Škrábání čelního skla u auta mě ráno nemine. Teplota se pohybuje okolo nuly a je jasná obloha. To bude den! Den jako stvořený pro bouldering.
Vyrážíme časně ráno, cesta je dlouhá, ale zpříjemňujeme si ji čerstvou kávou a voňavým pečivem. Teplé doušky kávy a přikusování čerstvého croissantu střídají poznámky a úvahy o tom, co dnes polezeme. Každý máme svůj cíl – svůj malý, jednodenní bouldrový sen, přání či touhu. Navzájem si barvitě popisujeme jednotlivé kameny, vzpomínáme na názvy a jednotlivé kroky: „Ten začátek je lehký, ale pak nabrat tu oblinu, ta mi vůbec nedrží a závěrečný dynamický krok do topu nevím, jak udělat.“ Hned přichází rady, že místo obliny se dá vzít malá lišta, dát vysoko patu a z té se krok dá udělat. V očích se objeví jiskřičky naděje a nedočkavost se ještě zintenzivňuje. Posledních pár kilometrů je nekonečných a cítím, jak se mi začínají potit dlaně. Konečně na místě, už jsem se nemohl dočkat.
Balíme věci a stoupáme ke kamenům. Teplota se drží lehce nad nulou, a tak volím merino s dlouhým rukávem a mikinu Nexus. Provází mě od zimy do jara, a proto je její výběr pro mě tak zásadní. Tato lehká, hřejivá a zároveň dobře prodyšná fleecová mikina nikdy nezklame. Skvěle plní svoji zateplovací funkci a díky „kanálkům“ z vnitřní strany mikiny se ani nezpotím, než donesu bouldermatku a ostatní věci pod kameny. Na záda tak nandávám bouldermatku, tašku přes rameno a vyrážíme. Jaká je teplota ti připomíná jen zmrzlá tráva křupající pod nohama a pára, která vychází z úst. Po těle i duši se rozlévá teplo a hřejivý pocit radosti z krásného okamžiku. Opět jsem tam, kde to mám rád – venku a s přáteli.
Pod pojmem fleecová mikina se mi vybaví rozevlátá naducaná mikina, díky které si ani nevidím na nohy, natož abych v ní mohl pohodlně lézt. V případě mikiny Nexus je to přesně naopak. Lezu v ní velmi rád, kvůli její nízké hmotnosti a perfektně padnoucímu střihu, který je jak ulitý na tělo. Materiál je strečový a dobře reaguje na všechny moje pohyby.
Na rozehřátí si dávám pár lehčích bouldrů a pak už se pomalu, ale jistě, ponořuji do bouldrového světa. Světa plného dynamiky, síly, přesnosti, nejmenších, nejoblejších a nejroztodivnějších tvarů chytů. Zároveň také do světa přátel, pozitivní energie, povzbuzování a nezapomenutelných chvil strávených v přírodě, daleko od shonu všedního světa.
Mikina Rab Nexus
Krásně hřeje, krásně dýchá
- Hmotnost 320 g.
- Vnitřní struktura s kanálky pro perfektní prodyšnost.
- Přiléhavá kapuce použitelná s helmou.
Stejně jako na archivní víno, dobře uleželý nakládaný hermelín nebo tu pravou lásku, musí si horolezec počkat i u některých cest ve skalách. Není jenom tělo, ale také duše - člověk musí dospět. Mezi dospíváním a tzv. „mužným věkem“ mají ležet ostré hranice zkoušek, činů, příběhů a pokory.
Už přesně nevím, jaký rok se psal, ale odhadoval bych 2012. Tou dobou jsem se v plném rozsahu a zápalu věnoval boulderingu a vymýšlel, jakou další oblast navštívím. Do oka mi padl Škrovád - nedaleko Chrudimi. Pro krajánka z Liberce / Jablonce celkem exotická oblast. Co by člověk neudělal pro nové objevy. Díky téhle chuti a vášni poznávat mi nevadilo sedět ani dvě hodiny v autě.
Když přicházíš od parkoviště do skal, rozhodně si nemůžeš nevšimnout prvního výrazného převisu hned za domem. Chvíli hledám, co je to za směr přímo středem té střechy… Aha, Moucha Tse-Tse, boulder 7A+ a celá cesta za XIa. To číslo XIa vypadá magicky, uhrančivě, je démonické, jako z jiné galaxie. V hlavě mi začínají jezdit „vlaky“. Myšlenkové vlaky. A nemůžu se jich zbavit. Do madla nad převisem je to 7A+ boulder. Obtížnost, kterou bych měl celkem s přehledem vylézt. A tak za pár minut visím oběma rukama v topovém madle. Zbytek dne přelézám další bouldery, ale v hlavě mi stále jezdí vlaky a bzučí mouchy tse-tse. Po návratu domů se o cestě bavím s kamarády, kteří říkají: "Pokud vylezeš nástupovej boulder, tak už nespadneš." Touto informací jsem se nechal naprosto pohltit a vlaky začaly jezdit plnou rychlostí. Chci tam znovu a co nejdřív!
