Největší úspěchy často vystřídá burnout. Podobné stavy zažívají například atleti v přípravě na olympiádu. Po euforii přichází hluboká prázdnota. Já jsem si svůj první burnout zažil po neúspěšném pokusu zdolat nejvyšší vrcholy Francie, Itálie a Švýcarska a jeden zátah. Mont Blanc, Grand Paradiso a Monte Rosa. Špatně jsem spal, těžko jsem hledal motivaci na trénink i na běžné denní aktivity. Trvalo mi několik týdnů, než jsem se znovu pustil do přípravy.
Trénuji pravidelně a účelně od svých 15 let. Začínal jsem atletikou, konkrétně tréninkem na střední tratě. Osm let se můj život točil kolem výkonu na závodech. Metody tréninku byly i tehdy podobné jako dnes. Sestával se z vytrvalostních běhů proložených těžkými intervaly na dráze. Rád vzpomínám na vysokohorská soustředění na Dvorské boudě v Krkonoších. Jednou do roka jsme jezdili do italských Alp. Neměl jsem tehdy tušení, proč jezdí vytrvalostní atleti trénovat do hor. Pamatuju si jen, že jsem nasával atmosféru hor a snil o tom, že jednou budu v horách žít. V 15 letech jsem se také poprvé ocitl ve francouzském Chamonix, městečku ve stínu nejvyšší hory Evropy. Vylezli jsme na ni tehdy s tátou a pro mě to byl obrovský zážitek.
I dnes se vytrvalci a atleti jezdí připravovat do nadmořských výšek mezi 2 000 - 3 000 m.n.m. Hlavním důvodem je nárůst počtu červených krvinek a tím zvýšená kapacita transportu kyslíku v těle. Ale s tím, jak pokročil výzkum, zjišťujeme stále nové aspekty působení nadmořské výšky na lidské tělo a vytrvalostní kapacitu.
I po ukončení své atletické mini kariery jsem stále udržoval pravidelný trénink a běhání. Občas to ve mně bouchlo a vymyslel jsem si nějakou výzvu. Přechody slovenských horských hřebenů nebo nějaký místní ultra běh o víkendu.
Netrénoval jsem v těchto letech nijak strukturovaně, ale přesto jsem si dokázal udržovat solidní fyzičku.
V Chamonix jsem začal pracovat na lanovce Aiguille du Midi, jejíž horní stanice se nachází v nadmořské výšce 3 800 metrů. To mi na následujících 12 let zajistilo nejen práci, ale taky výjimečnou aklimatizaci. Aklimatizace je proces, kterým si tělo zvyká na nadmořskou výšku. Je to vysoce individuální a každý reaguje trochu jinak. Někdo onemocní výškovou nemocí už ve výškách kolem 3000 metrů a jeho fyzický výkon se rapidně sníží. Někdo naopak necítí téměř žádné příznaky. Výzkum se stále rozchází v tom, co tuto variabilitu mezi lidmi způsobuje.
Během let v Chamonix jsem začal pokukovat po výzvách. Závodění, například horské traily, které se během let obrovsky zpopularizovaly, ty mě nelákaly. Měl jsem pocit, ze své jsem si odzávodil během atletických let. Horolezectví jako takové mě bavilo. Horské cesty, ledopády, skalní lezení mě lákaly, ale stále jsem hledal spíše vytrvalostní aktivity. Více a více jsem se ocital v horách sám, a uvědomil jsem si, že se dokážu pohybovat rychle.
Práce na Midi v kombinaci s kontinuálním tréninkem byly ideální kombinací. V roce 2018 jsem vyběhl z Aiguille du Midi na Mont Blanc za 2 hodiny 10 minut. Cesta Three monts traverse většinou vyžaduje celý den, případně dva. Otevřelo mi to oči v tom, co bych mohl dokázat. Věděl jsem, že konkurovat běžcům/horolezcům jako Kilian Jornet na výstupech pod úrovní 4 000 metrů nemohu. Nad touto hranicí jsem měl ale obrovskou výhodu. Když jsem pracoval, byl to pro mě odpočinek a pasivní regenerace, ale také aklimatizace!
