"Koukám, Ali, že cukrem nešetříš. Deci cukru na pět deci čaje, to je slušný." ... "Not enough!" Načež Ali do léty oprýskané litinové konvičky, která s ním putuje pouští už od mladých let, kdy se snažil prosadit jako obchodník s pískem, nakládá další deci cukru s dovětkem: "Sometimes I give three." Tomu se říká jordánský nasycený roztok. Něco dietního by nebylo? Třeba Coca Cola?
Sedíme v tureckém sedu na jemném písku připomínajícím barvou antuku a upíjíme typický jordánský přeslazený čaj v závětří jedné z mnoha pískovcových stěn, které narušují jinak monotónní nudu nekonečné pouště Wadi Rum. Naproti sobě máme hory vymezující saudskoarabskou hranici. Tam za kopečkama by s námi asi mladá Fatima, což je univerzální jméno, které používáme pro všechny zdejší arabské ženy zahalené v šátku, u jednoho ohně sedět nemohla. "Ali, can I take a photo with your wife?" ... "Only me. No women. It is tradition of my people." Super, takže z Jordánska si zase přivezu na fotkách jenom samý chlapy. OK, tak úsměv!
Nicméně Ali je sympaťák. Má jednu ženu... jenom jednu ženu, která se do něho umí pořádně zostra pustit za to, že se blbě tvářil na selfiečku. Má tátu, který mu půjčuje džípa na výlety s turisty do pouště. Má mámu, která si ráda povídá s turisty, ale bohužel umí anglicky akorát hellou. A má celou vesnici bratrů, bratranců a strýců. Zkrátka kamkoliv ve Wadi Rum páchnete - do marketu, stánku s kávou nebo bistra s nejlepším grilovaným kuřetem na světě, tam se na oznámení, že bydlíte u Aliho, dočkáte odpovědi: "Yes, Ali, my cousin." Přičemž ve vesnici žije asi tisíc beduínů. Takže taková jedna velká rodina, ve které si musíte najít ty příslušníky kmene, co se vás nebudou snažit oškubat. A tak jsme každý den před nástupem do stěny chodili na kafe za půl dináru ke Standovi a prošedivělý děda všech tamních beduínů nám na tři dny jen tak z plezíru - bez záruky, že nás ještě kdy uvidí - půjčil převzácného lezeckého průvodce od Tonyho Howarda. Dobrý to člověk. Co na tom, že nás pak se slovy "Best food in Jordan!" obral o 12 dinárů za nejhnusnější mansaf na arabském poloostrově.
Prodáte ty lana?
Myslíš to naše zelený a růžový ultratenký lano s unicore konstrukcí a vodoodpudivou úpravou? "Yes, good for camels." No to uvidíme kámo, ještě s nimi máme v plánu tady pár dní lézt. Pravda ovšem je, že ten písek jim dává solidně zabrat. Jistítku taky. A mé hlavě nejvíc. Žádný fixní jištění, jako skoby, nýty, borháky. Nic. Celé délky pěkně po vlastním. A pak dolezu na štand, kde na mě koukají skalní hodiny omotané pěti vypelichanými smyčkami, které sem někdo uvázal, když jsem byl ještě takhle malinkej (rozuměj u maminky v bříšku). No, pro jistotu zavřu oči předtím, než si do toho sednu.
Naštěstí tenhle materiál není žádná stouhanka a všechno - až na výjimky - tady drží. Nohy drží perfektně na tření. Drží zlověstně dunící chyty, které když beru pět metrů nad posledním založeným friendem do rukou, tak se snažím dělat, že tu nejsem. Drží smyčkami obhozený hrot na nejnepohodlnějším štandu v celém Jordánsku, odkud ke mě do cruxu doléhá něžné: "Hlavně už si s tím pohni." Drží moje žába, toliko poctivě trénovaná na umělé stěně celý měsíc před odletem. A drží i modrá sedmička, když do ní sedám v převislém 6a poté, co mi do nohou vstupuje Elvis Presley.
A tak po pěti hodinách lezení sedíme na rozložitém vrcholu Jebel um Ejil. Ve stěně se nám povedlo trochu bloudit, ale cestou nejmenšího odporu jsme se probojovali až sem - na místo, kde jediný život představujeme my dva. Nikdo nelezl před námi, nikdo pod námi. Vrcholové knížky ve Wadi Rum nevedou, takže těžko říct, kdy tady naposledy stála lidská noha. Jen tu a tam se z údolí ozve říhnutí velblouda nebo zvuk vytúrovaného motoru, když dvanáctiletý beduín prudce prošlápne plynový pedál Toyoty Hilux. Jsou dvě odpoledne a tma přijde tak za dvě a půl hodiny. V průvodci psali, že sestup do vesnice trvá hodinu. Ideál. Pomalu jdeme...
... následujíce kamenné mužíky kaňonem, jenž strmě klesá od velkého stromu, který se tady uprostřed skalnaté pustiny zjevil nejspíše na přání Alláhovo. Ale tohle mi úplně nepřijde jako dvojkové lezení. Navíc se to celý drolí. "Hele, radši to slaníme přes ty hodiny." Páč čas přibývá a světla ubývá. Prej easy descent, psal Tony Howard v průvodci. A hele! Kousek pod námi vidím pevnou zem a stopy džípu. Jsme dole! ... Jsme. Ale na druhé straně hory. Doprdele! Sestupy labyrintem pískovcových skal se začínají jevit jako větší dobrodružství než lezení samotné. No nic, při nejhorším napíšeme Alimu na Whatsapp, ať si půjčí tátovo auto a přijede pro nás. Včera povídal něco o hodině cesty. Kolem celého horského masívu. Za 30 dinárů. V přepočtu za litr. Nice desert tour. Rozhodně.