"Škrovád - populárna tréningová oblasť východočeských horolezcov, bývalý pieskovcový lom pri Slatiňanoch, (na trati Pardubice -Havlíčkův Brod). Na 10 až 20 metrových stienkách je vari najťažšie stenové lezenie v Čechách."
DIEŠKA, Ivan; ŠIRL, Václav. HOROLEZECTVO encyklopédia. Bratislava: Šport, 1989
Na první výjezd lanařím tátu: "Pojeď, jsou tam super cesty!" A v hlavě mi jen bzučí. Lišta, další malá lišta, nohy… jak to, sakra, bylo? Mám problém vylézt už nástupový boulder a tak je mi jasné, že dnes to nepůjde. Proud nadávek rozvířil ve vzduchu magnézium, ale není to nic platné. Balíme. Mé ego se cítí ohrožené a já si jdu sednout na dvě hodiny do auta. Vlaky jedou, výhybka nefunguje a moucha se nedá chytit. Pěkně si mě vychutnává.
Na další výjezdy ukecávám kamarády a s příslibem, že je to fakt lezitelná XI, se mi celkem daří je přesvědčit. Jenomže tahle moucha má na svědomí hodně obětí a je dost zákeřná. Jak tě bodne, jsi infikovaný. Přelézám si tu některé cesty v desátém stupni obtížnosti, ale to, kvůli čemu sem jezdím, stále ne a ne padnout. A tak vlaky v hlavě jedou stále pomaleji. I když si říkám, že to je jen dílčí porážka, ne definitivní prohra. Filozofuji nad spletitostí života a říkám si, že všechno v životě má svůj smysl a správný čas. Všechno. Nikdy nic nezůstane stejné a vše, co tě v životě potká, má posloužit tvému vývoji.
Zvolna začíná jaro 2020 a já přemýšlím o lezeckých projektech. Jizerky, Labák, dodělat prváče a co takhle Škrovád? Vždyť jsem tam už skoro osm let nebyl! A tak jako had Ouroboros, představitel cyklické podstaty a nepřetržitého běhu života, začínám i já znovu cyklit. Tam, kde to všechno začalo. Lanařím tátu a prosím, jestli by se mnou znovu nezajel na Mouchu. Po ránu je tu trochu vlhko, ale jinak fajn podmínky. Po skoro osmi letech si marně snažím vybavit program a stěží udělám jednotlivé kroky. Holt, o skoro osm let těžší zadek je znát. Zhruba po třiceti minutách mám ale zkrokováno a můžu se pustit do ostrého pokusu. Přichází moje kritické místo téměř pod koncem cesty. Dynamický krok do boule a... Tradá! Pro skvělý happy end by se chtělo napsat, že se držím a cvakám poslední jištění. Ale já letím dolů. A výbuch emocí hned následuje. Nadávám si, jak jsem to mohl takhle zmršit. Vlaky jedou, ale už tak neženou jako dříve. Teď je to jiné. Dnešní neúspěch beru pozitivně. Jediné limity, které máme, jsou ty, kterým věříme. A já jsem věřil, že to dokážu. Týden na to ukecávám kamaráda a vyrážíme znovu. Druhý pokus dne a cvakám poslední jištění. Pocity? Emoce? Jen klid v duši. Po všech pokusech je můj názor na klasifikaci jiný, nižší. Ale o čísla mi dávno nejde. Kdo zažil něco podobného, pochopí. S věkem člověk otáčí své kormidlo.
Text: Ondřej Šnopl
Naše volba
Kalhoty Rab Torque
Merino triko Rab Forge
Mikina Rab Nexus
Péřovka Rab Electron
Dnes žijeme v konzumní společnosti. Konzumuje se mastný Big Mac, dietní Coca Cola s dvacetiprocentním obsahem cukru, brambůrky se solí i bez soli, romantické celovečerní komedie, nekonečné seriály a ještě nekonečnější nástěnky sociálních sítí.
