Nemálo lezců nosí v hlavě sen o tom, že jednou stane na vrcholu onoho legendárního žulového masívu. Kdo se nazývá horolezcem, měl by vylézt The Nose. Letos na podzim se i náš osud naplnil. Celý výstup jsme zvládli za jeden den. Bez bivaku ve stěně. Všechny délky lezené čistě. A v pozdním odpoledni jsme to zakončili zaslouženým pivem v Hejnicích. No co? Nos jako Nos, ne? Ten jizerský je taky poctivý kus žuly. Navíc pěkně kousavé.

Nejvyšší skála v Jizerských horách. Údolní stěnou 50 metrů vysokého masívu s typickým převisem ve tvaru nosu prostoupila v roce 1959 po dvoudenním boji čtveřice ve složení Wolfgang Ginzel, Adolf Mai, Hans Ginzel a Gustav Ginzel. Je to jizerské VIb. To znamená žádná selanka. Spíše poctivé lezení ve spárách, trhlinách a po miniaturních žulových krystalech. Když se navíc přidá typicky podzimní jizerskohorské počasí - vítr, zima, mrholení, stává se z výstupu na Nos opravdu hodnotný výkon. A právě v takových podmínkách jsme 1. října vyrazili do stěny.

Mimochodem, 3 dny před nadcházejícím 60. výročím prvovýstupu.

"Ten nápad nebyl naší původní myšlenkou. Již Kauschka s naším otcem sedávali na skalním balkónu v západním úbočí Poledních kamenů. Stěnu Nosu odtud měli jako na dlani."

Wolfgang Ginzel

Dodržet tradici

Nejsme pověrčiví. Zastávka v oldřichovské pekárně před každým výpadem do Jizerek má jiný důvod. Na kousavou žulu a dlouhé odlezy mezi kruhy - pakliže ve stěně nějaké jsou - potřebuje člověk morál. A právě v oné pekárně ho prodávají. V plechovkách s nápisem Velkopopovický Kozel. V přípravě tedy nepodceňujeme nic. Po půl roce zvykání si na specifika lezení po hrubozrnné žule už vím, že bez piva na kuráž to nejde.

Parkujeme v Hejnicích a už ho vidíme. Ohromná stěna Nosu ční nad kaňonem Černého potoka. Hned naproti Frýdlantského cimbuří ve výšce 850 metrů nad mořem. Pro nás to představuje 400 výškových metrů do kopce na zahřátí. Prozatím naše kroky doprovází slunce.

"Přenocovali jsme ve vlhké jeskyňce nahoře nad Nosem, ráno jsme navařili hrnec vločkové kaše a šli jsme na to."

Wolfgang Ginzel

Není na Nos moc hezké počasí?

Asi pět minut poté, co zaznívá tato věta, se obloha zatahuje, vítr zesiluje a z nebe se snáší déšť. Myslím, že chvíli dokonce prší i zboku. Teď už je to v pohodě? Pravé jizerské.

Odbočujeme ze zeleně značené stezky doprava do srázů nad Černým potokem. Po deštích to na blátě klouže, stezka více méně žádná a pod námi se hrnou rozbouřené vody horské říčky. Na úvod musíme najít cestu přes kluzké balvany porostlé mechem na druhý břeh. A přenést tam i naše tříměsíční štěně australského ovčáka. To je první tajenka vedoucí k výstupu na Nos.

Zatím se ale ukrýváme před deštěm pod korunami stromů, v brzkém podzimu ještě ne úplně prostých listí. "V tom ale nepolezeme, že ne?" No jo, možná jsme tu dnes zbytečně. "Tak se alespoň podíváme pod stěnu, ať víme pro příště." Oba ale tušíme, že žádné příště nebude. Nezáživný nástup z údolí je dostatečnou motivací vylézt Nos právě dnes. Ani bratři Ginzelovi a Adix Mai určitě neměli 4. října 1959 ideální podmínky.

"Lezení je hned od začátku šestkové. Lehkých kroků tady nenajdeš."

Wolfgang Ginzel

Plechovka je prázdná

Stojíme na malé plošince pod stěnou. Odtud vypadá menší než z údolí. Ani ne tak hrozivá. Místy snad i trochu položená. A přestalo pršet. Nicméně pořád je chladno a i na dálku cítíme, že nám studená jizerská žula nedá nic zadarmo. Alespoň se zdá být suchá. Otevíráme Kozla. Rovnám si friendy na sedáku, zahřívám lezečky pod bundou. Mezi mraky se klube slunce a naše odhodlání už větší nebude - plechovka je prázdná. Čas vyrazit. Svlékám péřovku od Rabu a hra začíná. "Jistíš? Lezu!"