V létě toho roku jsem si vymyslel další výzvu, která, jak se ukázalo, mi měla změnit život.
Three summits
Projekt Three summits, aneb jak vylézt tři nejvyšší hory Francie, Švýcarska a Itálie na jeden zátah. Obnášelo to výstup a sestup zpět do vesnice pod těmito horami. Celková vzdálenost činila téměř 100 km a převýšení 10 km. Původně jsem plánoval tříměsíční přípravu. Po prvním neúspěšném pokusu jsem ale strávil přípravou na tuto šílenost téměř rok a půl.
Můj trénink se skládal z vysokého objemu běhání, cyklistiky a skialpových výšlapů. Potřeboval jsem celou vzdálenost zvládnout pod 35 hodin, tedy beze spánku. Trénink jsem si skládal sám a jak už jsem zmínil, mám rád výzvy. Proto jsem si přípravu zpestřoval. Vyběhl jsem například místní vertikální kilometr v Chamonix sedmkrát za sebou. Jedná se o prudkou stezku pod lanovkou na Planpraz. Na zhruba dvou kilometrech cesta nastoupá 1 000 metrů. Pořádá se tu i slavný závod. Kolikrát můj den vypadal tak, že jsem ráno vyběhl na Mont Blanc a zpět, dal jsem si oběd a odpoledne jsem si odpočinkově vyběhnul tento vertikál nebo vyjel na kole na horský průsmyk. Cílem bylo připravit tělo a mysl na něco, co jsem si do té doby nedokázal ani představit.
Když se zpětně dívám na čísla naběhaných a naježděných kilometrů, trochu žasnu. V roce 2018/19 jsem nastoupal v průměru za den kolem 1000 metrů, sportem jsem strávil mezi 10 - 30 hodinami za týden. Jen ten zmíněný vertikální kilometr jsem mezi březnem a zářím 2019 vyběhnul 70x. Zpětně bych možná pár věcí změnil, ale jsem dnes vděčný, že jsem tento proces podstoupil.V září 2019 jsem Monte Rosu, Mont Blanc a Gran Paradiso vystoupal a sestoupil za 19 hodin!
Tělo drželo po většinu času skvěle, dokázal jsem udržet výživu a pití během celého procesu. Nutno říct, že výživa byla jedním z hlavních faktorů a velkou součástí přípravy.
V roce 2019 jsem i přes velkou únavu po úspěšném projektu cítil formu. Tělo se dokázalo rychle vzpamatovat. V prosinci jsem odletěl do Jižní Ameriky, kde se mi podarilo zlomit letitý rychlostní rekord na nejvyšší horu kontinentu Aconcaguu.
Trénink před touto expedici jsem zmírnil. Dokázal jsem přesměrovat formu a využít ji na relativně krátký jednodenní výkon. Výstup na vrchol ve výšce 6962 metrů ze základního tábora ve 4 500 metrech běžně trvá tři dny s přespáním ve dvou nebo třech táborech. Moje strategie byla připravit se stejně jako na Mt Blanc nebo jinou horu v Alpách. Předpokládal jsem, že na mě výška nezapůsobí nijak destruktivně. Na vrchol jsem vystoupal tréninkově dvakrát, pokaždé významně rychleji. Napotřetí jsem to zvládl za 3 hodiny 38 minut, v novém rekordu. Od té doby jsem věděl, že další výzvy leží ve vysokých pohořích Asie. Trénink jsem strukturoval opět na kratší výstupy. Začal jsem zase závodit na vertikalnich kilometrech, protože jsem po nich dokázal rychle zregenerovat a tím pádem jsou ideální přípravou na jakýkoliv horský projekt.
