Přestože se rozhlížíme po nekonečném ledovém příkrovu z vrcholu, jehož název by se dal přeložit jako Velký zvoník, za sedm minut se tu odbívání poledne nedočkáme. Na vrcholu Grossvenedigeru panuje ticho. První třítisícová kóta našeho týdenního itineráře. Tou poslední bude Grossglockner. Alespoň v to doufáme.
Dílčí cíl této srpnové neděle tedy máme splněný. Zbývá jen sestoupit na opačnou stranu masivu po čtyři kilometry dlouhém mírně klesajícím ledovci Schlatenkees k chatě Neue Prager Hütte. Slabé dvě hodiny a můžeme nechat mačky vysušit na sluncem vybělených prknech terasy. Ale co tam dole s načatým odpolednem? Naproti nám se z rovného sněhového plató k jasným nebeským výšinám prokousává skalnatý zub Rainerhorn. Vrchol 3559 metrů nad mořem. Dáme si ho jako bonus? Času je dost. Dáme! Akorát, než vyrazíme, necháme v našich suchých rukách putovat žlutou tubu s výrazným číslem 50. Kdo se dnes nenamaže, stane se po následující dny rudým středem pozornosti.
Může být klidně pětadvacet třicet stupňů, když se jen v tričkách s krátkým rukávem blížíme po plochém sněhovém poli k ledem pokryté severní stěně Rainerhornu. Na vrchol se stoupá zprava po mírném hřebeni. Jdu první na laně - po stopách některých z našich předchůdců. Když se ráno zakusovaly hroty našich maček do zmrzlého sněhu nad chatou Defreggerhaus, křížilo nám cestu několik trhlin hlubokých tak, že by jejich ledové stěny ukryly sedmipatrový panelák. Teď zastavuju. Něco se mi nezdá. Přestože celistvost pokrývky narušuje jen několik kličkujících stop a na rovné planině nic nenasvědč... "Doprdele!" Jako bych šlápl do prázdna. Spodní polovina mého těla mizí pod sněhem. Než stačím jakkoliv zareagovat - roztáhnout ruce, zatnout cepín - následuje druhá fáze.
"Strach je děsivé rozpoznání něčeho, co může způsobit zranění, potrestat apod.“
Webster’s New International Dictionary of the English Language, 1949
Otvorem dva metry nade mnou proniká do nitra ledovce, doprovázená napjatým pramenem růžového lana, malá dávka denního světla, která dává reálné obrysy tomu, co mě obklopuje. Děsivý chlad. Temný led. Na dno nedohlédnu. "Jak se dostanu ven?"
Zmatkuju. Plaším. Snažím se překřičet ticho mrazivé jeskyně, abych se ujistil, že mí parťáci tam někde nahoře na slunci leží celou svou vahou na cepínech a nenechají už mě klesnout ani o píď. Marně. Malým otvorem můj hlas do jejich světa nepronikne. A křehký sněhový most, který povolil pod mými kroky, odráží mé volání zpátky do hlubiny zející pod mýma nohama. "No jasně, prusík, vole! Vždyť to znáš."
Nakonec přichází na pomoc cizí lanové družstvo, které se najednou nemohlo dopočítat počtu osob v naší skupině. O několik dlouhých minut později ze sebe - už na denním světle - svlékám tričko, totálně promočené od sněhu, který se na má ramena sypal při soukání se skrz otvor rámující mé náhlé zmizení. Než mé nohy učinily onen osudný krok, něco mě tam vzadu v zátylku šimralo: "Vypadá to divně, zvaž to." A já toho šimrání nedbal.
Podělaný nebo zodpovědný?
Když si pozorně přečteš všechny tři díly Pita Schuberta - Riziko a bezpečnost na skále a ledu, tvůj život se změní. Už nikdy nebudeš věřit starým skobám, protože to, co trčí ze skály, může být jen rzí pokrytým pozlátkem na jinak totálně shnilém zbytku ukrytém v útrobách tenké spáry. Vzdálenost rostoucího cumulonimbu pro tebe nikdy nebude dost velká na to, aby ses dobrovolně přivázal na ocelové lano a dlaněmi sevřel hromosvod - rozuměj ferratu. A ani dřevěné zábradlí v tobě neprobudí touhu po pohodlném posezení, na kterém se necháš vyfotit v pozadí s třítisícovými zaledněnými velikány a stometrovým vodopádem pod zadkem. Co když konstrukce povolí jako pod tím mladým párem v roce 1984?
Snad se může zdát lepší pro klid duše nečíst, nevědět, nebát se. A v cestě na vrchol nehledat překážky.
Na druhou stranu - chyby, ohrožující životy, se pořád opakují. Jedny a ty samé. S náloží informací od Pita Schuberta a strachem z možného tak třeba častěji vrcholu nedosáhneš, zatímco jiní toho dne uspějí. Pro černé scénáře není v jejich hlavě místo. Štěstí nebo síla myšlenky? Kdo ví.
"Strach je možnost, že se stane něco obávaného nebo nechtěného."
Standard College Dictionary, 1963
Bouřka se předem ohlásí
HTL steig představuje nejtěžší ferratu v několikasetmetrových stěnách pohoří Hohe Wand nedaleko Vídně. A taky oblíbený cíl (nejen) českých ferratistů. Proto už pod nástupem čekáme ve frontě. Než na nás dojde řada, několikrát schytáme spršku drobných vápencových kamínků. Jde to pomalu. Rozhodně pomaleji než kdy jindy. Soudě podle hlasů doléhajících shora k úpatí stěny má tam nahoře někdo problémy. První úsek se honosí hodnocením obtížnosti D/E a má včas odradit ty, co na HTL steig fyzicky nemají.
