Na některých skutečnostech je nejhezčí to, že je nikdo jiný neví. Třeba kdo vysklil ty lítačky dole u schránek. Nebo která holka ze třídy nejlíp líbá. Co čteš na záchodě, že ti chutná káva melánž z automatu na nádraží. Kam jdeš, když říkáš, že jdeš ven.
Nejmilejší místa nemusíš nikomu říkat ani vysvětlovat. Ona totiž dost možná nikoho nezajímají. Ale hned potom jsou tu ta místa, kam bys nejraději vzal každou návštěvu a chlubil se na potkání. Jaký je tam výhled a kolik je tam borůvek.
Kam běhají druzí…
Vašek Novotný
Když chtějí dokázat, že ještě nepatří do starého železa?
Liberec, 11 km, ↗200 m
Zdá se mi krásný sen o létání, v uších mi zní oblíbená písnička, krajina zalitá sluncem. Bacha, ta písnička je budík! Otevírám oči, protahuji ztuhlé tělo, potichu mizím do kuchyně. Oči přivykají šeru, vklouznu do běžeckého, zavazuji tkaničky a vybíhám vstříc rannímu rozbřesku. Moje oblíbená trať směřující do Vratislavic. Přesně vím, kde se začnu probouzet. Mírný seběh dodá lehkost ospalým nohám, aby následné stoupání od pivovaru naopak věci zkomplikovalo a mozek bez kyslíku začal vymýšlet hovadiny. Ale už jsem u hřbitova, sklouzávám po louce k rybníkům, pohledem zdravím rybáře. Dal bych si od nich pivo, jen abych nemusel tak brzo ráno běžet. Vyhoupnu se na silnici od hřbitova, svítá. Louky okolo halí lehký závoj mlhy, ze kterého občas vykukuje koňská šíje. Úsek kochání s výhledem na Ještěd. Přes sídliště Kunratická na Harcov … počkat, přece kolem zastávky na Harcově se běhá aspoň 3:30 na kilák (aspoň jsme to jako atleti dělali, kdysi). Ale už mi není 25 let a funící chlap oko studentky nepřitáhne. Koukám na hodinky, tempo 4:10. V půlce přehrady tělu došlo, že běžím až moc rychle a musím se vydýchat. Tak poslední stoupání na Broumovskou, od půlky chůzí. Mám splněno. Ideální okruh pro milovníky kopců, rybářů, hřbitovů a koní.
Tomáš Petreček
Když by místo tréninku šli radši na výlet s rodiči?
Jeseníky, 16 km, ↗830 m
Jeseníky. Jako malý kluk jsem tam s rodiči trávil spoustu času. Chodili jsme na výlety a užívali si těchto našich malých hor. Vzpomínám si, že mě to občas trochu štvalo. Už zase. Často na to vzpomínám a tak rád bych znovu vyrazil.
Dnes na výlet vybíhám ze sedla Videlský kříž. Zaparkuju a zvolna vyběhnu po žluté na Lysí vrch. Až se tudy budu vracet, budu o poznání víc unavený, napadne mě.Teď tu ale po šotolině do Bělé letím jako o závod. Cesta je čím dál tím užší, stává se z ní pěšina, která vede přes skalky a traverzuje nad potokem Bělá. Další zastávka je chata Švýcárna, která leží vysoko na hřebenu.
Nechci to přepálit, tak volně klušu až k Vysokému vodopádu. Nejvyššímu vodopádu v Jeseníkách. Má přesně 28 metrů. Stoupání na Švýcárnu je nekonečné a přesto je to můj oblíbený úsek.
Až se objevím se na chatě. Tam je vše dovoleno! Jídlo, pití, borůvkové koláče.Třeba i výpečky. Myslím, že se tu chvíli zdržím. Kdo by se staral, jak se dostanu zpátky k autu.
Marie Zelená
Když už je nebaví dívat se ven z okna?
Českosaské Švýcarsko, 25 km, ↗600 m
Nejhezčí trasy vznikají z dlouhé chvíle a také z tak trochu malého zoufalství. Popravdě, kdyby nepršelo, tak bych už tahala lano na skále, ale jdu si tedy zaběhat.
Lesní stezka Labských pískovců vede z velké části územím Německé spolkové republiky a snaží se nás provést na nejmalebnější skalní vyhlídky, které Labské pískovce i Saské Švýcarsko nabízí na zhruba sto kilometrů dlouhé dálkové trase. Nejlépe se tu běhá, když ve skalách prší, na jaře nebo na podzim. Prostě, když už je všude méně turistů a horolezci nemůžou lézt. Když na horách ještě panuje paní zima a my si musíme odbývat běžecké kilometry v nížině. Na druhou stranu, během léta je stezka obsypána voňavými borůvkami a malinami, taky květinami všech barev a velikostí. Na podzim zase šumícím zlatavým listím, které pokrývá pískovcové stupy a schody, mosty, průrvy a pukliny. Vlastně bych mohla úplně jednoduše napsat, že v každou roční dobu si zde přijdete na své. Ale ztratilo by to to kouzlo vyprávění.
