Už jsem to vzdal. Už mě omrzelo kontrolovat každé ráno stránky Českého hydrometeorologického ústavu, jestli se před čísly náhodou neobjeví znaménko mínus a pod obláčkem čtyři sněhové vločky. Nebo alespoň dvě, možná by to stačilo. Ne, nic. Pořád pět nad nulou, ptáci cvrlikají v korunách a já přemýšlím, jaký má smysl vydat se za takových podmínek na uměle vycizelovaný proužek sněhu a na jeho okraji provozovat velmi nedokonalou náhražku skialpinismu jenom proto, že je podle kalendáře zima. Nenastal čas konečně si to přiznat? Zima letos nebude.
A tak místo tuleních pásů a lavinového vybavení strkáme do batohu lano, lezečky a sadu friendů. Do akce znovupovolaný lezecký materiál, který od listopadu ani nestačil pokrýt prach, doplňuje sestava dalších užitečných věcí jako láhev červeného vína, zmačkaná petka označená štítkem "Tekuté švestky", vepřová konzerva, vařič a dvě čínské polívky s příchutí krevet. Vlak do Jizerek odjíždí v 10:33.
Na tamní hrubozrnné žule, která mi v loňském roce ukázala, že cesta na vrchol může vést i přes úrazovou ambulanci liberecké nemocnice, máme v plánu otestovat, kolik morálu jsme za poslední dva měsíce na vyhřáté bouldrovce ztratili. Přeci jen je rozdíl drtit škrabku metr nad matrací nebo tam venku - při zakládání friendu do spáry - se spoléhat na ruku, u které nevíte, jestli svírá skálu zmrzlým prstům navzdory nebo právě proto, že z nich už veškerý cit vyprchal. A pak, s tím vším proviantem na zádech, a tím tekutým především, bychom mohli někde tam nahoře, ukrytí před světem pod skalním převisem, strávit docela hezkou noc.
"Konečná stanice, prosíme vystupte." Perfektně načasováno. Prázdná hliníková plechovka Kozla, tradičně vypitá na posilnění lezecké kuráže, totiž právě zapraskala v mých dlaních a ztratila svůj původní tvar. Venku je pocitově tak 10 stupňů. Možná i víc a k bukovému lesu za vesnicí stoupáme oblečení jen do trička a lehké bundy. V lednu.
Jižní stěnou
Nic jiného, než po alespoň malou část dne slunci vystavená strana věže, nepřipadá v tomhle období lezecky v úvahu. Předevčírem ještě pršelo a husté jizerské bučiny nedovolí žulovým skálám rychle vyschnout. Namísto sněhovými závějemi se brodíme vrstvou spadaného listí, pod kterou číhají kulišácky skryté louže bláta, v nichž z ničeho nic zmízí noha až po kotník. Po stezce zakreslené v průvodci ani památky a tak se necháváme vést stopami lesní zvěře. Ty srnky beztak nejlíp vědí, jak se proplést mezi skalkami nahoru. Ticho přírody, jen lokálně ozvláštněné naším pravidelným hekáním, za které nepochybně může řídký horský vzduch a nikoliv flákání běžeckého tréninku, rozetíná muflon náhlým úprkem po spádnici strmého svahu. Možná zaslechl naše funění a nechtěl čekat, zdali se zpoza stromu vynoří medvěd nebo zase ta podivná individua, co se - ověšená všemožnými cingrlátky - budou škrábat kolmou stěnou na skálu, která se dá z druhé strany úplně normálně obejít. I na kopýtkách.
"Musím ale říct, že dole bylo tepleji." "Tak se s tím hlavně moc nepárej a lez. A ne že tam ty friendy zase zarveš tak, že mi nepůjdou vyndat." Slunko zmizelo za kopcem a teplo je totam. V rukavicích si utahuju sucháče na lezečkách, sundávám péřovku, naposledy kontroluju dvojitý dračák a... "Tak já lezu!" "No hlavně dělej."
Kolmý trojkový sokolík a pak dolez normálkou. Asi ideální volba na lednové rozlezení v Jizerkách. Sám jsem důkazem, že tady sedmičkový až osmičkový lezec i za ideálních podmínek dokáže pověsit pytel ve čtverce. Dnes tedy žádné velké akce, jenom si dolézt pro radost. A možná i pro horezdar - první letošní zápis do vrcholové knihy této věže. Po třech krocích do sokola už tepelná výměna mezi chladnou jizerskou žulou a mými ještě před chvíli prohřátými prsty probíhá naplno. Tak teda pro jistotu frienda. A tutovýho. "Promiň, lásko." Asi deset vteřin předtím, než bych ztratil cit v rukou docela, beru vrcholovou hranu a... Hele! Mísa vyhloubená čertovým pozadím je plná vody. Zamrzlé. Jsme drsoni. Ája větší, protože rve ven ještě toho frienda.