U chlapíka se dvěma ženami se ale záměr stavitelů míjí účinkem. Lezeme za nimi. Když už ale poněkolikáté visíme v odsedávkách a čekáme, až lídr rozvěsí v hladké plotně, opatřené jen do dlaní se zařezávajícím ocelovým lanem, dvěma dámám pomocné lezecké žebříčky a smyčky, vyrážím vzhůru nabídnout pomoc se slaněním k úpatí.
"Co se staráte! Víte, co on má slezený za hory? Není to jenom vaše ferrata."
"Jasný. Chtěl jsem jenom pomoct. Můžete nás teda akorát prosím, támhle po třiceti metrech na té malé plošince, pustit před sebe?"
Hodinky na mém zápěstí ukazují tři odpoledne. Vím, že srpnová obloha nevydrží jasná tak dlouho, abychom se zdržovali na ferratě násobně déle, než naše síly umožňují. Ve třetině HTL steigu se nám otevírá cesta do popředí a nažhavené paže nás zanedlouho vynášejí na louku u vyhlídky Sky Walk. Objednáváme pivo - ale už uvnitř chaty. Od dřevěného povrchu kvapem opuštěného venkovního posezení se odráží těžké dešťové kapky, přes okraje skleněných popelníků se přelévá voda a tmavé nebe tu a tam na krátký čas rozčísne jasná záře. Ti tři ještě visí ve stěně. Neměli strach. Nečetli Pita Schuberta. A možná ani klasifikační stupnici zajištěných cest: D/E = extrémně těžké, silově náročné pasáže, často chybí přirozené stupy, pro postup slouží pouze ocelové lano.
Jak velkou lavinu odpružíš
Kromě Pita Schuberta je inspirativní také kniha Lavina a letité přátelství s lavinovým preventistou horské služby, který už pár nebožtíků ze sněhu vytáhl. A tebe - v rámci nezbytného tréninku lavinového psa - několikrát zakopal pod sníh, zpod kterého jsi poslouchal vzdalující se zvuk skútru a doufal, že Argo nemá kopr. S takovou průpravou se zásadně mění tvůj pohled na zasněžené svahy. Primárně už nepředstavují perfektní freeride s prachem hrnoucím se přes hlavu. Spíše potenciální lavinové pole.
A tak se před každým sjezdem zavrtáváš pod sníh, abys odhalil úroveň, ve které se nachází nestabilní vrstvička určující mocnost případné laviny. Poklepáváš list lopaty položený na vykopaný sněhový kvádr - nejprve lehce dlaní, pak celým předloktím a když už to vypadá hodně stabilně, tak i celou paží. A zvuk prasknutí ve sněhové pokrývce se pro tebe stává tím nejzlověstnějším tónem, jaký můžeš - a nechceš - na horách zaslechnout.
Hele... když se zhoupneš, pořádně to odpružíš v kolenou, tak tě střední, ale opakuju střední, jo, lavina nemůže ohrozit.
Pavel Liška alias Vláďa Ptáčník, Pupendo
Takže na ten dokonalý žlab, který sis včera vyhlídl z protějšího kopce, můžeš zapomenout. Od dvou třetin výstupu čtyřicetistupňovým svahem už se lyžáky boří jen do nestabilních vrstev hranatozrnitého sněhu. Je to jako cukr krystal - sníh nedrží pohromadě. Pryč odtud. Spodní dvě třetiny žlabu pro sjezd bohatě stačí.
Ani další den gruzínského tripu se nevymyká strachoidnímu normálu. "Ty vole, nechoď za mnou! Vůbec se ke mně nepřibližuj!" Zase to hnusný rupnutí. Přitom svah tady má jen pětadvacet stupňů. Fyzikální zákony praví, že se to tedy urvat nemůže. Ale když se od okolních kopců odráží rána, jako když dopadá k zemi padesátiletý buk, máš pocit, že už vlastně v té lavině jedeš. I tentokrát zaujímáme defenzivní strategii a holt si z gruzínského Kavkazu tak krutopřísný záběry, jako mají borci ze Salomon Teamu, nepřivezeme. Po zážitku se zvířenou masou sněhu, která předevčírem jako vlak prohrčela pět metrů za patkami našich lyží, nás odvážné vize stejně opustily.
Se strachem nejdál nedojdeš
Nesjedeš na lyžích ty nejprudší sněhové žlaby z tatranského skialp sprievodca Mira Peťa. Nevylezeš ikonické morálové cesty na pískovcových věžích. A třeba taky kvůli blížícím se bouřkovým mrakům opustíš ferratu na nejbližším možném únikovém místě, abys pak v polovině sestupu zjistil, že se ty mraky vyřádily jinde a ocelové lano zůstalo suché.
Zkrátka, hlodá-li člověku v hlavě "co se stane když...", častokrát výsledku, který se všeobecně považuje za úspěch, nedosáhne. Ale dosáhne úspěchů jiných - třeba jednou ukáže vnoučatům, jaké předpotopní vybavení v horách používal. Hrdinů jsou plné hřbitovy se říká, ne?
Naše volba
Softshellová bunda Rab Borealis
Izolační bunda Rab Kaon
Nepromokavá bunda Rab Zenith
Kalhoty Rab Torque