Každá expedice na kterou jsem vyrazil, byla něčím zajímavá. Něčím nová a jiná. Nic nejde stoprocentně naplánovat a v horách to platí dvojnásob. O tom se přesvědčíte v následujících řádcích. Pokusím se vám přiblížit některé momenty z letošní expedice na pákistánskou horu Masherbrum (7821 m). Nebudu zdlouhavě popisovat celý průběh, ale zaměřím se na momenty, které jsou pro mě nejsilnější. Občas také přiložím autentické zprávy psané domů, které jsou ovlivněny nejen náladou přímo na místě v daný okamžik, ale také přibývající nadmořskou výškou.
Veškeré naše počínání začíná ve městě Skardu. Na odlehlém prašném místě v severní části Pákistánu. Mára Holeček, Radar a já. Tři muži s rozdílnou povahou, ale se stejně bijícím horským srdcem. Ve městě se zdržíme jen na několik dní a brzy vyrážíme úzkými a často rozbitými cestami podél divoké a kalné řeky Braldu do té pravé divočiny.
„Předevčírem jsme vyrazili za Skardu, posledního městečka pod horami a zároveň posledního kontaktu s civilizací. Za dva roky, co jsem tu nebyl, se ledovcové údolí hodně změnilo. Velké sesuvy půdy odřízly cestu do vesničky Askole, kam dříve ještě zvládl dojet džíp se zavazadly. Tentokrát nás čekalo překládání zavazadel, přenášení přes řeku a přechod po zbytcích mostu. Jedno auto nedávno dole v propasti ztroskotalo, tak jsme byli nakonec docela rádi, že ten jdeme úsek pěšky.“
Dále už pokračujeme po svých, každý vlastním tempem. Společně s nosiči a mulami, které nám pomáhají s veškerým našim vybavením. Cestou pro mě velmi známou.
„Čtvrtý den postupujeme po ledovci Baltoro. Šli jsme dlouhých osm hodin v labyrintu prasklin a kamení. Muly a nosiči měli s tímto úsekem velké problémy. Postup komplikovalo hlavně časté překonávání ledovcových potoků. Obvykle do této oblasti totiž nikdo nechodí, takže jsme si cestu museli vybírat a často i upravovat sami. Na závěr se nám ale v dáli konečně otevřel pohled na severní a západní stěnu Masherbrumu, pod kterou budeme mít domov následujících několik týdnů.“
Přicházíme do základního tábora. Víme, že tady budeme dlouho, a proto si pečlivě připravujeme místa pro naše stany, kuchyň, provizorní sprchu a záchod. Na ledovci pokrytém sutí to není jednoduché, ale času máme dost. Každý si pak stavíme vlastní stan, který pro nás bude místem kde přemýšlíme, vzpomínáme na své blízké a cítíme se tam v bezpečí.
V bejzu, jak taky základnímu táboru říkáme, se zdržíme několik dní a při první lepší předpovědi vyrážíme na aklimatizační výstup. Máme v plánu vylézt, co možná nejvýš a přespat tam alespoň dvě noci.
„Hned po obědě jsme vyrazili na aklimatizační výstup, abychom připravili naše těla na pohyb ve výšce, do které se zatím jen koukáme dalekohledem. Dnes jsme se brodili vzhůru v rozbředlém sněhu a kličkovali mezi obrovskými trhlinami. Po celodenním boji jsme se dostali do sedla ve výšce 6200 metrů s výhledem na Biarchedi peak. Krásný, téměř sedmitisícový vrchol, který ve zdejší horské společnosti působí docela nicotně. Myslím, že na tom místě ještě nikdy nikdo nebyl.“
Celou noc sněží. Následující den na základě předpovědi počasí rychle balíme stany a při prvním větším ústupu oblačnosti zahajujeme sestup. Zpočátku po našich včerejších stopách, později už po paměti. Počasí se často mění a chvílemi trochu bloudíme. Cesta dolů docela rychle ubíhá a my brzy stojíme na spodním ledovci, kde se konečně můžeme odvázat a sundat mačky. Začíná silně pršet a my máme před sebou téměř dvouhodinovou cestu do našich pohodlných stanů a hlavně do jídelny, kam se těším ze všeho nejvíc.
