V červenci jsem se vydal do pohoří Pamír v Kyrgyzstánu. V plánu jsem měl rychlostní výstup na Pik Lenin (7 134m). Laťka je nastavená vysoko. Až do roku 2018 se tam konal extrémní běžecký závod, takže rekord trati ze základního tábora na vrchol je 5 hodin 18 minut. Ale řekl jsem si a co. Půjdu a zkusím.
Kvůli náhlým životním změnám jsem byl poslední týdny před expedicí místo v Chamonix, kde dlouhodobě žiju, v Čechách. Musel jsem se smířit s tím, že aklimatizace nebude ideální. Ale těžkou hlavu jsem měl z úplně jiných důvodů než z expedice.
Pondělí 11. července
Kyrgyzská agentura Ak - Sai se stará téměř o vše. Od vyzvednutí na letišti v Bishkeku i v Oshi, přes hotel, snídaně, transfer do base campu, až po servis v táboře. Po přeletu z Vídně, Istanbulu a po lokálním letu do Oshe mě taxík zaveze do hotelu. Rychlá snídaně a nasedám do přetopeného starého mercedesu. Venku je přes třicet stupňů, takže topení v buse moc nevítám. Se mnou tu sedí dalších šest lidí. Krajina je pestrá. Přejíždíme průsmyk a výška rychle stoupá nad 3 000m.
Po šesti hodinách nekonečné jízdy v rozhrkaném autobusu...
Po šesti hodinách nekonečné jízdy v rozhrkaném autobusu konečně dorazíme do BC. To je v podstatě stanové město. Na travnaté moréně v údolí pod horami je hned několik táborů. Ten, který patří agentuře Ak - Sai, je největší. Mají tu zhruba sto stanů pro dvě osoby a velký hangár, který slouží jako jídelna, bar a místo na chill. Dobrodružství začíná tady.
Středa 13. července
Základní tábor je v 3 600m a nadmořská výška je řádně cítit. Což je dobře. Horu moc vidět není, zatím je schovaná za hřebenem. Do předsunutého tábora je to dvanáct kilometrů po moréně. Já si jdu vyběhnout na Pik Petrovski, pro začátek jen do půlky. A cítím se dobře. Druhý den to dávám až na vrchol ve 4 800m. Dobrá zpráva - jsem schopen jít rychle. Aklimatizace sice teprve začíná, ale nelimituje mě to v rychlosti. Jenže další den mě začíná škrábat v krku. Tuším průšvih.
Ten se bohužel potvrzuje, je mi čím dál tím hůř. Zůstávám raději den v táboře. Je mi jasné, že momentálně jsou moje plány na trénink a na rychlý výstup pryč. Cpu do sebe antibiotika, vitamíny a cokoliv, co najdu v omezené nabídce základního tábora. Infekce mi pomalu slézá do průdušek. Chodím na krátké výšlapy kolem tábora, jenže na sebemenším výšvihu se zadýchávám.
Úterý 19. července
Nakonec zůstávám v base campu týden. Zdravý rozhodně nejsem, ale čas ubývá. A tak vycházím do C1 ve 4 400m. I tady jsou služby stále luxusní. Tři jídla denně, wifi. Odtud už na horu vidím dobře. Na první části svahu se vytvořil nebezpečný ledopád v důsledku vysokých teplot a tajícího ledovce.
Jsem překvapený, kolik lidí na hoře je.
Jsem překvapený, kolik lidí na hoře je. Pravděpodobně jsou to stovky a další desítky den co den přijíždějí. Je to byznys. I když dobře organizovaný. Ale začínám mít pocit, že jsem spíš uprostřed letní sezóny na Mont Blancu. I když lidí je tu možná ještě mnohem víc. Většina je viditelně bez velkých zkušeností. Já přemyslím nad tím, jak k hoře přistoupím. Nutně potřebuju aklimatizaci a otestovat průdušky. Při každém větším zadýchaní totiž pořád silně kašlu.
Středa 20. července
Vyrážím ve tři ráno, abych zkusil předběhnout grupy lidí před ledopádem. Jsou tu dva fixy. Vzhledem k tomu, že většina lidí drží jumar poprvé v ruce, tak se zde dělá dlouhá řada. Naštěstí se stíhám dostat před ně. Ledopád má jen jedno prudší místo, jinak fixy nepotřebuju. Zato ledovec až do C2 v 5 500m je plný trhlin. Některé ledové mosty jsou na pováženou. V 5 200m mi začínají mrznout prsty na nohách, před rozbřeskem je pořádná zima. V C2 vlezu do prázdného stanu a prsty si masíruju. Trvá mi 45 minut, než je zahřeju. Převlékám se, přezouvám a valím dál. Chci dnes dojít do C3 v 6 100m. Poslední stoupání je velmi prudké a nepříjemné. Bolí to a trvá to dlouho. Výška mi dává zabrat. Z C3 na vrchol je to ještě pět kilometrů po hřebeni a 1 100m převýšení.
