Moje léto? Žádné nebylo. Zimou to všechno začalo a také skončilo. Z letních dnů panujících doma v Čechách odlétám směr Cordillera Blanca. Čeká nás pár dní v ledu a sněhu. Aspoň doufám.
Trénink dělá hezká těla a silné hlavy
Zodpovědně se po horách hýbu celý rok, ale znáte to! Domácí kručící žaludky jaksi nezajímá, kolik máte naběháno kilometrů. V práci se vás nezeptají, kolik výškových metrů už ukazují vaše hodinky. A tak nezbývá nic jiného, než vyprávět ve vaně kachničkám jak trénujete na ledech, jaké kopce chcete vylézt a kam byste ráda vyjela.
Když přišlo moje dítě domů a s radostí oznámilo, že pojede letos na tři týdny na tábor, bylo jasno. Tohoto třítýdenního volna chci využít. A tak začala cesta, která bude velkým dobrodružstvím, ale ostatně i dost těžkou zkouškou.
Nejsem naivní a z vyprávění a všech přečtených knih vím, že vysoké hory nejsou jen tak. Nehodlám nic podcenit a tak si domlouvám tréninkový plán. Kolega Martin Zhoř z našeho týmu JsmeRab je sportovní trenér. Má zkušenosti ve vyšších nadmořských polohách a je tou pravou volbou. Vyměňujeme si první emaily a úkoly jsou jasně dané:
„Soustředil bych se určitě na celkovou kondici, otestoval tvé fyzické parametry, abychom věděli, kde se dá zapracovat a zlepšit nejvíce.
Je to dost technicky terén, je třeba nést dost materiálu, a je třeba ho vynést z BC, přes Col v 5550m pod samotnou stěnu. Cílem je vyjít a mít rezervy, abys měla kapacitu vylézt samotnou stěnu a užít si to. Z mého pohledu je dobré být co nejrychlejší. Delší pobyt ve výšce tě jen vyčerpává.
Moje strategie by byla jít nejdříve nalehko z BC do Colu, vrátit se, vyspat se a odpočinout. Pak mít 2 dny top počasí a vylézt/slézt. V těch 5500m už se bude hůře regenerovat, není tam voda (zn. více plynu na vaření, atd). Na tuto strategii bych tedy mířil tréninkový plán. Objednej se na fyzický test - VO2max, aerobní/anaerobní prahy a zóny, plus svalové testy/dysbalance - podle možnosti samozřejmě.”
Ježí se mi chlupy při slovu trénink a pravidelnost, ale vím, že tady musím, protože chci. Když chodíte do práce, máte rodinu a děti, bez dobré organizace a systematičnosti jste v háji a ne na vrcholu. Obratem se objednávám na zátěžové testy, kde mám neskutečné štěstí na skvělého doktora. Od samého začátku se zajímá, k čemu mi ten test je. Když se dozví o plánech, zjišťujeme, kolik společných známých máme a co jsme kdo vylezl, jelikož máme stejnou “horskou nemoc”. Celý test, otázky i měření jsou tedy koncipovány přímo na mou výzvu. Boží přístup. Doporučuji! Dostavam například radu, že ženy by neměly do těchto výšek chodit v době menstruace, jsou totiž ještě více náchylnější na omrzliny. Organismus může být celkově oslaben, a je tedy doporučeno pomocí hormonů tuhle parádu oddálit. Ano, i takovéhle věci jsme probírali. Takže za mě wau. Co už tak wau nebylo, když mi doktůrek říká, že výsledky nejsou špatné, ale ve výšce 6000 metrů se budu pohybovat jako geront s nákupním košíkem v Kauflandu. „Bude tedy, milá zlatá, potřeba potrénovat.” A tak to všechno zapadlo do sebe. Teď už jen doma vysvětlit, že se jaksi může stát, že večeři někdy najdou v kuchařce na straně 67.