Až ke třetímu kruhu vede cesta soustavou spár a trhlin. A přestože spáry nejsou zrovna moje výstavní disciplína, stoupám vzhůru překvapivě snadno - protože jsou v těch spárách chyty. Mezi kruhy zakládám vždy jen po jednom vlastním jištění. Opravdu VIb? Krom promrzlých rukou, kterým občas nevěřím, zatím nevidím potíže. Cvakám kruh pod nosem. "Ájo, tak to zruš!" ... "Já jistím!" Ája dolézá s necitlivými bílými prsty. Hrdinka!

"Pak jsem dolezl až pod nos a tam jsem zatloukl skobu s kroužkem, kterou jsme získali kdesi ve chlévě."

Wolfgang Ginzel

Hledej a nalezneš

Polovina stěny za námi. Cítím, že dnes je náš den. Snadno dolézám do převislé koutové spáry, kde někdo zarval frienda na doživotí. Docela se tady hodí. Spára bere na sokola, ale krom miniaturních výstupků ve stěně těžko hledám oporu pro nohy. Držím se v posledním dobré chytu. Dál nade mnou je už jen hladká stěna a v ní se třpytí kruh. Nedosáhnu. Ani za nic. Couvám zpátky do spáry. Musím si to promyslet. Alespoň se tady dá zaklínit celým tělem a ulevit rukám. Jenže zatímco já hledám řešení rébusu, Ája na štandu mrzne. "Promiň, miláčku."

Pětkrát se z posledního dobrého chytu nad spárou snažím nastoupat nohama a najít pro ně alespoň nějakou dávku jistoty. Bohužel, tady se jí nedočkám. Kuráž je pryč. Je to těžký. Fakt těžký. Proto VIb. Nevykašleme se na to? Ten erární friend by mě mohl na slanění ke kruhu udržet. Možná na Nos ještě nemáme.

Tak poslední pokus.

Ručkuju sokolem do chytu, který už důvěrně znám. Držím se dobře? Snad. Opět hledám oporu pro nohy. Teď na něčem drží. Póóómalililinku se zvedám a šmátrám rukou nad hlavou. Ještě kousek. V té liště se snad něčeho chytím. A ano! Miniaturního chytu, který drtím konečky prstů. "No ty bláho!" Kruh metr vpravo. Opatrně se natahuju a karabina je v něm. I když obráceně - zámkem ke skále. Nemám už sílu. Chytil bych se kruhu, ale nemůžu, vynáší to. Ještě jednou se tedy snažím zklidnit dech, nabírám lano, pomáhám si zuby a... "Jo! Jo! Jóóóóó!" Bože, v životě jsem tak rád necvakl kruh.

A hele, ono je vedle toho malínkého chytu ohromné madlo. Ach jo.

"Jako nejtěžší mi vždycky připadal výstup převislou spárou vpravo okolo nosu. Je tam krásný chyt, jenže tenkrát jsem o něm nevěděl. A musíš na něj také dosáhnout."

Wolfgang Ginzel

Ještě tři metry spáry...

... a to nejtěžší máme za sebou. Pátý kruh. "Štand, zruš to!" Chudák Ája, musela tam u třetího kruhu hrozně vymrznout. Ale na druhý pokus už se drží v madle vedle čtrtého kruhu. Je fakt dobrá! A na vrchol Nosu chybí už jen málo.

Do rukou převeliká madla, pod nohy pořádné krystaly a v hlavě pocit, že jsme to asi fakt zvládli. Traverz pod převisem vlevo, za hranou vzhůru a hotovo! Ve vrcholové knížce tento rok mnoho zápisů není. A 1. října 2019 tam bude jediný - ten náš. Slaňujeme dolů, otevíráme druhého Kozla a po zadku kloužeme k brodu přes Černý potok. Štěně to zvládá po čtyřech bez pádu. Až dorazíme domů, můžeme si Nos odškrtnout z nástěnky snů. Potom už tam zůstane jenom jeden jediný Nos.

"Ani tady se pochopitelně nesměly vrtat otvory pro kruhy. Dvě staré skoby a bukový klín nad vlastním nosem zůstaly v naší cestě dodnes coby svědkové prvního výstupu."