Ledovec pod C2 v odpoledním teple smrdí hřbitovem.
Scházím zpět do C1. Ledovec pod C2 v odpoledním teple smrdí hřbitovem. Sníh se topí a radši nepřemýšlím, jak silné jsou mosty, které přecházím bez lana. Slyším zprávy o nehodách. Těsně pod C2 zlomené obě nohy po dvacetimetrovém pádu do trhliny. Další pád a vnitřní zranění. Den si odpočinu si a rozhoduju se, že dám jeden pokus co nejdál to půjde. Na vrchol je to patnáct kilometrů a 2 800m převýšení.
Sobota 23. července
Vyrážím znovu ve tři ráno. Ledopád není problém, v ranní zimě je ledovec přece jen příjemnější. V C2 měním lehké letní boty Scarpa Ribelle za zimní teplejší Phantom Tech. Čehož budu později litovat, protože po rozbřesku je horko. Freezing level v 6 000m!!! Zimní boty jsou těžší, což na rychlostní výstup není praktické.
Do C3 v 6 100m přicházím po čtyřech hodinách. Doplňuju vodu a liju do sebe čaj, je fakt teplo. Vyrážím na hřeben. Výška mě dostává velmi rychle. Už v 6 200m zásadně zpomaluju. Jde to ztuha. Po 300m se stoupání trochu polevuje. Výhledy jsou nádherné. Přicházím k druhému výšvihu s fixem na prudkém sněhovém svahu. Jeden Íránec mi sděluje, že jeho kolega před dvaceti minutami spadl a zabil se. Otáčím se a mrtvolu vidím kus pod sebou. Na morálu mi to nepřidává. Polknu a pomalu pokračuju dál. Jsem si vědom, že mi dochází voda a z horka mám strašnou žízeň. Na sobě mám jen merino a větrovku. Táhnu s sebou i péřové gatě a bundu. Dnes ale nebudou třeba.
V 6 900m mě bolí vnitřnosti, bránice a nohy vůbec netáhnou.
V 6 900m mě bolí vnitřnosti, bránice a nohy vůbec netáhnou. Bolí mě hlava. Koukám na hodinky. Je jedenáct. Za osm hodin mám v nohách čtrnáct kilometrů a 2 600m převýšení. Na vrchol je to ještě kilák. Děsí mě cesta dolů trhlinami pod C2. Tábor C1 vidím v dálce pod sebou. Ego mi šeptá, že už je to jen kousek a taky spoustu dalších příběhů. Ale já uvnitř už vím, že jdu dolů. Jsem rád, že jsem tady, a že jsem došel až sem.
Do C3 dorazím úplně vyprahlý. Liju do sebe litr čaje naráz. Půl hodiny se zotavuju a vyrážím dolů. Pod linií 5 500m se brodím vodou ve stopě. Je vedro. Nakonec dorazím zdravý do tábora C1. Na ledovec radši ani nevzpomínám. Je to celé blbě. Takové podmínky jsou opravdu za hranou toho, co považuju za přijatelné. Do tábora dorazí další desítka lezců. Odpoledne přilétá těžká ruská helikoptéra vyzvednout zraněné. Netuším a radši ani nechci vědět kdo a jak je snášel z C2 až sem.
Pohled zpět
Zpětně se dívám na Lenina jako na dobrou zkušenost. Chtěl sem si vyzkoušet vyšší nadmořskou výšku. Hlavou sem tam úplně nebyl, nemocné průdušky a podmínky na ledovci byly okolnostmi, které jsem nemohl předvídat. Ale zároveň z toho udělaly důležitou zkušenost do budoucna. Nelituju rozhodnutí otočit to 200m pod vrcholem. Asi bych nakonec na ten vrchol došel. Ale o vrchol vždycky nejde. Šel jsem tam sólo, takže jakýkoli problém by mohl mít fatální následky.
Kvanta lidí, která jsem pod kopcem potkal, dle mého ani netušila, do čeho jdou. Jaká jsou rizika a jaké tam mohou být následky obyčejných zranění. Vrtulník se nedostane výš než do 4 500m. Záchranáři tam nejsou, pouze místní guidové, kteří se vás pokusí stáhnout až dolů. Jak dalece je to ještě dobrodružství a jak moc tu funguje jakási zodpovědnost nechci domýšlet. Respektuju všechny, kteří hledají výzvy. Ale prodávat sedmitisícovou horu jako zájezd mi přijde dost přes čáru. Trend, kterému v dnešní době vévodí Himálaj.
Kam vyrazím příště? Asi zase o něco výš. Poučený z této zkušenosti. Mám rád výzvy. Ale už jsem pochopil, že vyzývám především sám sebe, nikoliv hory. A chci to dělat s pokorou k těmto němým velikánům.