Martin je skvělý kouč a každý týden spolu konzultujeme jak tréninky snáším, kde se posouvám a co je potřeba zlepšit. Obecně mi nesedí běhání. Naštěstí je zima a můžeme být variabilní a vyměnit ho za běžky, skialpy, v létě za kolo. Ze začátku jde o objemový trénink a nastoupání výškových metrů. Ke konci samotného tréninku se přitvrzuje a dojde na chození do kopce se zátěží. Nosím cca 12 kg na zádech, nahoru i dolů. Jaká to je/byla pohoda oproti budoucím 25 kilům, které mi budou dělat společnost v kopcích. Na to raději nemyslet a už vůbec nezkoušet! Lenička má času více, a tak spolu se svým parťákem tráví nejvíce času ve skalách a horách. Piluje spíše technické věci. Obě jsme se letos hodně věnovaly ledolezení, učily se, při lahvince vína, motání spousty uzlů a jistících fíglů. Fůha??? Tak třeba udělat abalaky, když už váš nos připomíná soba Rudolfa, ruce necítíte a do obličeje se vám sype sníh. Je to teda pěkná fušařina. Ale podmínky se neptají a hory jsou nepředvídatelné. Makáme. Nic nepodceňujeme. Je červen a schyluje se k odletu. Přiznám se, že už se těším do letadla na sklenku dobrého palubního červeného vína a až si pustím asi tak 20 filmů. Dovolená začíná!
Ženský to lehký maj
Ano, přiznávám, je to tak. Celou naši dovolenou, použití slova “expedice” mi přišlo už otřepané, nad námi bdí andělé strážní. Co ale rozhodně lehčí nemáme, jsou zavazadla. Již na letišti jsme si za přepážkou raději vybraly mužské pohlaví, a místo placení nadbytečných kil, akorát zvedl prst a výhružně k nám praví: „Ale víte, že jste dost nad limit.” Smutně klopíme oči, chápeme jeho situaci a s americkým úsměvem slibujeme, že už to nikdy neuděláme. Muž pookřeje, odbavuje dokonce i naše příruční zavazadla, protože rozměrově rozhodně neodpovídají kabinovým rozměrům. Nestojí nás to ani floka.
Po celých dvou dnech cestování se celé ucaprtané odvalujeme na postel v hostelu v Yungai. Malé vesničce, kam nás z Huarazu, velkoměsta, kde jsme rozhodně neměly potřebu zůstávat, doveze colectivo (místní hromadná doprava). Dá se říct, že za hubičku. No takhle, hubiček můžete dostat i vy hodně, protože člověk by nevěřil, kolik se do takového malého minibusu vejde lidí! Když už si myslíte, že je vážně full, nahaněč k vám přibere ještě sedláka i s kozou. Jak já říkám, kdo nejel místním eMHáDéčkem, jakoby v Peru nebyl. My jsme jinak nejezdily.
„Gringos, gringos” slýcháme každé ráno střídavě několik dní na trzích, kam chodíme snídat s místními. Země zaslíbená, si myslím. Však oni pořád jedí, sedí, povídají si, když jsou unavení, střelí si šlofíka v práci (rozuměj, přímo u svého zeleninového stánku) a pak zase jedí, aspoň takhle nám to přišlo. Každopádně je to znát i na jejich korpulentních tělech. Jediné co v Yungay neseženete, je kafe. Tedy instantní Nescafé není problém, ale kávu zde nemají. Na ní si musíte, jako my, občas zajet do Huarazu. Taky se prý alkohol nesmí pít na ulicích. Na tenhle fakt nás upozorňovali kamarádi, kterým to vysvětlila místní police. Nechápu, my jsme se procházely kolem kluků v uniformách s pívem a nic nám neřekli. Že by to ty ženský fakt lehčí měly? Asi na tom něco bude. Muži tu jsou gentlemani, tedy až na jednoho. Muž v taxíku. Ten nás regulérně oškubal hned první den. Na kopci to je jiná. Tam přijde něžné pohlaví se svými těžkými batohy do base campu a ostatní čekají, kde se vynoří jejich podpůrný tým. Po chvilce přijdou a ptají se kostrbatou angličtinou: “Are you guides, can we take a photo of you?” Nahazujeme náš obličej číslo 234 pro fotografy a shazujeme batohy. Kluci nám nabízejí horký čaj, sušenky a šunku. Když se jim svěříme, že musíme ještě pro vodu než bude tma, berou naše lahve a vodu nám ze dvacet minut vzdáleného pramene pod morénou posléze přinesou. Holky to prostě…však už to znáte.