Wolfgang Ginzel

Už 13 hodin ležíme namačkaní v malém útočném stanu a rozhodně nemáme v úmyslu z něj vylézat. A to i přestože obloha je úplně vymetená. Z vyhřátého spacáku se mi na ledový kyrgyzský vzduch vůbec nechce. Minimálně do té doby, než se slunce přehoupne přes čtyřtisícový hřeben nad námi a ozáří prvními paprsky dolinu, se ze své péřové laboratoře nehnu.

Je polovina května a včera jsme vystoupali z údolí Ala Arča k hranici sněhu ve třech tisících metrech v dolině Adygene. Podle čůrků potu, které mi při cestě vzhůru stékaly po tváři, mohlo být přes den klidně kolem 25°C. A teď - po ránu - koukám, že se ta malá říčka nedaleko stanu proměnila v led. Takže kam až teplota v noci spadla? K mínus čtyřem? Šesti? Možná i níž. Ranní hygiena asi bude svižná záležitost.

Spací pytle Rab se dnes, stejně jako v roce 1981, plní ručně ve Velké Británii. To je zárukou, že nikdy nebyly nevhodně skladované nebo stlačené.

Náš dnešní cíl máme přímo nad hlavou - sněhem pokrytý vrchol Elektro. V Kyrgyzstánu jsme na 14 dní a protože s sebou máme i kompletní ledovcové vybavení a já veškerou fototechniku, bylo nevyhnutelné se v 55 litrovém batohu dost omezit. Dvě trička, dvoje ponožky, dvoje trenky. To se přepere. A je skvělé, do jak malého balení se zmuchlá ten péřák od Rabu - i díky docela netradičnímu kompresnímu obalu ve stylu lodního vaku. Který je zároveň nepromokavý. Ve spodní komoře batohu tak společně se spacákem nesu i 30 metrové lano a malý ledovcový sedák. Při vší té miniaturizaci ale hřeje na jedničku. Za šest nocí nahoře v horách - včetně jedné na hranici 4000 metrů - mi ještě nebyla zima.

Nedali jsme to

Hluboký rozbředlý sníh na hřebeni Elektra byl nad naše síly. Slunce se přes den činilo a proměnilo sněhovou pokrývku na neprostupnou kaši. Ve dvě hodiny jsme to otáčeli ve výšce kolem 3800 metrů. Teď je něco kolem šesté a slunce mizí za protějším hřebenem. Zase bude kosa. Sedím ještě venku ve spacáku, opřený o vyskládané kameny. S posledním slunečním paprskem, opouštějícím naši dolinu, se "zavírám v ložnici". Pravou rukou - jedním tahem - stahuju spacák kolem ramen a druhým tahem provádím to stejné okolo hlavy. Šup, šup a zachumlaný jak nemluvně pozoruji sněhovou bariéru a ohromné kopce nad námi. Čeká nás dalších 14 hodin ve spacáku.

Ach ta elektronika

Těžký úděl fotografů. Baterie musí zůstat v teple. Powerbanka taky. Jinak zůstano další den bez šťávy. Všechno strkám do spacáku - i s oblečením, které nechci mít při ranním oblékání ledové. Jen telefon si v noci raději nechávám po ruce a vnitřní kapsička na límci spacáku je na iPhone tak akorát velká. Pak ani nad ránem nemusím vytahovat ruce z vyhřátého spacáku, abych zjistil, jak dlouho se ještě musíme válet ve stanu, než dosáhnou do doliny první sluneční paprsky.

V úctě k přírodě chovají dodavatelé peří pro Rab husy a kachny v prostředí, které jim umožňuje žít beze strachu, bolesti a úzkosti.

Nééé! Já nechci

Nejdu do té kosy. Musím do rána vydržet. Zaspím to na břichu. Ne. Nezaspím. To nedám, ty jo. Opravdu musím ven. Jinak mi ten močák praskne. Ach jo! Jen na nejnižší výkon rozsvěcím čelovku a dlaní ruky zakrývám z ní vycházející světlo, abych svými prostatickými projevy neprobudil parťáka, který dřímá vedle mě. Nahmatávám reflexního jezdce zipu a... teď! Rychlým tahem rozepínám vyhřátou ložnici a letím.

Fuj! Kosa! Soukám se zpátky do péřáku, zavírám všechno, co můžu, a do rána už nevylezu. Doufám!