Jsem rád, že jsme zpátky v místech, kde se cítím opravdu bezpečně. Sušíme a pereme špinavé věci. Kuchař Zahyr nám připravuje večeři, na kterou se těšíme už několik dní. Vlastně celou dobu, kdy jsme byli nahoře, obklopeni závějemi sněhu. Kde každý krok stojí obrovské úsilí a nejen to fyzické. Večer uléhám do vlastního stanu a užívám si prostor a komfort, který nabízí. Zároveň si promítám okamžiky, které jsme nahoře zažili a pomalu usínám. I další noc vydatně sněží a fouká silný vítr. Tento scénář vydrží následující tři dny a já jsem opravdu velmi rád, že jsme včas sestoupili dolů.
Občas podnikáme krátké výlety do okolí po rozsáhlém ledovci, který je protkaný potoky a údolíčky. V hlavách se nám honí jedna a ta samá myšlenka. Tou je pár kilometrů vzdálená hora Masherbrum, kvůli které tady letos jsme. Každý pohled do její mohutné stěny v nás vyvolává lehkou nejistotu a zároveň velké očekávání.
Masherbrum, 7821 metrů vysoká hora ležící v pákistánském pohoří Karákóram, jiným názvem také označkovaná jako K1. Tady se spolu s horolezci Markem Holečkem a Radoslavem Grohem pokusíme o prvovýstup novou linií na tento obtížně dostupný vrchol. Jako vždy bez kyslíkových přístrojů a alpským stylem. Pokud se nám projekt povede, budeme po dlouhých třiceti letech první lidé, kteří stanou na vrcholu této legendární hory.
„Včera v sedm ráno jsme vyrazili do stěny Masherbumu. Šlo se výborně, i když docela pomalu. Terén zde zkrátka není jednoduchý. V půlce lezení mě trochu začal bolet zub. Bolel a my jsme pořád lezli. V místě, odkud by se už velmi špatně vracelo, jsem zavelel k poradě. Vymysleli jsme bivak, ve kterém se dalo přečkat do rána, jestli se to nezlepší. Už při stavbě stanu mi ale vytryskly slzy bolestí a zůstávala mi jen malá naděje na pokračování dobrodružství směrem vzhůru.“
Jsou události, které člověk plánuje velmi dlouho. Soustředí se a upírá na ně veškerou svojí pozornost. Velmi o ně stojí a těší se na ně. Je radost, když se takové přání povede změnit ve skutečnost, vše se podaří zorganizovat, domluvit volno v práci a vyráží se. S trochou štěstí jde i na místě vše hladce a tak nějak harmonicky. Dokonce i jídlo, které připravuje náš kuchař je výborné. A najednou nastane okamžik, kdy ležím ve stanu, vysoko ve stěně a jediné, co mám na mysli, je nesnesitelná bolest zubu. Opakovaně polykám tabletky proti bolesti a doufám, že zítřejší ráno bude všechno jinak.
„V malém stanu jsem se skoro nemohl otočit. Pomalu jsem odpočítával každou minutu do rozbřesku. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky. Situace se bohužel ani nad ránem nezměnila a já začínal tušit, že hned, jak to bude možné, vyrazím sám směrem dolů. S přibývající výškou se totiž stav obvykle nelepší, ba právě naopak. Ráno jsem zabalil batoh, rozloučil se s Márou a Radarem a se slzami v očích jsem vyrazil dolů.“
Byly to takové ty slzy, kdy se cítíš úplně bezradně, ale přitom víš moc dobře, co musíš udělat. Okamžik plný emocí a zklamání, který si budu ještě dlouho pamatovat.