Hlavně se z toho nepos…
„První noc v novém bytě, co se ti asi zdálo? První noc v novém bytě,” zpívá Jarek Nohavica ve své písničce. Mě však budí křeče do břicha a bojím se pohnout, protože mi je jasný, že další pohyb by mohl být fatální z fekálního pohledu. Nezdálo se mi v novém stanu nic, bohužel ani Léně, která vybíhá s hodinovým zpožděním ven hned po mně. To nám ta aklimatizace na první kopec začala náramě. Nevado Pisco. Asi si dokážete představit naše ráno po takové noci, síla na balení zero. Energii a motivaci k vynášce bagáže do base campu, který je přece kousek (rozuměj 750 výškových metrů na 4 kilometrech), spláchl potok po celonočním umývání zadků.
Sluníčko nás zachraňuje, doplňuje šťávu a my se pomalu vydáváme do BC. Myslely jsme si, že jsme tam za chvilku, ale odpočíváme snad každých 50 metrů a cesta nám zabírá celý den. Tělo lační po odpočinku. Hotové rozbalujeme tábor, vaříme alespoň čaj a jeden pytlík jídla pro obě. Víc nepotřebujeme. Ráno se probouzíme do jasné oblohy, ale ještě volíme rest day pro aklimatizaci a nalehko vybíháme omrknout okolí. Docházíme k laguně 69, je to čarovná krajina, ano čarovná, protože plní sny.
V tu nejhorší možnou chvíli zvoní budík, protože jsme právě jsme usnuly. Házíme na sebe oblečení ukryté ve spacáku a čeká nás tříhodinové proplétání morénou. Vycházíme o dvě hodiny později než skupinka s guidy před námi. Moréna je nekonečná. Jednou si zacházíme, ale už konečně navlékáme mačky. Kopec není technicky vůbec náročný, ale výška je znát a jsme zadýchané. Kolem nás není lautr nic vidět, mlha a silný vítr olizují naše tváře. Stoupáme. Po 7 hodinách si podáváme ruce a hledíme z Nevada Pisca. Dokonce jsou nám místní bohové naklonění, pro pár fotek rozhrnou mraky a my vidíme okolní velikány. A teď honem dolů. Lenička se řídí heslem “fast and light” a tak dolů běháme. To víte, mládí. Je to super, šetříme tímhle stylem dost energie. Kluky předbíháme a opět jsme v hledáčku foťáků a různých dotazů. Jako například kolem matroše. Místní guidi nemají doma možnost sehnat lezecké vybavení, a tak nás prosí, zda bychom jim po naší dovolené nechtěly prodat svoje cajky. Předáváme si čísla a domlouváme se na pozdějším setkání v Huarazu.
Už začínáme mít zmáklé balení. Ono když přebalujete dvakrát denně, přeci jen ten grif chytnete. Je to ale hrozná pakárna. Ráno vše vyházet, usušit… Nevěřili byste, kolik věcí se do batohu vejde a jak kompresní vše může být. Dokonce jako správně voňavé kočičky máme s sebou i malou tubičku krému s názvem “Krásná paní”. Ten si patláme pouze za odměnu, na kopci, před každým spaním, stejně jako zobeme prášky na spaní. V té výšce se nám prostě nedaří spát a regenerovat se musí.