Česká spořivost ale nese své ovoce. Nacházíme další kamenné mužíky - tentokrát ty správné. Za soumraku sestupujeme kozí stezkou z ústí Rakabat kaňonu do pouště a s jazykem suchem přilepeným na patře se boříme do písku v džípem vyjetých kolejích za vesnicí. Velbloudi už mají po šichtě a my míříme rovnou na óbrtalíř kuřete s rýží, jehož cena bude - jako každý večer - překvapením. "Nazdar, bratranci!"
Odcházíme
Ono přece jen týden spaní v místnosti, kterou dnem i nocí pochodují mravenci, ranní dřepění nad léty zasraným (doslova) otvorem v zemi a večerní umývání se jen metr od něj šlauchem trčícím ze zdi jakože sprcha... no jako zvyknete asi, ale přece. S nízkým odpoledním sluncem v zádech tak stoupáme skalním labyrintem, který už důvěrně známe z několika předchozích sestupů, až pod skálu, na jejímž vrcholu hodláme přespat a užít si trochy romantiky u ohně. Jenže poslední dřevo na podpal je k mání tady dole, kde Alláh nechal v jinak vyprahlé poušti přežít několik zakrslých keřů. Nahoru je to sto metrů dvojkového lezení, takže jen tak v rukou nalámané větve neodneseme. Smyčky, abychom si je svázali do otýpky, samozřejmě nemáme. A vynést věci nahoru a pak zase slézat s prázdnými batohy dolů pro dřevo nemáme chuť. Navíc bychom nestihli západ slunce, což pro fotografa znamená totálně zkažený den, tragédii srovnatelnou snad jen s táním arktických ledovců a narovinu: bez fotek ze západu slunka jsme do toho Jordánska vůbec nemuseli jezdit. V takovém případě nechcete být přítelkyní fotografa.
Proto si má přítelkyně umí poradit za každé situace. A tak se sápeme vzhůru s větvemi připevněnými na batohu gumičkami, které designéři zamýšleli nejspíše pro trekové hole. Spacáky od Rabu se nám pohupují u pasu, protože uvnitř ani zvenčí batohu už pro ně místo nezbývá. A nahoře jsme akorát včas. Ideální světlo. "Začni chystat spaní, miláčku. Jdu fotit." ... "Počkej, prosím tě." ... "Trochu víc doleva." ... "Udělej to ještě jednou." ... "A znovu, prosím." ... "A teď si, prosím tě, sedni tam a dělej jakože piješ." ... "No nic moc. Zkus se otočit na druhou stranu." ... "Hmm, a teď vybaluj ty spacáky. Ale pomalu!" ... "Ne! Nehýbej se!" ... "Ale je nám tady nahoře krásně, viď drahá? A to počkej, až se setmí a vylezou hvězdy. To budou fotky!"
Oheň prohřívá chladný pouštní vzduch, mandlovice, transportovaná tři tisíce kilometrů v plastové láhvi od Coca Coly, se nekontrolovatelně vypařuje a těstoviny z pytlíku tady chutnají líp, jak osmichodová večeře konzumovaná čtyřmi různými velikostmi vidliček v hotelu Kempinski. Protože tohle je náš Kempinski. Apartmá v nejvyšším patře s výhledem na celý svět. Dobrou noc.
Noc naplněná přírodou
Vskutku. Když neštěkají psi, sténají velbloudi. Když to zalamují velbloudi, začíná hýkat osel. Osel! A když už to kolem páté ranní vypadá, že se v klidu dospíme, nastupuje velkovezír halekající z reproduktorů mešity muslimskou modlitbu. Alláh s námi. Nicméně i Ali říkal, že bývají občas unavení a tak i po ranní modlitbě zalezou zpátky do peřin. Takže asi není hříchem, když ještě dvě hodiny čekáme na první sluneční paprsky ve vyhřátých péřácích od Rabu , rozebíráme, které zvíře nás v noci sralo nejvíc a u toho popíjíme cukr s čajem. Jako praví Jordánci.
S prvním velbloudem, vyrážejícím do pouště, balíme a sestupujeme. Zbytek dřeva necháváme romantikům, co přijdou po nás, a kolem deváté sedíme před Standovým stánkem a objednáváme si poslední kardamonovou kávu ve Wadi Rum. Nemáme drobné a Standa nemá na vrácení. Prej pay tomorow. Ne, ne, Staníku, my už dneska odjíždíme. Drobný zařídíme naproti v marketu. Společně s laciným taxíkem. Po týdnu tady už nás ani nechtějí natáhnout a dokonce nám zařizují lepší ceny. Jsou to hodní kluci. A ještě než za sebou zabouchneme dveře taxíku, posíláme Alimu fotku od ohně, na kterou obratem přichází odpověď: "You are happy people."... "Yes Ali, we are!"
Tak šukran a Salam alejkum. Díky a mír s vámi!
Naše volba