Sněhovým popraškem
Podařilo se. Letos tady nahoře ještě nikdo nestál. Stejně tak na vedlejší věži. Takže zapisujeme dva horezdary, což našim zmrzlým prstům docela stačí. Teď nastal čas najít ono místečko, kde vybalíme hřejivé zásoby zkapalněného ovoce. Kus po svahu výše už bukové listí překrývá poprašek sněhu - tak přece existuje. Asi padesát metrů od nás vycházejí z lesa dva statní jeleni a bez zájmu zase mizí mezi stromy. Ti se asi pohladit nenechají. Bílou pokrývkou si prošlapáváme cestu až do bivaku ukrytého v severovýchodních srázech hory a slunce dopadající na protější svahy jakoby se nám snažilo říct, že jsme zvolili špatnou stranu údolí. Ale soumrak srovnává rozdíly a kdo má oheň, tomu je hej.
Nicméně bez úmyslu zalehnout do spacáků už o půl páté odpoledne a před půlnocí pak s očima jak dvě baterky přemítat, jestli ještě zkusíme zabrat na pravém boku, levém, na břichu nebo radši půjdeme na procházku, čekají nás po setmění dlouhé hodiny, které je nezbytné jakkoliv vyplnit. A tak během vlekoucích se 265 minut před usnutím docházíme v jizerské jeskyni k několika empiricky ověřeným objevům.
- Když svařujete víno v Jetboilu, stáhněte plyn dřív, než gelový indikátor teploty dosáhne vrcholu.
- Vypěněné červené víno hoří na stěnách Jetboilu relativně průhledným modrým plamenem.
- Krátkodobé zachvácení plameny není pro neoprenový obal Jetboilu fatální.
- Slivovice se při nízkém tlaku v horách vypařuje rychleji než doma v obýváku.
- Studená vepřovka není zase až taková pecka, ale v kombinaci s výše zmiňovanými surovinami se na tom dá přežít.
- Ve vodě rozpuštěné z rampouchů v erárním kotlíku už není potřeba louhovat čaj. Voda totiž získá příchuť uzeného.
- Alkohol rozšiřuje cévy, nikoliv obzory.
Poslední kapitola
"Když se postavil před dohořívající zbytky budovy, znovu ho přepadla únava. Celý den vozil uhlí, nakládal, skládal a překládal. Ani nejedl a utíkal až sem. A teď už jeho práce skončila. Snad by si mohl odpočinout. Začalo mu být chladno; zbytky kalhot a košile nechránily jeho tělo před mrazem. Rozechvěly se mu nohy, pálily ho oči. Někdo ho vzal za ruku."
Dočítáme poslední příběh z knihy Příběhy mužů a hor. Obroušené rohy a léty zažloutlé stránky s typickým zápachem dosvědčují rok vydání - 1958. Více do ohně přikládat nebudeme. Dva metry od nyní skomírajících plamenů už ale takové teplo není. Fofrem se soukáme do péřáků od Rabu, zatahujeme za sebou kapuce a hlavou mi prochází myšlenky, které mě uvádějí do příjemného procesu usínání... "Co to je?" Cosi u mé hlavy vydává pravidelný zvuk. Jakoby ťukání nebo co. Uchází karimatka? Přes ventil? Ach jo. Povoluju límec spacáku, nasouvám ucho k ventilu a mám ji! Kapku vody přímo za krkem. Voda stékající po stropě jeskyně vytvořila přímo nade mnou malý rampouch a právě z něj se teď kapky oddávají volnému pádu. No bezva. Rampouch letí do pryč a moje holá ruka pak ještě několikrát dopadá na ledovou ostruhu, po které stékají další a další kapky z tajícího sněhu. Půl jedné. Tak snad bude do rána klid.
Za pět čtvrt na osm sebou trhám ze spaní. Na zem přistává další rampouch. Tentokrát se zřítil sám od sebe. Přes noc se ještě oteplilo a do údolí se po asijské snídani s krevetama a šálku uzeného čaje, vracíme zase jen v tenké bundě. Zima nebude.
Text a fotky: Honza Navrátil
NAŠE VOLBA
Péřovka Rab Continuum
Péřovka Rab Microlight Summit
Spací pytel Rab Neutrino 400
Primaloftové rukavice Rab Xenon