Představ si úzkou pěšinu stoupající ke skaliskům na vrcholu hory. Šipka na posledním rozcestí ti před chvílí bez příkras oznámila, že potu stékajícího po tvářích se ještě dva kilometry nezbavíš. Přestože kůru smrků občasně ozvláštní žlutý proužek sevřený mezi dva bílé, davy se tudy nehrnou. Je to štreka. A jaká odměna čeká na vrcholu? Hezký výhled? To uspokojí leda pár bláznů. Kdyby tam tak stála hospoda a na cestu dolů půjčovali koloběžky, to by se vzhůru hrnula jiná procesí. Takhle kladeš své kroky do hlíny mezi pokroucené kořeny jen za doprovodu datla rytmicky vyťukávajícího nový příběh v kmeni stromu.
Najednou ale slyšíš i jiné zvuky. Povědomé. Jako když někdo pospíchá a svahem uhánějící podrážky smekají na prašném povrchu. Škvírami mezi temnými kmeny smrků občas probliknou barvy, které jistojistě žádnému lesnímu tvoru nepatří. Červená. Fosforová zelená. A už se řítí proti tobě - další běžec! Přestože samota ti dělá dobře a právě kvůli klidu daleko od lidí proháníš své nohy po téhle zapomenuté stezce, cítíš někde v nitru radost, že tady utíká i kdosi další. Že se tady na kopci potuluje člověk, který sdílí podobnou radost jako ty. Automaticky zvedáš pravou ruku a do šumu podzimního větru vypouštíš čtyři vstřícné hlásky: "Ahoj!"
Vzdálenost mezi tebou a fosforovým běžcem se rychle zkracuje, až se stává docela nepatrnou. Očekáváš odpověď na pozdrav. On však sklápí zrak a úkrokem do kraje stezky doprovázeným vytočením levého ramene za sebe se vyhýbá další překážce na trase - totiž tobě. Třeba tě jen neslyšel. Ale určitě na tebe koukal. A viděl tvou zdviženou pravici. Musel ji vidět. Stejně jako pohyby tvých úst. Vždyť na tebe doslova zíral. Přesto se stal jen dalším z řady těch, kterým nikdo nevysvětlil - jako tobě táta v mládí - že na horách se lidi zdraví.
Jeden pro druhého
Na internetu narazíš na milión sto pět článků o tom, jak si sbalit batoh, jestli se víc zapotíš v tričku z merina nebo polyesteru a jakou aplikaci si bezpodmínečně před cestou na hory stáhnout. Ale i když začneš intenzivně gůglit, o etiketě na horách nenajdeš ani zmínku. Zvláštní, na co se dnes klade důraz, že? Nicméně vše, co se dělalo před stoletím a půl, nemusí být nutně zastaralé a nehodné pozornosti.
Cizího člověka normálně nepozdravíš. Ve městě obzvlášť. Zkus ráno vlézt do tramvaje a pěkně nahlas pronést: "Dobrý den!" Je to slušné? Asi ano. Ale budeš za blbce. Dneska není zvykem pozdravit, ani když se ve fast foodu objednávají smažené nudle s kuřecím masem nebo posílá zpráva (ne)oblíbené stránce na facebooku. Kráčíš-li však po horské stezce a tvé kroky se míjí s kroky jiného člověka, zdá se být minimálně podivné sklopit hlavu, případně odvrátit zrak a dělat, že tam ani jeden z vás není. Ještě před několika desítkami let se na horách považovalo za normální pokynout v takové situaci hlavou a říct: "Ahoj!" Dnes se stalo normálním pozdravit protijdoucí skupinku, na oplátku přijmout udivený výraz a za zády pak zaslechnout: "Vy ho někdo znáte?"
Ne, neznáme se. Ale chodíme po horách, kde případná pomoc čeká daleko v údolí a jedině my dva si můžeme pomoct. Můžeš se mě proto zeptat na cestu, kolik dřiny ti ještě zbývá na vrchol a zdali ve směru, ze kterého přicházím, na tebe nečíhá nějaká nečekaná překážka. Rád ti poradím. Rád si jen popovídám. Rád při nejhorším vytáhnu lékárničku a ošetřím ti roztržené koleno. A to samé čekám od tebe. Tady na hoře stanovuje pravidla příroda - hromadí sníh pro laviny, rozpoutává bouřky, strhává stezky. Ty i já jsme si rovni. Starý nebo mladý? Zkušenostmi ošlehaný horal či hory teprve poznávající benjamínek? Pozdrav představuje vzájemné ujištění, že jsme tady jeden pro druhého. Nikoliv každý za sebe.
