níž se svalujeme mezi kameny a ve svých tělech se ani nesnažíme najít další rezervy, které by nás posunuly o v tuhle chvíli nepředstavitelné množství kroků vzhůru. Kousek pod námi se rozprostírá docela rovná travnatá mýtina, nad jejíž přívětivostí se sklání věčným ledem protkané temné stěny čtyřtisícových velikánů Donguz-orun a Nakra-tau.

Tam vybalíme náš stan.

Rádi bychom si i rozdělali oheň. Ale široko daleko zahlédne oko člověka jen pozdně odpoledním sluncem žlutě nasvícenou trávu a spoustu drobných fialových květů. Jako jediní - vydáni napospas drsnému horskému klimatu - tady přežijí. Ani ten nejzakrslejší keřík se nikde neujal. Nicméně do kruhu vyskládané kameny, lemující zuhelnatělé pozůstatky dřeva, napovídají, že kdosi před námi něco pálit musel. Přinesl si snad dřevo z údolí?

"Hele! A co ten starej telegrafní sloup tam nahoře?"

Pravda! Původně se jich od observatoře, ležící o kus níž, muselo směrem nahoru k Ice Campu tyčit mnohem víc. A tenhle je nejspíš poslední. Jediný kus dřeva v horské pustině, který ještě nesežehly plameny. Jdeme pro něj!

"Ale co s takovým mamlasem? Jak to chceš podpálit? Alespoň pár třísek by to chtělo."

Má dobrých pětadvacet čísel v průměru. Nicméně léta vystavení nekompromisnímu horskému záření ho vysušila na troud a jeho pevnost už není, co bývala. Po několika mohutných vrzích o ze země trčící žulový balvan ve tvaru pyramidy třísky lítají. V natrhané hromádce suché trávy probouzíme sirkami první malý plamínek a za chvíli už ke kavkazskému nebi stoupá stále hustější dým. Krátce před soumrakem se pak před do ruda přebarvenou kulisou mohutné stěny Nakra-tau vynořují dvě známé postavy. Jiřího dva metry nelze zaměnit za kohokoliv jiného. Kluci, původně nerozhodnutí, co s načatým dnem, nakonec vyrazili nedlouho po nás a teď se scházíme tady nahoře, v širé pustině, u jednoho ohně.

Vracíme se z Kavkazu

Nabalení v péřovkách sedíme v půlkruhu a obnaženými tvářemi nasáváme teplo vysílané do okolí skromnými plameny. Do ohně posouváme posledních pár desítek centimetrů cenného, a teď už plameny z větší části pohlceného, telegrafního sloupu. Na teplem nasycených kamenech opékáme poslední kousky chleba, ke kterému přikusujeme čerstvý kravský sýr z magazinu. A já taky česnek. "Pan Bože, ten má grády!"

Blíží se chvíle, kdy už nebude čím přiložit. Oheň se pozvolna stáhne do vyhasínajících uhlíků, my zalezeme do spacáků a za několik hodin se probudíme do posledního rána tady v Rusku. Během předchozích dní se nám nepodařilo stanout na jediném vrcholu a výstup na Elbrus - hlavní cíl výpravy - skončil daleko pod nejvyšším bodem. Teď ho máme přímo za zády, takže se stačí jen otočit, abychom si to připomněli.

Ale mrzí nás to?

Vůbec ne.

Ano, druhý červencový den jsme odjeli na Elbrus. Na dotazy kam jedeme, jsme měli jednoznačnou odpověď: "Na Elbrus!" Všechny naše časové plány, aklimatizační túry a touhy se upínaly k nejvyššímu vrcholu Kavkazu - ledovým příkrovem opevněné a již spoustu let neaktivní sopce. Ale ukázalo se, že tyto hory, v jejichž srázech snášel své utrpení samotným Diem ke skále přikováný Prométheus, nabízejí mnohem zajímavější zkušenosti. A večer u ohně, na horské louce daleko od lidí, patří mezi ty nejlepší z nich.

Odjeli jsme na Elbrus - vracíme se z Kavkazu.

... s rýmou a čtyřmi palicemi česneku v příručním zavazadle. Snad s tím prolezu přes kontrolu.

Text a fotky: Honza Navrátil