Lidé se orientují na materiální stránku života, nic neplánují, jen tak plynou životem a čekají, co jim čas přinese. Dochází ke vzájemnému nepochopení a vytrácejí se základní lidské hodnoty. Prostě konzum bez ohledu na následky. Týká se to i lezení? Kam se poděla doba Kauschků, Rybičků, Šilhánů a dalších skvělých lezců, objevitelů a dobrodruhů?
"Zvednout nohy, odlepit se od země, držet skálu pevně ve svých rukou."
Dnešní lezecký svět chrlí stovky různých příspěvků, fotek, recenzí, rad a článků o lezení. Na internetu najdeš cestu, kterou chceš lézt a zjistíš si tak o ní téměř vše. Stejně tak při boulderingu. U bouldru, který právě nacvičuješ, najdeš videa a bez dlouhého promýšlení a vymýšlení můžeš přijít na způsob přelezu. Doba si to tak žádá. Ztrácí se přirozený vývoj, učení, osvojování si daných technik, porozumění. Každý by si měl sám chtít otestovat svoji vytrvalost, zdatnost a odvahu. Zažít ten krásný pocit z lezení, zvednout nohy, odlepit se od země, držet skálu pevně ve svých rukou, nadechnout se a nenechat se ovládat strachem a bez předem připraveného plánu vylézt na vrchol. To, co ti pomůže při lezení, ti často pomůže i v životě - jít do toho znova a znova a naplno.
"Když neuděláš krok, nemůžeš se posunout."
Jistě dostáváš různé tipy od kamarádů, kde jsou nejlepší oblasti a top cesty v nich. Šetří se čas hledat, objevovat, zkoušet. V lezeckém průvodci najdeš výběr nejhezčích cest nebo výběr největších klasik a lezení se posouvá úplně jiným směrem, než tomu bylo v jeho počátcích. Vytrácí se chuť najít si svou cestu a tím nemyslím jen tu skalní, ale i duševní. O mnoha neznámých cestách jsem si myslel, že je nezvládnu, že jsou předem prohrané, ale stále jsem se k nim vracel. Potrápily mě, potrápily moji psychiku, ale pak to najednou šlo. Kdysi jsem někde četl horolezecký citát: "Často jdu ze skal úplně zmlácený, přesto s hubou od ucha k uchu." A s tímto citátem na 100 % souhlasím. Když neuděláš krok, nemůžeš se posunout.
"Lezení není jen odvaha, síla a vytrvalost."
Proč se stále lezou dokola jedny a ty samé cesty? Protože jsou hezké a mnohé i dobře zajištěny. Bohužel, tímto přístupem trpí skály mnohem víc než používáním magnesia. Lezci by mohli popojít do vzdálenějších, méně navštěvovaných míst, kde se dají najít parádní cesty. Jako příklad uvádím Labák, Jizerky nebo údolíčka v Českém ráji. Právě tam - v méně navštěvovaných sektorech - si může každý vybrat podle svého uvážení a svých sil. Jsem ale rád, že takové oblasti ještě existují. Není tady živáčka a dosyta si vychutnávám klid se svými kamarády, kteří se mohou spolehnout jeden na druhého. Lezení není jen odvaha, síla a vytrvalost. Je to také životní styl, relaxace, krása a přátelství. Dnešní sportovní vyžití spočívá ve sledování sportu v televizi, místo aby každý vypadl na hřiště, do tělocvičny, do přírody a sám se věnoval pohybu. Lidé, co žijí konzumně, obvykle nepochopí ostatní, kteří tak žít nechtějí a dochází k nedorozumění.
Každá skála ve mně vyvolává různé pocity. Některé se tváří laskavě a jsou balzámem na moji duši, jiné jsou tajemné, záhadné, jiné vyzývavé a hrdé. Mají své variace, příběhy i nástrahy. Jejich vrcholů se dosáhne jen zdoláním překážek, ale v životě k dozrání vede cesta jedině přes překážky.
Patříš také mezi lidi, kteří někdy potřebují zmizet ve skalách? Zmizet z dnešního uspěchaného světa a povznést se nad jeho problémy? Tam můžeš probírat věci ze všech možných úhlů a pohledů, i když už dávno dobře víš, že máš život pevně ve svých rukou. Někdy ale člověk potřebuje být sám, být jenom s přírodou... A k tomu se vztahuje následující citát.
„Musím zůstat osamělý a vědět, že jsem sám. Abych mohl plně vnímat přírodu a cítit ji, musím se poddat tomu, co mě obklopuje, splynout se svými mraky a skalami, abych byl tím, čím jsem. Tu samotu potřebuji k rozhovoru s přírodou.“
Caspar David Friedrich