Takže sněží

Další pokusy o vrcholy jsme po dvou neúspěších vzdali. Sněhu je v horách Ťan Šanu moc. Za bídného počasí stoupáme alespoň k jezeru Alakol. Tu nádherně modrou hladinu z fotek ještě zakrývá led. Vábí nás sedlo nad pravým břehem jezera, ale první sněhové vločky a zesilující vítr nám dávají na vědomí, kam máme zamířit. Chumelí. Když se vracíme do bivaku Sirota, náš útočný stan se prohýbá pod vlhkým sněhem. Oklepávám sníh z tropika a promrzlý hledám trochu tepla a bezpečí uprostřed nevlídných hor ve svém péřáku. Zima mě zmohla. Přivírám oči a ještě chvíli hýbu nohama, abych zahřál promrzlé prsty. Díky foot boxu ve tvaru ploutve mají chodidla ve spacáku prostoru až až.

První spací pytel ušil Rab Carrington v podkroví svého domu v Sheffieldu. Chtěl vytvořit lehký, odolný a spolehlivý spacák, který bude v horách dobře sloužit.

Tropiko se pod tíhou vlhkého sněhu přilepilo na vnitřní díl stanu. Jestli sněžení vydrží po celou noc, možná budeme mít uvnitř trochu vlhko. Naštěstí Pertex, ze kterého je spacák ušitý, nějakou vodu vydrží. A ani hydrofobní peří nemá s vlhkostí problém a hřeje pořád na plný výkon. Nepříjemné podmínky ale. Hnus fialovej. A široko daleko nikdo. Zpátky do civilizace to máme 25 kilometrů. Ale do rána nějak vydržíme. Ve spacáku od Rabu je dobře. Zavírám límec, kapuci, oči. Zítra sestupujeme.

Hlavní výjimečnosti

Když v podvečer projíždíme přes městečko Ortisei, stěrače nestíhají odklánět přívaly vody z čelního skla. Kroutíme se v zatáčkách na Passo Sella a s přibývající výškou nebezpečně klesá teplota. Parkujeme na malém plácku u silnice pod mohutnou stěnou Piz Ciavazes. Ve 2100 metrech hlásí teploměr 6°C. A pořád prší.

Přestalo někdy kolem půlnoci, ale teplota i po ránu zůstala na stejně nízké hodnotě. Nemáme chuť ani odvahu vylézat z vyhřátých spacáků od Rabu. Minimálně do chvíle, než slunce překročí přes obří masiv Piz Boé a svými paprsky prozáří naše promrzlé doupě. Naše původní plány na cestu Grosse Micheluzzi Route v jižní stěně Piz Ciavazes stejně odplavila voda, která se teď valí stěnou dolů. Zatím tedy vyčkáváme, co se bude na obloze dít.

Odprosit Pána Boha

9 hodin. Teplota závratně stoupla. Na 8°C. Slunce se sice konečně přehouplo přes pyramidu Piz Boé, ale rovnou jej zahalil závoj mraků. Nabalení v péřovkách tak vyjíždíme dvoumístnou "kabinkovou" lanovkou z roku raz dva tři žadonit o trochu tepla k samotnému Bohu. Lépe řečeno na jeho prst - Finger of God, který se zvedá k nebi v masivu Sassolungo. Snad těch sedm lezeckých délek za VI- přijme ten nahoře jako dostatečnou oběť a opět zapne topení.

"Varied climbing route with unique flake, an exposed traverse and plenty of holds on walls."

Finger of God - Paravis route

Pod stěnou odvážně vysvlékáme péřovky. Lezením se, doufejme, zahřejeme. A v prvních dvou délkách si to ještě užíváme.

V páté délce - třicetimetrovém traverzu vodorovně vpravo - už ani nevím, zda se něčeho držím. Ve zkřehlých prstech nemám cit. Dobře stojím a před dalším krokem si foukám teplý vzduch do dlaní. Na štandu mnou otřásá zima. Točím pažemi, abych nahnal teplou krev do promrzlých rukou. Už jen dvě délky. To dáme!

Posledních pár snadných kroků. Obhazuju skalní hrot na vrcholu a konečně si oblékám péřovku. Cestu hodnotíme prostým - a poněkud kostrbatým - zápisem do vrcholové knihy: "Freezing." Ale dobrodružství nekončí. V průvodci uvedený slaňák snad taky umrzl. Zkrátka po něm není ani památky. Jak se dostaneme dolů? Máme toho plné zuby. "Zkusíme to slézt tím komínem? Vypadá schůdně." A nejen vypadá. Taky je. Přezouváme se z lezeček a kotlinou prcháme na lanovku. A pak hluboko do údolí. Co nejhlouběji - za teplem.

