Je tam nahoře teplo

Napsal Honza Navrátil
Čtení na 5 minut

Už 13 hodin ležíme namačkaní v malém útočném stanu a rozhodně nemáme v úmyslu z něj vylézat. A to i přestože obloha je úplně vymetená. Z vyhřátého spacáku se mi na ledový kyrgyzský vzduch vůbec nechce. Minimálně do té doby, než se slunce přehoupne přes čtyřtisícový hřeben nad námi a ozáří prvními paprsky dolinu, se ze své péřové laboratoře nehnu.

Je polovina května a včera jsme vystoupali z údolí Ala Arča k hranici sněhu ve třech tisících metrech v dolině Adygene. Podle čůrků potu, které mi při cestě vzhůru stékaly po tváři, mohlo být přes den klidně kolem 25°C. A teď - po ránu - koukám, že se ta malá říčka nedaleko stanu proměnila v led. Takže kam až teplota v noci spadla? K mínus čtyřem? Šesti? Možná i níž. Ranní hygiena asi bude svižná záležitost.

Spací pytle Rab se dnes, stejně jako v roce 1981, plní ručně ve Velké Británii. To je zárukou, že nikdy nebyly nevhodně skladované nebo stlačené.

Náš dnešní cíl máme přímo nad hlavou - sněhem pokrytý vrchol Elektro. V Kyrgyzstánu jsme na 14 dní a protože s sebou máme i kompletní ledovcové vybavení a já veškerou fototechniku, bylo nevyhnutelné se v 55 litrovém batohu dost omezit. Dvě trička, dvoje ponožky, dvoje trenky. To se přepere. A je skvělé, do jak malého balení se zmuchlá ten péřák od Rabu - i díky docela netradičnímu kompresnímu obalu ve stylu lodního vaku. Který je zároveň nepromokavý. Ve spodní komoře batohu tak společně se spacákem nesu i 30 metrové lano a malý ledovcový sedák. Při vší té miniaturizaci ale hřeje na jedničku. Za šest nocí nahoře v horách - včetně jedné na hranici 4000 metrů - mi ještě nebyla zima.

Nedali jsme to

Hluboký rozbředlý sníh na hřebeni Elektra byl nad naše síly. Slunce se přes den činilo a proměnilo sněhovou pokrývku na neprostupnou kaši. Ve dvě hodiny jsme to otáčeli ve výšce kolem 3800 metrů. Teď je něco kolem šesté a slunce mizí za protějším hřebenem. Zase bude kosa. Sedím ještě venku ve spacáku, opřený o vyskládané kameny. S posledním slunečním paprskem, opouštějícím naši dolinu, se "zavírám v ložnici". Pravou rukou - jedním tahem - stahuju spacák kolem ramen a druhým tahem provádím to stejné okolo hlavy. Šup, šup a zachumlaný jak nemluvně pozoruji sněhovou bariéru a ohromné kopce nad námi. Čeká nás dalších 14 hodin ve spacáku.

Ach ta elektronika

Těžký úděl fotografů. Baterie musí zůstat v teple. Powerbanka taky. Jinak zůstano další den bez šťávy. Všechno strkám do spacáku - i s oblečením, které nechci mít při ranním oblékání ledové. Jen telefon si v noci raději nechávám po ruce a vnitřní kapsička na límci spacáku je na iPhone tak akorát velká. Pak ani nad ránem nemusím vytahovat ruce z vyhřátého spacáku, abych zjistil, jak dlouho se ještě musíme válet ve stanu, než dosáhnou do doliny první sluneční paprsky.

V úctě k přírodě chovají dodavatelé peří pro Rab husy a kachny v prostředí, které jim umožňuje žít beze strachu, bolesti a úzkosti.

Nééé! Já nechci

Nejdu do té kosy. Musím do rána vydržet. Zaspím to na břichu. Ne. Nezaspím. To nedám, ty jo. Opravdu musím ven. Jinak mi ten močák praskne. Ach jo! Jen na nejnižší výkon rozsvěcím čelovku a dlaní ruky zakrývám z ní vycházející světlo, abych svými prostatickými projevy neprobudil parťáka, který dřímá vedle mě. Nahmatávám reflexního jezdce zipu a... teď! Rychlým tahem rozepínám vyhřátou ložnici a letím.

Fuj! Kosa! Soukám se zpátky do péřáku, zavírám všechno, co můžu, a do rána už nevylezu. Doufám!

Takže sněží

Další pokusy o vrcholy jsme po dvou neúspěších vzdali. Sněhu je v horách Ťan Šanu moc. Za bídného počasí stoupáme alespoň k jezeru Alakol. Tu nádherně modrou hladinu z fotek ještě zakrývá led. Vábí nás sedlo nad pravým břehem jezera, ale první sněhové vločky a zesilující vítr nám dávají na vědomí, kam máme zamířit. Chumelí. Když se vracíme do bivaku Sirota, náš útočný stan se prohýbá pod vlhkým sněhem. Oklepávám sníh z tropika a promrzlý hledám trochu tepla a bezpečí uprostřed nevlídných hor ve svém péřáku. Zima mě zmohla. Přivírám oči a ještě chvíli hýbu nohama, abych zahřál promrzlé prsty. Díky foot boxu ve tvaru ploutve mají chodidla ve spacáku prostoru až až.

První spací pytel ušil Rab Carrington v podkroví svého domu v Sheffieldu. Chtěl vytvořit lehký, odolný a spolehlivý spacák, který bude v horách dobře sloužit.

Tropiko se pod tíhou vlhkého sněhu přilepilo na vnitřní díl stanu. Jestli sněžení vydrží po celou noc, možná budeme mít uvnitř trochu vlhko. Naštěstí Pertex, ze kterého je spacák ušitý, nějakou vodu vydrží. A ani hydrofobní peří nemá s vlhkostí problém a hřeje pořád na plný výkon. Nepříjemné podmínky ale. Hnus fialovej. A široko daleko nikdo. Zpátky do civilizace to máme 25 kilometrů. Ale do rána nějak vydržíme. Ve spacáku od Rabu je dobře. Zavírám límec, kapuci, oči. Zítra sestupujeme.

Hlavní výjimečnosti

  • Odolná svrchní tkanina Pertex a hydrofobní peří.
  • Nepromokavý kompresní obal.
  • Lichoběžníkové komory zabraňující přesypávání peří.
  • Kapsička na telefon a jiné drobnosti.
  • Jednoduše ovladatelné stahování límce a kapuce.

NIC VELKÉHO UŽ VÁM NEUTEČE

Nechte nám tady email a my vám jednou za čas pošleme inspirující příběhy ze světa hor.

Zeptejte se

+420 739 577 362

Žijeme v horách

Ing. Petr Kosek, Ph.D.
Těchonín 184, 561 66 Těchonín
IČO: 88253538
DIČ: CZ7907313678
facebook