Pokud očekáváte výběh se závratným tempem, ráda bych vás vyvedla z omylu. Na trase je tolik milých zastavení, přístřešků, schovek, jeskyní a studánek. Snad žádný milovník přírody nemá srdce je přeběhnout. Nedotknout se pískovce, nenapít se nebo si na chvíli nevydechnout. Z pěkných 25 km se tak snadno stane celodenní putování krajem, který nemáme možnost vídat každý den.
Vašek Novotný
Když nemají čas na nic, a už vůbec ne řečnit o běhání?
Vysoké Tatry, 19km, ↗1250 m
Pod Tatrami projíždím díky práci docela často, téměř vždy zatočím doprava (nebo doleva), nazuji maratonky a vyrazím do kopců. Výběh na Rysy jsem podnikl poprvé před lety jako trénink na horský maraton. Od té doby se stal mým nejoblíbenějším výběhem, 9 km s převýšením 1300m. Běžel jsem jej za svítání, za deště, klouzal jsem ve sněhu, klábosil s Viktorem Beránkem. Málokdy jsem vynechal čaj a pokec na Chatě pod Rysmi. Tahle trasa se mi stala cestou. Cestou jak se pomazlit s okolními štíty, zažít samotu i náhodná setkání, vnímat rytmus kroků a pravidelný dech. Nikdy nebyla stejná.
Dnes ráno zase kochačka, zase jiné světlo, jiné mraky, jiné stíny. Magic.
Bossonský ledovec pod Mont Blancem stéká až do 1500 m.n.m. těsně nad údolím Chamonix. Mezi ním a ledovcem Taconnaz se vypíná hřeben, který končí na spojnici obou těchto ledových ploch. A na tom hřebeni je i trail, který vyzývá svým 1500 metrovým převýšením. Začíná se lesem a táhlými serpentinami. Už tady uvidím, jestli mám formu. Dokážu běžet nebo musím už tady přepnout do chůze? Po prvních 700 výškových metrů a potkávám chatku Pyramide, kde se většina lidí otáčí. Výhled na ledovec je úchvatný, horský klid ruší jen hluk z padajících seraků. Potom se se stezka náhle zvrátí dolů a exponovaný traverz podbíhá skalnatý hřeben. Nohy nejsou zvyklé na náhlý sestup. Aby to nebylo málo, následuje ještě prudší stoupák. Bolí to vždycky. Stezka je technická po skalách a kamení. Když už si říkám, že mi explodují záda a stehna, dobíhám na skalní ostroh. Odsud už je jen ledovec s trhlinami a majestátní severní stěna Mont Blancu.
Iveta Vlčková
Protože pro ně domov znamená místo a ne barák.
Krkonošské podhůří, 8,5 km, ↗120 m
Běžela už jsem tu tolikrát, že bych to zvládla i poslepu. Trasa vede přímo ze dveří mého dětství do lesa, což není tak těžké, když se narodíte na samotě u lesa. Vyběhnu-li hned od dveří, musím v prvních metrech překonat malý kopeček. Jako malí jsme na něm sáňkovali a sjížděli ho vražednými způsoby na kole. Nahoře se cesta hnedle přivine k lesu a během pár metrů se zavlní do jeho útrob. Les je tady převážně jehličnatý, povrch cesty měkký a kroky se tu odráží s lehkostí. Cesta je zařízlá do terénu a na jejímž svahu rostou borůvky. Tahle část je turistickou značenou stezkou a vede na rozcestí Kalousov. Prý tu dřív byli kalousi ušatí, ale těžko říct, já tu neviděla ani obyčejnou sovu. Rozcestí míjím a kroky se z menšího kopečka plného kamení zrychlují. Už to tu krásně voní houbami a tlejícím lesem. Kopeček po chvíli změní směr svého sklonu a já funím nahoru. Často teprve až tady rozeznám v jaké kondici jsem a jestli na mě třeba něco neleze. Lesní cestu na chvíli vystřídá asfaltový povrch a následuje polní cesta. Přibíhám do vesnice, kterou protnu skrz. Poslední chaloupku hlídá štěkající psisko, občas má potřebu mě kousek doprovázet, dneska už se známe, ale než jsme navázali toto přátelství, běhávala jsem tu pozpátku se zatajeným dechem a udržovala jsem oční kontakt. Od chaloupky se pozvolným stoupáním po polní cestě dostanu k lesu. Tady se často zastavím a rozhlížím, vpravo se v záhybech polí tyčí strom s posedem, jeho osobitost nejde přehlédnout a ignorovat. Z lesa na západě bohužel po vichřici v roce 2017 moc nezbylo a nějakou dobu se tu běhat nedalo. Dneska už je spoušť odklizená, cesty opravené a zůstal jen malý smutek při pohledu na pár zbylých vysokých stromů. Běží se tu ale už zase krásně, cesty jsou rovné a mírně nakloněné. Probíhám skrz zbytky lesa k hájovně u níž je na louce rybník. Jednou tu byly labutě. Míjím břehy plné rákosu, vnímám šplouchání ryb a vybíhám zpět do polí a do vsi. Po asfaltu a mezi domy se dá celkem slušně pelášit. Pak ale přichází poslední kilometr a s ním závěrečné ostré stoupání k mému lesu.
