Projekt tří vrcholů

Čtení na 8 minut
Napsal Martin Zhoř

Na konci jara 2018 jsem dospěl do stavu, který by nejspíš snesl označení syndrom vyhoření. Přecházely tomu dny a týdny, kdy jsem poletoval mezi prací v Chamonix a psaním bakalářky. Školu v Manchesteru jsem dělal dálkově, takže najít ještě večer po práci motivaci ke studiu pro mě nepředstavovalo zrovna snadný úkol.

Navíc právě tehdejší zima se ukázala jako výjimečně štědrá na sněhové podmínky. Každý volný den jsem se vydával s lyžemi na „lov kuloárů“. Od italských Dolomit po masiv Mont Blancu mě vždycky přitáhly ty nejprudší a nejnepřístupnější lajny a tohle své řádění jsem završil v květnu sjezdem západní stěny Eigeru. Tehdy mě poprvé obklopil strach o život. Do více než kilometr a půl vysoké stěny s průměrným sklonem okolo padesáti stupňů zasvítí slunce až během odpoledne. Jenže vabank se mi tehdy nevyplatil – sníh dostatečně nezměknul. A poskakování z jedné hrany splitboardu na druhou mě ze spánku budí dodnes. Adrenalinu se mi tedy tenkrát dostalo do zásoby. Jenže po pár týdnech jsem stejně zase začal být nesvůj.

Po dalším tréninkovém výběhu na Mont Blanc jsem si řekl, že takhle strávit léto nemůžu. Od všeho trochu a nic mě pořádně nenaplňuje.

A věci se pohly tím správným směrem. To se tak někdy stane – jeden okamžik, jeden rozhovor – a všechno je jinak. Za vším stál kamarád Matt, který mě dloubl do žeber: „Hele, na Mont Blanc můžeš vyběhnout kolikrát chceš, ale to už tě nikam neposune.“ Napřed jsem nechápal, kam tím míří. „Co takhle vyběhnout více hor na jeden zátah? Přidej třeba Paradiso.“ To mi ale neznělo jako dvakrát velká výzva. „Tak jinak! Vyběhni na nejvyšší hory Švýcarska, Francie a Itálie.“

Projekt tří vrcholů byl na světě.

První pokus

Trénink – jídlo – trénink – spánek – práce – a znovu to samé. Každý den, pořád dokola. Ráno Mont Blanc, odpoledne vertikální kilometr nebo padesát kilometrů na kole. Bude to stačit, nebo bych měl přidat? Po třech měsících, naplněných občas dost šílenými tréninky, jsem se v půlce září 2018 odhodlal: Nastal čas to zkusit!

Počasí zrovna neodpovídalo ideálu, ale podle předpovědi se mělo vše začít měnit a podmínky na třech různých horách ve třech různých regionech vypadaly slibně. Z malé vesničky Le Pont jsem v osm hodin večer vyběhl do tmy. Půlnoční kličkování mezi trhlinami, číhajícími pod vrcholem Gran Paradisa, patřilo mezi ty zajímavější části trasy. Problém se dostavil jinde – od začátku mě hrozně bolely bederní svaly. Po čtyřech a půl hodinách jsem nicméně doběhl s vrcholem v kapse do údolí, naskočil do auta a vyrazil směr Chamonix. Hodinky ukazovaly tři hodiny, když jsem ještě za tmy vybíhal z Les Houches na Mont Blanc. Na vrchol jsem dorazil v pozdním ránu, ale záda bolela jako ďas. Po seběhu zpátky do Les Houches už se bolest nedala vydržet. Cesta do Zermattu pod Monte Rosu nepřipadala v úvahu.

S těžkým srdcem jsem to vzdal – a projekt odložil.

Zpětně to ale hodnotím jako přínos. Projekt se tím sice prodloužil, ale nedokončená výzva mě přiměla posunout svou výkonnost ještě o stupeň výš. Absolvoval jsem nespočet dalších tréninků – dlouhé hodiny běhání v horách a sezení v sedle kola. A souběžně s tím mě hlava neustále nutila hledat smysl v tom všem úsilí. 