Dnes spíme v 5500 m, druhý postupový tábor, stavíme stan na sněhovém platu. Čeká nás výstup na Chopicalqui, nádherný a konečně trochu technický kopec dosahující výšky 6354 m. Jsme tu jen my a dva francouzští dobrodruzi se svým podpůrným týmem. Po nastoupaných metrech si dopřáváme oddechu, večeříme a těšíme se na další den. Na nebi začínají zářit hvězdy, vítr se utišil a my jak omámené pozorujeme barevný koncert linoucí se kolem nás. Z romantické chvilky nás občas vytrhne burácející se kamení, které kdesi v dáli padá dolů do údolí. Zvuk občas připomíná projíždějící lokomotivu. Řeknu vám, nedělá mi to vůbec dobře, ale usínám.
Vyhajané a navýsost spokojené balíme, venku je tma. Frantíci jsou již dvě hodiny na cestě, obloha je jasná a zima jako když praští. Jsou 2 hodiny v noci. Přecházíme přes království ledu a trhlin a po pár hodinách nám začíná do zad svítat. Jsou to nejkrásnější a nejdojemnější chvíle na kopci. Však vy, kdož jste to zažili, my rozumíte. Jsme tu první, samy dvě, na kopci a můžeme si padnout v objetí k dosaženému vrcholu. Je 9. 7. 2022, 9 hodin ráno, kolem nás je ticho, bezvětří, ani mráček a my hledíme na nekonečnou horskou nádheru. Zima pomalu proniká do konečků našich prstů, a tak se otáčíme a běžíme dolů. Jsme připravené a aklimatizované na náš sen.
Tudy cesta nevede
Můžete mít sebelepší plány, fyzičku a přesto je potřeba počítat s proměnnými a doufat, že vše se v dobré obrátí. Když jsme brzy ráno přijely do vesničky Cashapampa, naivně jsme si myslely, že tam budou zaparkovaní oslíci se svými majiteli dychtící vzít naši bagáž. Jenže, moc lidí, kteří chodí do hor bez agentury, evidentně není. Všechno mají obšancované místní guidi a po oslech ani chlup. Po našem příjezdu do vesnice se nás ujímá borec, který nám slibuje osla do 2 minut. To jsme však netušily, že ty 2 minuty budou trvat 5 hodin! Léňa ztrácí nervy nejen z čekání, ale také ze skupin shromažďující materiál všude kolem nás. Bezmoc. Zjišťujeme, že ve vesnici je asi tak 30 lidí se stejným cílem. Asi není těžké uhodnout s kterým, že? Dávám pár drobných za lahváče a věřím v nemožné, kdežto Léňa rozjíždí oslí pátračku. A nakonec najde! Jenže, máme na talíři další máslo. Vzaly jsme si sakra málo Soles. Nejenže zaplatíte za osla, ale také za jeho vodiče a stravu pro něj. Mrkáme co nám naše oči povolí a usmlouváváme cenu neb jsme fakt už zoufalé. V kapse nám zbývá akorát na colectivo domů. Tyhle šušně propíjíme po cestě v jednom z kempů. Nu co, případně to dostopujeme. Osel bere 30 kg. Zbytek si rozdělujeme a neseme opět na zádech. I tak se nám jde celý 25 kilometrový trek lehce. S jedním přespáním docházíme do BC ve výšce 4300m. „Leni, nám sem musel někdo něco přidat,” lamentuji nad tou haldou věcí. „Zdá se vyloučeno, že by se měly všechny vejít do ranců.” Máme přebaleno a tentýž den pokračujeme v cestě. Výška 4900 metrů už nám nedělá takové potíže a tempo máme konstantní, jen slunce nás spaluje a vysává. Nezahálíme, makáme. Naštěstí ostatní party jsou někde na půl cesty za námi, jdou expedičním stylem. Zatímco my jsme na kopci byly 4 dny, oni 9.
