Děsivé prasknutí - JsmeRab

Děsivé prasknutí

Napsal Honza Navrátil
Čtení na 6 minut

Myslím, že to gruzínské děvče zkouší, co všechno jsme ještě schopni pozřít. Talíř těstovin s červenou paprikou, vykukující zpod tuhnoucího bílého příkrovu, vystřídala hromada planě uvařené čočky a právě teď na stole přistává miska, která zhmotňuje vzpomínky na Babu Jagu z Mrazíka: "A tady pro tebe, výborné pomeje. Pochutnej si rypáčku." Tak a dost, pánové! To by se nám mohlo na kopci vymstít. Pojďme pryč! Guriho bratr už stejně troubí před domem.

Při včerejším aklimatizačním výšlapu naše planoucí stehna pochopila, co to znamená klam Kavkazu. Všechno je tady větší, než vypadá. Máš-li pocit, že na brdek před sebou vylezeš maximálně za půl hodiny, vynásob to čtyřmi a počítej, že ani to nemusí být konečná cifra. Prý, že na ten kopec vyběhneme za dvě hoďky. Pche! Který blázen to řekl? No, který? Všechny tři nás postihla šalba svůdně ošidných hor. Výstup i sjezd 1700 výškových metrů v panenském sněhu - tato túra se pořádně zahryzla do našich nerozlyžovaných stehen. Kdo ví, jestli ony svahy před naším příchodem vůbec kdy poznaly dotek skluznice. Divoký Kavkaz. Dnes už bychom měli vědět, jakým iluzím čelíme.

Když se hrnu k pravým předním dveřím kavkazským bahnem opentleného teréňáku, Guriho bratr krouží s rozhozenýma rukama za mnou. V jeho tmavých vykulených očích, zírajícími přes velký gruzínský nos, odečítám něco mezi bezradností a nepochopením. "Dů jů vont drájv?" Ne, ježiš, to vůbec, děkuju... Ty jo, a co tady vpravo dělá volant? A jo! Pardon. Ájm džast navigejtr. Ojeté čtyřkolky Mitsubishi Delica se sem dováží přímo z pravovolantího Japonska, kdo to mohl tušit?

Míříme do osady Bagvdanari. Dvě vymrzlé bahnité koleje stoupají mezi prostými kamennými domy, za jejichž zdmi musí být zima mrazivá a krušná. A zatímco my se ještě pohybujeme ve stínu, který do údolí vrhají štíty za našimi zády, na obzoru se už v prvních paprscích dne koupe svůdná gruzínská kráska: Ušba. Myslíme na hřeben vybíhající do prostoru ze strmých sněhovo - skalnatých stěn, podobně jako nad povrch země vyzdvižený kořen starého stromu. Nahoru to nevypadá daleko. A hora nás vábí jako tři mlsné psy, co neznají míru. Chceme to všechno! A především ten jeden skalisky lemovaný žlab, který se v závěru rozšiřuje, aby nakonec vyústil do bezmezně širokých panenských plání pokrytých jiskřivou nadílkou, díky vysoké nadmořské výšce udržované v prášivé kondici. To je sen. Kromě nás tří, Guriho bratra a dvou koní, které pod pohrůžkou chlapíka v omšele zeleném vaťáku zabírají do otěží povozu, bychom tady marně vyhlíželi další živé duše. Žádný jiný lyžař, jehož oblouky by naporcovaly náš prašan. Patří jen a jen nám.

Jenže ještě ten výstup. A my se z předchozího dne pramálo poučili. Vzdálenost k vytouženému žlabu snad narůstá, místo aby klesala. Přičemž na konci rovné pláně se nám staví do opozice přesně ten brdek, který ve skutečnosti oplývá převýšením jako celá jedna hora v našich rodných Jeseníkách. Navíc tady něco nehraje. Svah nabírá až příliš na sklonu. Natolik prudký se od úpatí nezdál. Jeho strmost nás nutí traverzovat ze strany na stranu a tím se nepříjemně prodlužuje náš pobyt v jeho tísnivém sevření. Raději bych už stál nahoře. A urychlený výstup nejspíš také představuje jedinou možnost, jak se zbavit nepohodlného chvění, které prostupuje celým tělem. Zvláštní, jak člověk dokáže vycítit ohrožení, aniž by ho přímo spatřil. "Držte si rozestupy! Alespoň 20 metrů!" Každých pár metrů zkusmo zapichuji otočenou hůlku do sněhu. Nevidím problém. Ale jeho přítomnost cítím docela jasně.

Nahoru, nebo dolů? Třetí možnost není? Vysublimovat snad do modrého kavkazského nebe, proletět jako zbloudilý obláček páry nad horami, které napřed vábí, aby v zápětí naháněly strach, a pak už jen pod tíhou přehnaného sebevědomí klesat do hlubokých údolí, v nichž se zařadím po bok lidí, kteří k horám uctivě z povzdálí vzhlížejí, ale nepokoušejí pomíjivou přízeň štěstí. Bohužel však - tato varianta schází. A tak přidávám do kroku a doufám. Dychtím po skalnatém hřebínku, který se přibližuje na dohled. Snad už i na dosah. Ještě dvě otočky, několikrát vystřídat nohy, párkrát vyprázdnit a znovu nasytit plíce v řídnoucím vzduchu. Chybí jen maličký kousek... Áááno! Ufff!

