Je jednoznačně best season. Turisticky navštěvovaná místa jsou trochu klidnější, ceny přívětivější a počasí stabilnější. Navíc v roce 2023 vstoupí v platnost dlouho očekávaná regulace volného turismu. Takže možná naposled uvidíme Nepál tak, jak jsme ho znali a zamilovali si ho. Ačkoliv jsou Nepálci nesmírně milí a pohostinní lidé, tak představa, že máme někoho za zadkem dva měsíce, nás trochu děsí.
Přelet přes Tři sedla
Naši dvouměsíční cestu začínáme populárním trekem přes tři sedla (Three passes trek). I když dnes už trochu netradičně pěšky z městečka Jiri, kterému se přezdívá Švýcarsko Nepálu. Ani přes velkou snahu se nám nedaří přijít na to, co je tu podobného se Švýcarskem. Až později zjišťujeme, že tu Švýcaři ve třicátých letech minulého století vybudovali silnici, která byla jedinou vstupní bránou k Everestu. Dodnes je tahle silnice tou nejlepší, po které jsme do hor v Nepálu jeli. Když se dostaneme na cestu, která vede ze Salleri, odkud startuje většina turistů, kteří nevolí pro přesun leteckou dopravu do Lukly, tak naše cesta pokračuje podobně jako pro většinu turistů. Jen jdeme trochu rychleji, občas popoběhneme. Další výhodou je, že nemáme žádný itinerář, tak se několikrát z trasy odkloníme a děláme například aklimatizační výlet na Kongde, druhý kemp v rámci výstupu na Ama Dablam, kousek po Great Himalya trail pod sedlo Amphu Labsta, výstup na Chukhung Tse (5900 m.n.m.), do basecampu Cho Oyu nebo na vrchol Sunder Peak. Fascinuje nás, že jakmile se člověk vydá jakýmkoliv jiným směrem, než jsou ony populární treky, tak sotva potká člověka. Při zpáteční cestě do Jiri stihneme ještě výběh na populární Pike Peak. Nicméně už se těšíme, až se po téměř 4 týdnech vykoupeme a sníme něco jiného než rýži, brambory nebo místní horskou pizzu.
Zapomenutý Langtang
Odpočinek nám dlouho nevydrží a po dvou dnech v Kathmandú už zase vyrážíme na cestu, tentokrát do oblasti Langtang. Ještě donedávna trochu zapomenutá oblast, která se každým rokem těší větší a větší oblibě mezi turisty. Kromě krásné přírody národnímu parku přihrává i poloha, protože se nachází jen 115 km od hlavního města. Tohle číslo je ale vskutku zavádějící, protože reálně se jedná o celodenní výlet autobusem a jednu z nejhorších cest v Nepálu. Zážitek, který nás natolik odradí, že pro zpáteční cestu raději volíme pěší túru přes pár dalších kopců až do Kathmandú, což ve výsledku nepředstavuje žádnou časovou ztrátu.
Poznávání Langtangu začínáme asi jako naprostá většina turistů ve vesničce Syabru Bensi, která přes nespornou snahu vyrovnat se slavnějšímu Namche Bazar, svůj boj zatím naštěstí prohrává. Než začneme klasickou cestou údolím směrem ke Kynjin Gomba, uděláme si malý výlet do krásné vesničky Naghtali, o které jsme se dozvěděli z jednoho facebookového postu. A rozhodně nelitujeme. Naghtali je krásná malá vesnička, kde se zastavil čas. Moc turistů tu nenajdete, protože abyste došli až sem, musíte nastoupat 2000 výškových metrů a dál cesta nevede. Možná právě to se nám tu tak líbí a rozhodneme se zůstat minimálně dvě noci. Následující den si děláme menší běžecký výlet do nedaleké vesničky Tatopani. Tatopani se v Nepálu jmenuje každá druhá vesnička a bude to pravděpodobně jedno z prvních slov, které se v Nepálu naučíte, protože znamená horká voda. Na tomhle místě horká voda skutečně teče, ale koupel s místními raději vynecháváme. Zato se dozvídáme, že je ve vesnici sýrárna, a tak se vyptáváme snad ve všech domech kolem, až nám konečně někdo sýr prodá, jen možná z vlastních domácích zásob.
