Dnes žijeme v konzumní společnosti. Konzumuje se mastný Big Mac, dietní Coca Cola s dvacetiprocentním obsahem cukru, brambůrky se solí i bez soli, romantické celovečerní komedie, nekonečné seriály a ještě nekonečnější nástěnky sociálních sítí.
Lidé se orientují na materiální stránku života, nic neplánují, jen tak plynou životem a čekají, co jim čas přinese. Dochází ke vzájemnému nepochopení a vytrácejí se základní lidské hodnoty. Prostě konzum bez ohledu na následky. Týká se to i lezení? Kam se poděla doba Kauschků, Rybičků, Šilhánů a dalších skvělých lezců, objevitelů a dobrodruhů?
"Zvednout nohy, odlepit se od země, držet skálu pevně ve svých rukou."
Dnešní lezecký svět chrlí stovky různých příspěvků, fotek, recenzí, rad a článků o lezení. Na internetu najdeš cestu, kterou chceš lézt a zjistíš si tak o ní téměř vše. Stejně tak při boulderingu. U bouldru, který právě nacvičuješ, najdeš videa a bez dlouhého promýšlení a vymýšlení můžeš přijít na způsob přelezu. Doba si to tak žádá. Ztrácí se přirozený vývoj, učení, osvojování si daných technik, porozumění. Každý by si měl sám chtít otestovat svoji vytrvalost, zdatnost a odvahu. Zažít ten krásný pocit z lezení, zvednout nohy, odlepit se od země, držet skálu pevně ve svých rukou, nadechnout se a nenechat se ovládat strachem a bez předem připraveného plánu vylézt na vrchol. To, co ti pomůže při lezení, ti často pomůže i v životě - jít do toho znova a znova a naplno.
"Když neuděláš krok, nemůžeš se posunout."
Jistě dostáváš různé tipy od kamarádů, kde jsou nejlepší oblasti a top cesty v nich. Šetří se čas hledat, objevovat, zkoušet. V lezeckém průvodci najdeš výběr nejhezčích cest nebo výběr největších klasik a lezení se posouvá úplně jiným směrem, než tomu bylo v jeho počátcích. Vytrácí se chuť najít si svou cestu a tím nemyslím jen tu skalní, ale i duševní. O mnoha neznámých cestách jsem si myslel, že je nezvládnu, že jsou předem prohrané, ale stále jsem se k nim vracel. Potrápily mě, potrápily moji psychiku, ale pak to najednou šlo. Kdysi jsem někde četl horolezecký citát: "Často jdu ze skal úplně zmlácený, přesto s hubou od ucha k uchu." A s tímto citátem na 100 % souhlasím. Když neuděláš krok, nemůžeš se posunout.
"Lezení není jen odvaha, síla a vytrvalost."
Proč se stále lezou dokola jedny a ty samé cesty? Protože jsou hezké a mnohé i dobře zajištěny. Bohužel, tímto přístupem trpí skály mnohem víc než používáním magnesia. Lezci by mohli popojít do vzdálenějších, méně navštěvovaných míst, kde se dají najít parádní cesty. Jako příklad uvádím Labák, Jizerky nebo údolíčka v Českém ráji. Právě tam - v méně navštěvovaných sektorech - si může každý vybrat podle svého uvážení a svých sil. Jsem ale rád, že takové oblasti ještě existují. Není tady živáčka a dosyta si vychutnávám klid se svými kamarády, kteří se mohou spolehnout jeden na druhého. Lezení není jen odvaha, síla a vytrvalost. Je to také životní styl, relaxace, krása a přátelství. Dnešní sportovní vyžití spočívá ve sledování sportu v televizi, místo aby každý vypadl na hřiště, do tělocvičny, do přírody a sám se věnoval pohybu. Lidé, co žijí konzumně, obvykle nepochopí ostatní, kteří tak žít nechtějí a dochází k nedorozumění.
Každá skála ve mně vyvolává různé pocity. Některé se tváří laskavě a jsou balzámem na moji duši, jiné jsou tajemné, záhadné, jiné vyzývavé a hrdé. Mají své variace, příběhy i nástrahy. Jejich vrcholů se dosáhne jen zdoláním překážek, ale v životě k dozrání vede cesta jedině přes překážky.
Patříš také mezi lidi, kteří někdy potřebují zmizet ve skalách? Zmizet z dnešního uspěchaného světa a povznést se nad jeho problémy? Tam můžeš probírat věci ze všech možných úhlů a pohledů, i když už dávno dobře víš, že máš život pevně ve svých rukou. Někdy ale člověk potřebuje být sám, být jenom s přírodou... A k tomu se vztahuje následující citát.
„Musím zůstat osamělý a vědět, že jsem sám. Abych mohl plně vnímat přírodu a cítit ji, musím se poddat tomu, co mě obklopuje, splynout se svými mraky a skalami, abych byl tím, čím jsem. Tu samotu potřebuji k rozhovoru s přírodou.“
Caspar David Friedrich