Červnové počasí následujícího roku nicméně přineslo do hor nečekané metry sněhu, takže můj plán zkusit projekt hned na začátku léta nevyšel. Čekání se tedy prodloužilo do září 2019. 

Druhý pokus

18. září v jedenáct hodin dopoledne jsem vyrazil od kostela v Zermattu na Dufourspitze – nejvyšší horu Švýcarska. Tento nejdelší a nejvíce technický úsek projektu jsem tentokrát zařadil hned na začátek. Po šesti a půl hodinách a dvaadvaceti kilometrech po kamenité moréně, rozervaném ledovci a skalnatém západním hřebeni už to výš nešlo. Stál jsem na vrcholu. Na otálení mi ale nezbýval čas. Slunce rychle zapadalo a úsek na ledovci s trhlinami jsem chtěl seběhnout ještě za světla.

Následoval noční seběh do Zermattu, rychlý sjezd na kole do vesničky Täsch k autu a přejezd do Chamonix. Noční výstup na Gouter už zespodu provázel pohled na pohybující se světýlka ve svahu – horolezce, kteří vyrazili ve dvě ráno z chaty Tete Rousse. Právě tady se začaly projevovat první ataky hluboké únavy. Po rychlém doplnění vody na chatě Gouter jsem ale pokračoval dál. 

Šest a půl hodiny z údolí až na vrchol – to představovalo potěšující informaci, vzhledem k faktu, že jsem nasbíral do noh už okolo šedesáti kilometrů. Jenže! První chyba! Zakopnutí o mačku na úzkém hřebínku des Bosses mě málem poslalo expres do Itálie. Sám sebe jsem musel profackovat: „Soustřeď se a dokonči to!“

Ty čtyři hodiny zpátky do údolí, kdy se do mě opíralo horké odpolední slunce, se zdály nekonečné. Už ale zbývalo jen Paradiso – nejnižší hora a tedy nejkratší výběh projektu. V autě jsem doplnil do těla tekutiny a nacpal do sebe rýží s omeletou. 

Uvnitř jsem věděl, že teď už projekt zvládnu. Musel jsem. Něco ve mně jako by skoro chtělo oddálit ten závěrečný okamžik. Strávil jsem tím rok a půl života a najednou to mělo skončit? 

Nad chatou Vittorio Emanuelle mě začalo nesnesitelně bolet chodidlo. Vyčerpané tělo jsem se pokoušel ještě vyburcovat kolou a Red Bullem. V nohách devadesát kilometrů a deset tisíc metrů převýšení. A bolest sílila. Polknul jsem paralen, do sluchátek si pustil heavy metal a šlapal dál: „To už zvládnu!“

Na vrchol Gran Paradisa jsem dorazil těsně před západem slunce. Neskutečná scenérie. Stál jsem tam docela sám. Oranžové paprsky ozářily Monte Rosu i Mont Blanc v dáli. V očích se mi objevily slzy. Pro tyhle okamžiky jsem tak dřel. A mělo to smysl. Stal tam jiný Martin než ten, který před sedmadvaceti hodinami vybíhal z Zermattu. A o hodně jiný Martin než ten, který si před rokem a půl vytkl za cíl tuhle šílenost.

Po dvou hodinách seběhu mě v údolí přivítali mí dva kamarádi. Bez ovací a zbytečných řečí – sedl jsem do auta a během minuty usnul na sedadle.

Projekt tří vrcholů

18 - 19. září 2019

Zermatt – Dufourspitze (4634 m) a zpět: 45 km, 3600 m převýšení

Les Houches – Mont Blanc (4807 m) a zpět: 36 km, 3800 m převýšení

Le Pont – Grand Paradiso (4061 m) a zpět: 19 km, 2100 m převýšení

29 hodin + 5,5 hodin přesuny autem

Martin Zhoř od roku 2021 běhá s vybavením Rab

Nepromokavá bunda Rab Phantom Pull-On

Větruvzdorná bunda Rab VR Alpine Light

Mikina Rab Filament

Spodní triko Rab Forge

Žijeme v horách
NALEHKO s.r.o.
Papírová 123/12
460 01 Liberec
IČO: 08760021
DIČ: CZ08760021