Pozdrav na horách je nejen slušnost. Ale taky symbol sounáležitosti, společného zájmu a otevřenosti být nápomocen.
Máš to stejně? Jak to vnímají ostatní?
Katka Mandulová
Co pro tebe pozdrav na horách znamená?
Nezáleží na tom, jestli je to zrovna bonjour, skol nebo vyplazený jazyk, člověka to vždycky potěší. Čím větší divočina nebo výšina, tím srdečnější pozdravy. Ecce homo! (v překladu: Ejhle člověk! pozn. aut.) Věnujeme si pozornost a to je pěkné.
Kdy jsi poprvé zjistila, že na horách se zdraví?
Přemýšlím, ale v horách je zdravení tak přirozené, že si ani nepamatuju, že by mě to kdy zarazilo. Možná jsem jen postupně zjišťovala, že skol je lepší pozdravení než ahoj, nebo když na mě Tibeťani vyplazují jazyk, tak se vlastně zdravíme.
Proč by měl člověk zdravit někoho, koho vlastně nezná?
Myslím, že pokud je na to prostor, tak to přijde přirozeně. Nemyslím, že by se nutně museli pozdravit všichni lidi stojící společně v davu třeba na Sněžce, ale jinak to na horách přichází samo. Je v tom kus člověčenství v drsné přírodě.
Tomáš Petreček
Co pro tebe pozdrav na horách znamená?
Přestože nejsem příliš společenský typ, tak pozdrav na horách beru jako fajn věc. Potkávám se tam s lidmi, kteří mají hory stejně rádi jako já. Takže v podstatě zdravím samé kamarády.
Kdy jsi poprvé zjistil, že na horách se zdraví?
Už od malička jsme jezdili do hor s rodiči, později i s kamarády, a tak vlastně ani nevím, kdy jsem si uvědomil, že se zdraví právě v horách. Bral jsem to jako úplnou samozřejmost.
Proč by měl člověk zdravit někoho, koho nezná?
V horách platí obecně tak trochu jiná pravidla - kamarádství, vzájemná pomoc a úcta jsou tam nějak důležitější než v běžném životě. A většina lidí, co se pohybují v horách, to dobře ví a řídí se tím. Takže se zdraví lidé, kteří smýšlejí velmi podobně, jsou "přátelé hor" a v podstatě tedy i mí přátelé. Jsou však i okamžiky, kdy všechny v horách nezdravím, a to převážně na frekventovaných turistických místech a značkách.
Ája Trojanová
Co pro tebe pozdrav na horách znamená?
Dříve to pro mě byl standart, na který jsem nekladla žádný větší důraz. Když jsem někoho potkala na kole, běžkách či ve skalách, prostě jsme se na sebe podívali, usmáli a řekli si: "Ahoj!" Byly i chvíle, kdy jsme se dali do řeči a prohodili pár slov. Dneska abys člověka s odpovědí na tvůj pozdrav pohledal. Běžíš v lese a už z dálky je jasný, že protiběžec kulí očima na všechny strany jenom ne na tebe. Proběhne a ty se svým pozdravem leda utřeš. Dneska to pro mě znamená hodnotu. Hodnotu, která tu s námi byla. Ahoj, kterým mi druhý tulák, běžec či cyklista říká, že nám je venku dobře a žijeme reálný život.
Kdy jsi poprvé zjistila, že na horách se zdraví?
Myslím, že mě to naučil děda na běžkách. Dneska bych teda nechtěla zdravit všechny běžkaře na Jizerské magistrále, to je fakt. Možná by chtělo si pozdrav nahrát na diktafon a nechat si to na krku puštěný konstantně.
Proč by měl člověk zdravit někoho, koho nezná?
Pro pocit, že si nejsme lhostejní. Prostým pozdravem lze vyjádřit: "Užij si své kroky, ať tě ženou kamkoliv."