Nejkrásnější den v našich horských životech přichází v táboře C1 a ve výšce 5400m. Konečně vidíme naši stěnu a výstupovou linii. Cesta Vasco - Francesa procházející téměř středem stěny. Pro letošek jediná otevřená. Nad ostatními bdí hrůzostrašné seraky. Je jasno a vyčerpávající vedro nekončí. Dovolená jak se patří, smažíme se celý den. Opalovací krém F50 nestačíme mazat, jak ho namažeme, potem nám okamžitě steče snad až za spoďáry. Rychle stavíme stan, ať se máme kam schovat. Blíží se čas spánku, tady zhasínají v 6 večer a rázem klesá teplota. Věci máme řádně připravené ve spacáku. Já se mazlím celou noc i s botama. Ve dvě ráno do sebe hážeme jen snickersku a vyrážíme. Dnes jsme na kopci 3 party. Skvělá zpráva. Necháváme si odstup a vyrážíme opět s dvouhodinovým odstupem od ostatních. Přeci jen, nechceme být pod salvou padajícího ledu. Nástup jde hladce, za necelou hodinku už stojíme před okrajovou trhlinou, která mi dává zabrat. Firnový sníh, mírný třímetrový převis, cepíny nedrží. Po prvním záseku si hraju na broučka ležícího na zádech. Cítím, že mačka mě hryzla do stehna, budu mít hezkou vzpomínku. Pokus číslo dva už je lepší a můžeme pokračovat. Léňa má neskutečnou převahu, a tak přebírá vedení, než se srovnám. Mám chvilku, kdy si říkám, že jsem se přecenila, co tady v té stěně dělám a to jsme na začátku. Naštěstí se brzy nahazuji zpět a beru další délku. Už je mi fajn a leze se mi skvěle. Práci nám usnadňují navrtané a vyfoukané abalaky, tak máme o starost méně. Užíváme si každou délku. Nádherné lezení v 60 stupních, které ke konci nabírá dokonce až 80 stupňů. Občas na nás spadne pěkná řádka ledů, ale nic, co by se nedalo přežít. Není dobré koukat nahoru na parťáka, to si však uvědomuji až po pár ranách do obličeje. Je 9 hodin ráno a my stojíme na samotném vrcholu Alpamayo. Brečím štěstím. Lenička zatím fotí, točí. Dokázaly jsme to! Šťastně si tiskneme ruce. Myslím na to, že jsme možná první 2 češky, které dokázaly čistým alpinistickým stylem stanout na vrcholu. Ale hlavně, na ty, kteří mě doma podpořili a věřili. Díky kamarádi.
Slaňujeme přes sněhové kotvy, které jsou zde zanechané. Jde to celkem rychle. Celou dobu se kocháme kuloárem, který lemují převislé sněhové čepice. Konečně je vidíme za bílého dne. Humor nás neopouští, jsme ve skvělé náladě a zpíváme si. Hůř jsou na tom guidi s klienty. Evidentně to bylo nad jejich síly a mají co dělat, aby své svěřence dostali z kopce. Dole si všichni podáváme ruce a gratulujeme. Kluci si nás znovu fotí a se slovy: „Very good woman from República Checa” se loučíme. Před námi je sestup až do BC, kde upadáme do komatu a těšíme se z úspěšného výstupu.
„Tak říkáš, napřesrok?” špitne Léňa. Mlčky ležím a vrývám si do paměti panorama. Výstupy v Cordillera Blanca pro letošek skončily. Buenas noches, compañero.
Není všem dnům ale konec, však jsme holky a nestihly jsme si všechno za těch pár týdnů říct a vše doprobrat… tak kdo ví.
Vyšlo v časopise Horolezec 3/2022
Produktové tipy
Syncrino Light Fleece Pull-On
Lehká mikina, která kombinuje to nejlepší z merino vlny i rychleschnoucího syntetického vlákna