Trenér na plný úvazek
V roce 2023 jsem konečně dostal příležitost pracovat jako trenér na plný úvazek. Atletům a horolezcům jsem s přípravou pomáhal už v několika posledních letech. Stěžejní pro mě bylo studium sportovní vědy a fyziologie zátěže na univerzitě v Manchesteru. Zajímá mě, jak tělo funguje ve vysokých nadmořských výškách. Jak se vyvíjí tréninkové metody ve vytrvalostních sportech a jak se to dá aplikovat na přípravu pro horské běhy, nebo výstupy na vysoké hory až po extrémy jako například výstup na Everest. Momentálně se zabývám především fyziologií nadmořských výšek na univerzitě ve švédském Ostersundu, kde dokončuji magisterské studium.
Momentálně pracuji jako trenér pro společnost Uphill Athlete, kterou vede legendární horolezec Steve House. Mými klienty jsou většinou lidé, kteří směřují na vysoké hory, Mt Blanc, Aconcagua, Denali, Everest, nebo další osmy. Někteří z nich se chtějí připravit na standardní vysokohorský výstup, jiní preferují fast a light výstupy jako já. V obou případech musím s každým začít úplně od začátku.
Podle různých testů zjistíme, jak je na tom klient s kondicí, jaké má zkušenosti s tréninkem, kolik času bude mít na přípravu, jak zvládá nadmořské výšky, a tak dále. Na základě toho potom vystavíme trénink krok po kroku. Výsledky můžeme konzultovat klidně na dálku online. Důležité je se trefit i do klientovy představy. Vždy musím sestavit trénink individuálně. Dá se nahradit hodiny v horách, když žijete ve městě u moře? Částečně ano. Vždy to chce velkou vynalezávost. Důležité jsou i finanční možnosti. Klienti směřující na Everest jsou ve většině případů movití lidé. Dnes stojí expedice 80 000 - 200 000 $. Postupem času zjišťuji více a více o fyziologii, ale také o psychologii výkonu. Klienti se mi svěřují se svými příběhy, motivaci, tím, co je žene na vysoké hory.
Před měsícem jsem se vrátil z expedice v Pákistánu. Pokoušel jsem se vyběhnout’ na Broad Peak (8047 m). Počasí mě bohužel zastavilo v 7000 metrech. Můj trénink jsem poslední rok směřoval výhradně k tomuto cíli. Formu jsem měl jako nikdy v životě. To jsou faktory, které kontrolovat můžeme. Hora ale rozhodla jinak. I teď, po několika týdnech, stále cítím frustraci a obrovský pocit prázdnoty z toho, že jsem nemohl svou formu prodat. A co připravuji dál? Na osmitisícovku bych se velmi rád podíval znovu a otestoval, zda zvládnu rychlostní styl ze základního tábora, případně rychlostní rekord. K tomu práce s klienty, která vyžaduje neustále vzdělávání a studium nových poznatků. A výzkum v oblasti výškové fyziologie, která pravděpodobně povede k testování klientů přímo v Nepálu.
Vysokohorské výstupy jsou sportovní výkon jako půlmaraton, jako vybroušená technika kraulu nebo pevný zadek. Zahrnují však více disciplín, jako chůze, běh, lezení, ledolezení atd. Nepostradatelná součást výkonu je také schopnost se rozhodovat rychle a bezpečně, čelit objektivním nebezpečím a rizikům. Častokrát je třeba přepnout na vysokou intenzitu, k tomu ve špatném počasí a to vše navíc v nadmořské výšce, kde chybí tělu kyslík. Není úplně běžným zvykem oslovit ohledně přípravy trenéra. Ale jestli patříte mezi ty, co radši střílí přímo na cíl než zbůhdarma do nebe, a kladete si podobné výzvy jako Martin, můžete se s ním spojit. Třeba zjistíte, že si máte co říct.