Když v podvečer projíždíme přes městečko Ortisei, stěrače nestíhají odklánět přívaly vody z čelního skla. Kroutíme se v zatáčkách na Passo Sella a s přibývající výškou nebezpečně klesá teplota. Parkujeme na malém plácku u silnice pod mohutnou stěnou Piz Ciavazes. Ve 2100 metrech hlásí teploměr 6°C. A pořád prší.
Přestalo někdy kolem půlnoci, ale teplota i po ránu zůstala na stejně nízké hodnotě. Nemáme chuť ani odvahu vylézat z vyhřátých spacáků od Rabu. Minimálně do chvíle, než slunce překročí přes obří masiv Piz Boé a svými paprsky prozáří naše promrzlé doupě. Naše původní plány na cestu Grosse Micheluzzi Route v jižní stěně Piz Ciavazes stejně odplavila voda, která se teď valí stěnou dolů. Zatím tedy vyčkáváme, co se bude na obloze dít.
Odprosit Pána Boha
9 hodin. Teplota závratně stoupla. Na 8°C. Slunce se sice konečně přehouplo přes pyramidu Piz Boé, ale rovnou jej zahalil závoj mraků. Nabalení v péřovkách tak vyjíždíme dvoumístnou "kabinkovou" lanovkou z roku raz dva tři žadonit o trochu tepla k samotnému Bohu. Lépe řečeno na jeho prst - Finger of God, který se zvedá k nebi v masivu Sassolungo. Snad těch sedm lezeckých délek za VI- přijme ten nahoře jako dostatečnou oběť a opět zapne topení.
"Varied climbing route with unique flake, an exposed traverse and plenty of holds on walls."
Finger of God - Paravis route
Pod stěnou odvážně vysvlékáme péřovky. Lezením se, doufejme, zahřejeme. A v prvních dvou délkách si to ještě užíváme.
V páté délce - třicetimetrovém traverzu vodorovně vpravo - už ani nevím, zda se něčeho držím. Ve zkřehlých prstech nemám cit. Dobře stojím a před dalším krokem si foukám teplý vzduch do dlaní. Na štandu mnou otřásá zima. Točím pažemi, abych nahnal teplou krev do promrzlých rukou. Už jen dvě délky. To dáme!
Posledních pár snadných kroků. Obhazuju skalní hrot na vrcholu a konečně si oblékám péřovku. Cestu hodnotíme prostým - a poněkud kostrbatým - zápisem do vrcholové knihy: "Freezing." Ale dobrodružství nekončí. V průvodci uvedený slaňák snad taky umrzl. Zkrátka po něm není ani památky. Jak se dostaneme dolů? Máme toho plné zuby. "Zkusíme to slézt tím komínem? Vypadá schůdně." A nejen vypadá. Taky je. Přezouváme se z lezeček a kotlinou prcháme na lanovku. A pak hluboko do údolí. Co nejhlouběji - za teplem.
Kolem 17. hodiny se mraky rozpouští a slunce přebírá nadvládu nad dolomitskými kopci. Pod kaskádami zíráme na tůňku plnou ledové vody. "Kolik asi může mít? Tak 4°C, víc ne." Alespoň neprožijeme teplotní šok. Žbluňk!
Bloudění na Třetí věži
Po ránu zase oddalujeme opuštění spacáku, jak to jen jde. Dlouho otálet ale nesmíme. Jedenáct délek v nejvyšší z věží Selly a předpověď počasí hrozící na odpoledne deštěm tomu není nakloněno. Rychle hltáme druhou kávu - dokud je ještě teplá. Stydne okažitě po přelití z bialetky do hrníčku. Nechce se nám. Ale jdeme.
Půl hodiny chůze pod stěnu. Při výstupu sutí se zdá, jakoby někdo zatopil. První délka je snadná. Druhá... táhne mě lano. Nevím kam. Nevidím další cestu. Provizorně štanduju na skalním hrotu. "Fakt nevím kudy! Prostě nevidím nic"
"Elegant, popular route. Moderate on ninth pitch. Chalk is recommended."
Třetí věž Sella - Vinatzer Route
"Hey! More left. And then crack up!" Dostává se nám rady z protější věže. "Thanks!" Po dvou a půl hodinách dolézáme na šikmo ubíhající rampu, která rozděluje Třetí věž Selly na dvě poloviny. A to, co jsme znali jen z fotky v průvodci je právě nad námi. Crux. Klíčové místo. Vyleštěná šestimetrová spárka a nad ní střechovitý převis. Dvě staré skoby dojišťujeme jedním friendem a jedním vklíněncem. Nastupujeme s respektem, přelézáme s přehledem. Zřejmě máme formu. Opravdu krásná délka.
Tak už jen dvě délky. Lehké čtverkové lezení. V průvodci jsou vlevo od cesty zakreslené žluté spáry. Ale tohle se mi nějak nezdá. Má tady být skoba. A není. A žlutý je to tady celý. "Ty bláho, kam jsem to zase nalez?" Kašlu na to. Slézám doprava na polici, štanduju. "Hele, prostě už to nějak dolezeme přímo nahoru. Přes tu smyci. To vypadá schůdně." Poslední délku očůráváme cestou nejmenšího odporu. Počítá se vrchol. O půl třetí shlížíme na sedlo, ze kterého jsme ráno vyrazili. Pěkně z výšky. A slunce právě prorazilo bariéru mraků. Déšť se nekoná.
Elegance třetího dne
Wow! Hned první délka vůbec není zadarmo - šestková gymnastika v převise a na oklouzaných stupech. A pak ten exponovaný překrok přes bočák doprava. Legendární Pit Schubert si dal v roce 1967 záležet a vytyčil v jižní stěně Piz Ciavazes krásnou osmidélkovou cestu. Po další noční bouřce zůstala tahle část stěny naštěstí suchá a každá jednotlivá délka je koncertem ladných pohybů. A taky zkouškou lezecké vytrvalosti. Sice "jenom" pětkový až šestkový terén, ale konstatně - bez přestávky. Není tu místa pro odpočinek.
"Elegant, very popular route, involving athletic climbing on cracks and slabs."
Piz Ciavazes - Schubert Route
Dokonce i slunce má dnes nad mraky převahu. Lezeme v tričku, mazlíme se se skálou, ale třetí den už síly ubývají. V šesté délce dostávám při cvakání lana křeč do ukazováčku a prostředníčku levé ruky. Myslím, že jsem je poslední měsíce dost přetěžoval. Ale zbývá jen kousek. V sedmé délce Schubertova symfonie vrcholí. Poslední těžší odlez od provázaných hodin do štandu. Osmá a poslední délka už jen lehce míří na kamzičí stezku v polovině ohromné stěny Piz Ciavazes.
Končíme. Motáme lana. Sestupujeme. Na tričko to sice pořád není - máme na sobě lehké softshellky Borealis. Ale zdá se, že naše podlézání tomu nejvyššímu na Božím prstu se přece jen dočkalo hřejivé odměny. Možná si na tomhle zájezdu dáme i zmrzlinu. Pravou italskou.
Přelezeno
Finger of God - Paravis route (VI-)
- východní stěna
- 189 metrů
- 7 délek
- kompletně vynýtováno
Třetí věž Sella - Vinatzer route (VI-)
- západní stěna
- 350 metrů
- 11 - 12 délek
- skoby, vynýtované štandy, friendy a vklíněnce nezbytné
Piz Ciavazes - Schubert route (VI-)
- jižní stěna
- 265 metrů
- 8 délek
- skoby, vynýtované štandy, friendy a vklíněnce nezbytné