Kolem 17. hodiny se mraky rozpouští a slunce přebírá nadvládu nad dolomitskými kopci. Pod kaskádami zíráme na tůňku plnou ledové vody. "Kolik asi může mít? Tak 4°C, víc ne." Alespoň neprožijeme teplotní šok. Žbluňk!

Bloudění na Třetí věži

Po ránu zase oddalujeme opuštění spacáku, jak to jen jde. Dlouho otálet ale nesmíme. Jedenáct délek v nejvyšší z věží Selly a předpověď počasí hrozící na odpoledne deštěm tomu není nakloněno. Rychle hltáme druhou kávu - dokud je ještě teplá. Stydne okažitě po přelití z bialetky do hrníčku. Nechce se nám. Ale jdeme.

Půl hodiny chůze pod stěnu. Při výstupu sutí se zdá, jakoby někdo zatopil. První délka je snadná. Druhá... táhne mě lano. Nevím kam. Nevidím další cestu. Provizorně štanduju na skalním hrotu. "Fakt nevím kudy! Prostě nevidím nic"

"Elegant, popular route. Moderate on ninth pitch. Chalk is recommended."

Třetí věž Sella - Vinatzer Route

"Hey! More left. And then crack up!" Dostává se nám rady z protější věže. "Thanks!" Po dvou a půl hodinách dolézáme na šikmo ubíhající rampu, která rozděluje Třetí věž Selly na dvě poloviny. A to, co jsme znali jen z fotky v průvodci je právě nad námi. Crux. Klíčové místo. Vyleštěná šestimetrová spárka a nad ní střechovitý převis. Dvě staré skoby dojišťujeme jedním friendem a jedním vklíněncem. Nastupujeme s respektem, přelézáme s přehledem. Zřejmě máme formu. Opravdu krásná délka.

Tak už jen dvě délky. Lehké čtverkové lezení. V průvodci jsou vlevo od cesty zakreslené žluté spáry. Ale tohle se mi nějak nezdá. Má tady být skoba. A není. A žlutý je to tady celý. "Ty bláho, kam jsem to zase nalez?" Kašlu na to. Slézám doprava na polici, štanduju. "Hele, prostě už to nějak dolezeme přímo nahoru. Přes tu smyci. To vypadá schůdně." Poslední délku očůráváme cestou nejmenšího odporu. Počítá se vrchol. O půl třetí shlížíme na sedlo, ze kterého jsme ráno vyrazili. Pěkně z výšky. A slunce právě prorazilo bariéru mraků. Déšť se nekoná.

Elegance třetího dne

Wow! Hned první délka vůbec není zadarmo - šestková gymnastika v převise a na oklouzaných stupech. A pak ten exponovaný překrok přes bočák doprava. Legendární Pit Schubert si dal v roce 1967 záležet a vytyčil v jižní stěně Piz Ciavazes krásnou osmidélkovou cestu. Po další noční bouřce zůstala tahle část stěny naštěstí suchá a každá jednotlivá délka je koncertem ladných pohybů. A taky zkouškou lezecké vytrvalosti. Sice "jenom" pětkový až šestkový terén, ale konstatně - bez přestávky. Není tu místa pro odpočinek.

"Elegant, very popular route, involving athletic climbing on cracks and slabs."

Piz Ciavazes - Schubert Route

Dokonce i slunce má dnes nad mraky převahu. Lezeme v tričku, mazlíme se se skálou, ale třetí den už síly ubývají. V šesté délce dostávám při cvakání lana křeč do ukazováčku a prostředníčku levé ruky. Myslím, že jsem je poslední měsíce dost přetěžoval. Ale zbývá jen kousek. V sedmé délce Schubertova symfonie vrcholí. Poslední těžší odlez od provázaných hodin do štandu. Osmá a poslední délka už jen lehce míří na kamzičí stezku v polovině ohromné stěny Piz Ciavazes.

Končíme. Motáme lana. Sestupujeme. Na tričko to sice pořád není - máme na sobě lehké softshellky Borealis. Ale zdá se, že naše podlézání tomu nejvyššímu na Božím prstu se přece jen dočkalo hřejivé odměny. Možná si na tomhle zájezdu dáme i zmrzlinu. Pravou italskou.

Přelezeno

Finger of God - Paravis route (VI-)

Třetí věž Sella - Vinatzer route (VI-)

Piz Ciavazes - Schubert route (VI-)

Žijeme v horách
NALEHKO s.r.o.
Papírová 123/12
460 01 Liberec
IČO: 08760021
DIČ: CZ08760021