„Věděl jsem, že mám před sebou mnoho velikých trhlin, s jejichž překonáním si tentokrát budu muset poradit úplně sám. Občas se mi lécích dokonce zdálo, že jsem zaslechl nějaké vzdálené hlasy, které tam ale s jistotou nebyly. Tu a tam jsem musel opatrně sestoupit pomocí cepínů strmý sráz nebo s rozběhem přeskočit trhlinu. Ty díry neměly často ani dno. Po několika hodinách jsem konečně sestoupil do míst, kde to dobře znám. Spolykal jsem další brufeny a pokračoval poslední dvě hodiny do BC.“
Dny teď v podstatě trávím poleháváním ve stanu a odpočinkem. Úplně pomaličku se začínám cítit lépe. Antibiotika konečně zabrala. Dokonce si už občas ani nemusím vzít brufen. Nejtěžším úkolem je dojít do jídelny a něco sníst. Když to jde dobře, tak dokážu pobýt chvíli venku na sluníčku, kde zkouším dalekohledem najít kluky ve stěně. Zatím se nám to s fotografem Galasem nepovedlo, ale máme zprávy, že kluci postupují vzhůru a jsou v pořádku. Severní stěnu Masherbrumu máme jako na dlani. Ten pohled se neokouká, stěna se totiž mění každým okamžikem. Chvíli je krásně nasvícená vycházejícím sluncem, jindy zase zahalená do hustých mlhavých mračen a sněhu.
„Kluky, Máru a Radara, jsem naposledy viděl při našem loučení v 5 200 metrech. Od té doby už uběhlo dlouhých šest dnů, hlavně pro ně bez špetky komfortu, odpočinku a v zimě. Pořád dokola jsem kontroloval satelitní telefon, zda se na něm neobjeví nové zprávy o tom, jak se jim daří.“
Zprávy ze satelitního telefonu kluků nechodí, počasí se zhoršuje a také Alenka píše neveselé zprávy o předpovědi počasí. Každou chvíli zdviháme dalekohled do stěny, jestli něco nespatříme.
Konečně Galas vykřikne: „Vidím je!“
V ten okamžik jakoby ze všech spadlo napětí a nervozita, která tady už několik dní panuje. Vidíme kluky, jak sestupují v docela rychlém tempu dolů.
„Ještě včera dorazila zpráva, že kluci na vrchol nevylezli a vracejí se dolů. Ráno jsem tedy vyrazil přes ledovec pod stěnu, abych počkal na kluky a pomohl jim. Podmínky v horní části stěny byly hodně nebezpečné, lezení pomalé a předpověď špatná a tak byli nuceni výstup otočit.
Vzal jsem jim colu a suché boty, abych jim ulehčil posledních pár hodin chůze po ledovci. Mára i Radar dorazili v pořádku. Pohublí, ale přes to všechno, co za posledních pár dní zažili, v dobré náladě. Na oslavu návratu jsme měli hostinu, kterou Zahyr připravil. Dokonce byly i slavnostní hranolky. Přes poledne se tu hodně zhoršilo počasí, jsem rád, že už jsou kluci zpátky s námi v základním táboře.“
Předpověď počasí nevypadá ani následující dny vůbec dobře. Provazy deště nám zběsile bubnují na stany a celé údolí pokrývá hustá mlha. Není na co čekat. Balíme a připravujeme se na cestu domů.
„Po čtyřech týdnech na konci světa jsme se vrátili zpět do civilizace. Návrat nám zabral čtyři dny chůze a ještě chvíli potrvá, než se dostaneme zpátky domů do Čech. Začala na mě maličko doléhat opuštěnost a trochu i smutek z toho, že se zase jedno dobrodružství pomalu ale jistě blíží ke konci. Na druhou stranu už se opravdu těším dolů z hor. Na to, že život bude zase o něco snazší, s auty, elektřinou, tekoucí vodou. Bude mi ale ještě chvíli trvat, než se úplně vrátím zpět ze světa, kde se čas počítá na východy a západy slunce. A vlastně mi to možná bude trochu i chybět…“
Tomášovo expediční vybavení od Rabu
Mythic Ultra
Super teplá a lehká péřová bunda do nejnáročnějších podmínek
Latok Summit
Expediční stan určený pro extrémní vysokohorské výstupy i na bivak ve stěně.
Latok GTX Pro
Technické, odolné a nepromokavé kalhoty na zimní lezení a alpinismus