Následně se přesouváme na hlavní trasu směrem do vesničky Kyanjin Gomba, kam se dostáváme místo za tři dny za jeden. Už z dálky na nás volají místní a předhánějí se v nabídkách a slevách za ubytování a jídlo. Nic nám tu nechybí, teče horká sprcha a občas funguje i internet. Rozhodneme se tu zůstat čtyři noci. Podnikáme výlety na Tserko Ri, Kyanjin Ri a konečně i delší běžecký výlet do Langshisa Kharka, což je konec táhlého údolí za vesnicí. Sice se nacházíme v nadmořské výšce 4500 m.n.m., ale běžíme skoro po rovině a cestou potkáváme maximálně stáda yaků. Scenérie jsou úžasné a na každou stranu se nám otevírají další a další údolí. Příště bereme stan a vydáme se do jednoho z nich!
Turistická rivalita
Možná i proto, že jsme tu mimo sezonu, tak na nás obyvatelé vesničky mají více času. V místní kavárně máme možnost si vyslechnout, jak to tu vypadalo během ničivého zemětřesení v roce 2015, jaké stěny tu sjížděl kamarád Jorneta Jordi Tosas nebo jak to tu vypadalo během covidu. Z některých příběhů nám běhá mráz po zádech.
Zpáteční cestu volíme přes posvátné nepálské místo Gosaikund, nacházející se v nadmořské výšce téměř 5000 m.n.m. Možná právě proto měli Nepálci potřebu zde postavit několikakilometrové schodiště se zábradlím. Terén přitom není nijak exponovaný, kromě toho, že je třeba cestou sem vyjít více než 2000 výškových metrů. Ale na to my už jsme si za těch pár týdnů zvykli. Po celodenním výletu mě jeden z turistů, se kterým se opakovaně potkáváme, i přes mé protesty, vyhecuje k závodu na vyhlídku nad jezery. Vsadíme se o masala čaj, který si nakonec nedám ani já, ani on, ale večer ho spokojeně popíjí Terka. Po našem mini závodě se mu přiznávám, že si jdu občas taky zaběhat. Nahoře jsou výhledy snad na všechny osmitisícové vrcholy v Nepálu a jeden z nejkrásnějších západů slunce tady. Následující den nás čeká poslední sedlo Laurebina a dlouhý sestup na okraj Kathmandú. Máme radost, že jsme se obešli bez autobusu.
Sváteční čočka
Podle našeho původního plánu se přesouváme do Pokhary na zasloužený odpočinek a „vánoční” atmosféru. Pokhara má úplně jiný vibe než jiná města. Leží u jezera, ale zároveň se v dálce tyčí Annapurny. Navíc se tohle místo určitě nejvíce blíží těm evropským.
Od první chvíle se nám tu líbí. Navštívíme letní kino, užíváme si skvělého jídla, projdeme všechny obchůdky a doběhneme si na všechna hezká místa v okolí. Za pět dní máme naběháno kolem stovky kilometrů a jezero už obíháme podruhé, takže na Štědrý den radši vyrážíme na další, neplánovaný, trek.
Opět volíme cestu bez autobusu a na pomyslný start cesty vyrážíme z města. Nedojdeme příliš daleko, a první noc zůstáváme u jedné rodiny v homestay. Podává se typický dal bhat, který jíme na koleni u ohně a svítíme si čelovkami. Štědrovečerní tabule je tedy skutečně netradiční.
V následujících několika dnech doslova proletíme po hřebeni trekem Mardi Himal, který se dá krásně napojit na Annapurna basecamp trek. Po dvou měsících se setkáváme s oblačností a chvíli to dokonce vypadá, že bude sněžit. I v Nepálu se blíží zima. Konečně je čas vytáhnout karty a přemýšlet, kdy se sem vrátíme. Tohle je totiž místo, kam se člověk chce vracet. Za dva měsíce putování na trecích po Nepálu jsme nachodili 994 kilometrů a nastoupali 62400+ metru.