Ale teď co? Po hřebeni dál a pak? Čísla na zápěstí nabyly povážlivě pozdní hodnoty. Žlab? Zapomeňte na žlab, chlapečkové. A začněte řešit, kudy se spustíte do údolí, nabádá tři zdrchané duše slunce, které, nejspíš také pod tíhou únavy, klesá na obloze níž a níž. Místo extrémního prvosjezdu, vystačíme si tedy jen s nekonečnými pláněmi pod sebou. I to bude pořádná jízda, když ani nejsme schopni dohlédnout dna údolí v osadě Mazeri. Bez lyží kráčíme do nitra svahu, abychom kompresním testem prověřili, kolik že náklonnosti chová k našemu záměru. Kdyby se snad sněhový kvádr zhroutil pod tlakem listu lopaty dříve, než všichni tři doufáme, a dosvědčil tak nesoudržnost pokrývky, mohli bychom se ještě vrátit stejnou cestou. Ale zvládli bychom to vůbec? Po všech těch intenzivních vjemech zakousnutých do našich myslí v poslední fázi výstupu?

Dvacet jedna, dvacet dva... Až při dvacátém třetím poklepu se objevuje v kvádru prasklina. Přičemž cokoliv nad dvacet dá se považovat za signál přízně, kterou nám svah projevuje.

Široké lyže se utápí pod sněhem, aby vždy na krátký okamžik vypluly nebesům naproti a setřepaly ze svého povrchu tisíce jiskřivých vloček, které předtím vyrvaly z letargického povalování na svahu. Po krátkém přeměření rádiusu dalšího oblouku pak ta širokánská prkna zase mizí v jiskřivě bílých hlubinách. Úúúúuu! Stehna hoří. Při ohlédnutí zpět přitom stále můžeme přesně spočítat počet oblouků, které se nám podařilo až dosud vykroužit. Tak málo máme za sebou a tak moc nás ještě čeká. Musíme si odpočinout. Všechno je tady větší, než se zdá. Všechno.

Wummm!

"Doprdele! Tady to prasklo!" Kde? Co? "Celý to tady prasklo, pod náma! Vidíš to?" Ale co teď? Co teď? Co teď? Uprostřed svahu, který se jisto jistě rozhodl srazit třem hrdinům hřebínek a předvést jim, co to znamená Gruzínský tobogán? Zpátky nahoru? Kdo z nás má na to síly? A taky čas se krátí. Dolů musíme. Jedině dolů. Opatrně, po jednom. "Jeden sjede a na bezpečném místě počká na ostatní, dobře?" Fajn. A kdo pojede první? Já? Já nechci. Nebo vy říkáte, že chci? Tím, že se ani jeden z vás nehlásí? Prostě jedu. Jedu co nejrychleji dolů. Kolena se klepou tak, že v okamžiku maximální amplitudy třesu snad i narážejí jedno o druhé. Tohle není dobrý. Tohle není dobrý. To prostě není dobrý. Do řiti!

"Tak pojďte! Po jednom za mnou!" Stojím mezi ohromnými sněhovými bloky, které v prohlubni zůstaly jako pozůstatek nedávné laviny. Další děsivé prasknutí už naštěstí nepřichází. Ne dnes. A Guriho brat vytahuje z krabičky poslední cigaretu, zatímco se na bezpečných loukách nad osadou konečně osvobozujeme ze sevření hor a brzdíme u jeho auta.

To zlověstné zahřmění pokrývky, odrážející se jako rozdováděný ping pongový míček od skalnatých srázů Kavkazu, představovalo nejspíš jen drobné varování. Memento mori, které potřebuješ slyšet, aby ses holeněmi pokorněji opíral do jazyků bot a jedním okem neustále pokukoval po táhlu lavinového batohu. Každý z následujících šesti gruzínských dní doprovází děsivé wummm. Každý den nám svah pod zadkem hlásí, že k vetřelcům na svých bedrech nechová přespříliš sympatií. Krom jediného dne. Hory tentokráte mlčí. Odtrh se objevuje bez varování přímo nad námi. Není kam utéct, můžeme jen doufat v boží zásah. A opravdu. Kousek nad námi se proud laviny mírně stáčí a masa zvířeného sněhu projíždí pět metrů za patkami našich lyží. Stál při nás. A já si kladu otázku, zda strach prostě a jednoduše a nedílně patří k odvážným plánům v opuštěných horách? Snad ano. Jen se mi s tím těžko vyrovnává. Nemám ho rád. A nesnáším to děsivé wummm.

Skialpová volba

Lyžařská bunda Rab Khroma Kinetic

Péřová bunda Rab Microlight Alpine

Funkční fleecová mikina Rab Filament

Větruvzdorná a prodyšná bunda Rab VR Alpine Light

NIC VELKÉHO UŽ ti NEUTEČE

Nech nám tady email a my ti jednou za čas pošleme inspirující příběhy ze světa hor.

Zeptej se

+420 739 577 362

Žijeme v horách

Ing. Petr Kosek, Ph.D.
Těchonín 184, 561 66 Těchonín
IČO: 88253538
DIČ: CZ7907313678
facebook