Kdyby člověku v té euforii, kdy doma nahlas vyřkl onu naivní myšlenku "Tak mě napadlo, že bychom si přeběhli Krkonoše v noci," došly všechny konsekvence jeho rozhodnutí - jak mu ve tři ráno při stoprocentní vlhkosti vzduchu bude odporné se sám sebe jen dotknout, jak se vyrabovaný žaludek nenechá uklidnit anglickým rohlíkem, natož další sladkou tyčinkou, a jak zoufale bude tělo toužit po měkkoučké peřině - možná by ho ty blbé nápady přešly. Ale na to v té chvíli není v hlavě prostor. Má tam jenom tu romatickou představu.
"Malá Úpa! Dál už to nejde!" Ve třičtvrtě na osm vystupujeme po třech příkrých schodech do vlhkého vzduchu sobotního večera a mírným zdvižením pravice, s dlaní na pozdrav otevřenou, dáváme šoférovi autobusu, a nejspíš taky sami sobě najevo, že to myslíme vážně. Že zpátky do Harrachova dorazíme po svých. Ale než vůbec stíháme stočit svůj zrak k západu, staví se nám do cesty sám Trautenberk. Okázale buclatý, obvykle zahořklý a řízně nakvašený. Himl hergot donrvetr kruncajs element! Odmlouvání je marné - když si to milostpán přeje. Snad nás sojka za tenhle holport nepráskne.
Večer v tisíci metrech nad mořem a prádelna jako při monzunu v Thajsku. Na asfaltu ještě zůstávají tmavé fleky od bouřky s krupobitím, která se nad hřebeny přehnala hodinu před naším příjezdem. Podle radaru už ale nenávratně odtáhla kamsi k Drážďanům. Z útrob lesa sálá vlahý vzduch. Moc se teda nepročistil. Na čele nám raší první krůpěje studeného potu a kůže se i pod oblečením potahuje vlhkým lepivým filmem, kterého se už nezbavíme - až v hodně hodně vzdáleném sprchovém koutě. Fuj, tohle nesnáším. S každým zdolaným schodem, před mnoha lety kýmsi pracně vyskládaným z plochých žulových balvanů, už se ale přibližujeme k očistným proudům jihovýchodního větru do míst, kde ani nenasytná kleč v souboji se živly neobstojí. Na vrchol Česka.
Výhled na pokračování cesty se odehrává v ponurých tónech nevyzpytatelnosti. Temné mraky, které díky horským větrům nesetrvají ani na vteřinu v ustáleném tvaru, mísí své odstíny jen několik set metrů nad Luční boudou - jako když při míchání bábovkového těsta přiléváš mléko. Ale radar Českého hydrometeorologického ústavu ladí optimistickou notu: další bouřky by nás měly minout. Právě teď se blýská ve Svitavách, Pardubicích a severně od Prahy.
V tomhle vlhkostí nasyceném vzduchu se nicméně formují hry, do jejichž pravidel smrtelník těžko nahlédne. Ve chvílích, kdy obezřetně zíráme jen do země - mezi bez ladu a skladu po stezce rozházené balvany - rozsvěcuje se obloha poprvé. Byl to blesk, nebo se Ája jen krátce odtrhla od hledání vhodného místa pro další krok a záře její čelovky zamířila přede mě? Byl to blesk. Ale rána hromu k uším nedolehla. A žádný děsivý zvuk se neozývá ani v periodě několika dalších desítek minut, během nichž naše počínání dodatečně, a zcela nepravidelně a neohlášeně, osvětluje sama příroda. Nicméně i bez hromů, a tedy s bouřkou v bezpečné vzdálenosti, posílá hlava k nohám jasný povel: Rychleji! První akusticky doprovázený otřes oblohy nastává až v okamžiku, kdy se pod kopcem objevují světla Špindlerovy boudy. Akorát. Provazy vody bubnují do plechové střechy v tempu allegro vivace a jen několik kapek, odražených od asfaltu, dopadá k našim holým nohám.
A dopadají k nám taky dobře míněná doporučení údržbáře, toho času na šrot. "Ehhh, no jako, ehhhh vypadáte, že o těch horách jako něco jako víte. Ale jako ... (tato část sdělení zůstala bohužel obestřena tajemstvím, neboť se odehrála v nám neznámém jazyce, s jehož překladem si nevěděl rady ani Google Translator) ... takže ehhh pokora ehhh jako ... (opět cizí jazyk) ... trošku jako ty hory ehhh jakože znám ... (cizí jazyk) ... jsem tak utopil jako Defendera, ehhh, takže jako bych vám to jakože nooo nedoporučoval." Nabízený nocleh v lyžárně přesto nevyužijeme. Poslední slovo! "Nechcete? Noooo, tak dobrou noc." A pak už jen odkudsi ze tmy vzdáleností utlumené: "Kurva!" Ještě že ty hory jakože trošku zná.
Po půlnoci se už jen tu a tam, na krátký zlomek vteřiny, rozjasňuje daleký horizont. Cesta je volná. Ale nohy jakoby zůstaly ukotvené v dlažbě pod lavičkou na Špindlerově boudě. Jdou, ale běžet? Než si mysl konečně dokáže tak drasticky poručit, stojíme o pět kilometrů dál na Velkém Šišáku.
Celý svět se zužuje do neveliké výseče dané světelným kuželem čelovky. Ty kameny třeba. Každý, na který došlápnu, je krásně plochý. Často ohromný. Třeba i několik set kilogramů těžký. Stavitelé museli zakusit neskutečnou dřinu. Měli na to alespoň pajcry? Hup cuk? Nebo jen holé ruce? A taky ty lišejníky, které v nepravidelně roztroušených formacích zdobí povrch kamenů. Fosforeskující lišejníky. Je to možné? Nebo se mi to jen zdá? A hele, něco se třpytí na zemi. Upustil tu snad někdo stříbrný prstýnek? Či přívěšek? Nikdo a ani jedno. Jen kapka vody, přilnutá na spodní straně stébla, mě donutila ohnout záda a dotykem ukazováku prozkoumat překvapivý nález.
Travnaté louky okolo stezky postupem času pohlcuje kleč. V ostrůvku mezi jinak souvislými porosty kosodřeviny se tu a tam vzpíná špičkou k nebesům nevysoký smrk. Potom další. A další. A ten další se zdá být vyšší. Další ještě vyšší. Stromy přibývají. Až tvoří les, z jehož útrob kdosi proti nám svítí lampou se dvěma žárovkami. Když se přiblížíme, zhasí světlo a téměř neslyšně zmizí. Jen rozechvělé keříčky borůvčí za ním lehce zašustí. Už jen klesáme. Spal bych. A možná i spím. Kolik ještě? Myslím na Harrachov. Myslím na Harrachov. Myslím na Harrachov...
Naše volba
Softshellová bunda Rab Borealis (300 g)
Nepromokavá bunda Rab Phantom (94 g)
Funkční triko Rab Forge (132 g)
Izolační bunda Rab Kaon (250 g)