K rogainingu jsem se dostala teprve před pár lety. Přichomýtla jsem se tehdy na MČR na Vysočině. Parťákovi Kajmanovi jsem byla spíš d počtu a měla jsem za úkol držet hlavně krok a buzolu. Ve skupině smíšených dvojic jsme tehdy vyhráli. Když jsme se ocitli o rok později i na startu svěťáku nedaleko Králického Sněžníku, tak jsme brali ještě cennější zlatou.
Věděli jsme, že následující rok šampionát pořádá USA, a já jsem celkem rezolutně tvrdila, že cestovat za závodem tak daleko se mi nechce. Ale. Ale přece bych to nevzdala jen tak, bez prozkoumání. Zjistila jsem, že šampionát pořádá stát Kalifornie v nádherné lokalitě... A kývla jsem.
Není kam spěchat
O co vlastně v rogainingu jde? Na rozdíl od běžného orienťáku se rogaining chodí ve dvojicích či trojicích, výjimečně i více četných skupinkách. Australané tento sport vymysleli především jako rodinnou zábavu. Ovšem sama si nejsem jistá, jestli je ta pravá rodinná zábava závod, kde 24 hodin v nějaké džungli nebo divočině hledáte kontroly. A jsme u jádra věci. Zatímco klasické orienťáky mají 20 a méně kilometrů a jsou expresně rychlé, běžci musí být dokonale vycvičeni ve čtení map a rychlých nohou, při rogainingu máte čas. Celých 24 hodin můžete bloudit a mapovat. Pořadí kontrol je na vás a čím vzdálenější a obtížněji dosažitelné kontroly jsou, tím více bodů za ně získáte do celkového pořadí. Strategie tedy spočívá především v dobrém naplánování trasy před startem závodu. Více kontrol, šetření kilometrů a výškových metrů navíc. Někdo je výborný běžec, ale čas, který získá rychlejším přesunem, může ztratit hledáním kontroly, a naopak. Někdo v podstatě běžec není, ale je natolik výborný v práci s mapou, že dokáže konkurovat i těm nejvyšvihanějším ultra běžcům.
Kolik je málo a moc?
V tomhle je zakleté kouzlo tohoto sportu. V závislosti na daný terén ty nejrychlejší týmy nohama natočí během 24 hodin třeba 120 - 130 km. Z pohledu běžce to není mnoho, ale pravdou je, že velká část terénu vlastně není vůbec běžecká, neb se prodíráte křovím, klestím, sunete po úlomcích skal, brodíte řeky, potoky a bažiny, anebo bojujete s kukuřičným či pšeničným polem. Záleží na lokalitě a terénu, kterým vytyčený prostor disponuje. V Kalifornii je terén specifický. Podnebí horké a suché, nadmořská výška velká. Jiná flora a taky divočejší a dravější fauna. Přiletěli jsme do států týden před startem, což nebylo moc s ohledem na případnou aklimatizaci. Aneb první věc, kterou jsem podcenila. Dřív to nešlo kvůli termínům v práci. A později to už by byl sebevražedný krok po nějakých 15 hodinách v letadle. Prostě jsem to musela překousnout.
To kyselo je málo kyselý
Centrum Mistrovství světa v rogainingu bylo situováno do malebného lyžařského střediska poblíž Lake Tahoe, North Star. O údolí vedle v červnu startuje známá stomílovka Western States Endurance run (obhlídku místa jsem si později nenechala ujít). Na čtyřiadvaceti hodinovou pouť jsme vyráželi v pravé poledne a hned ze startu jsme to vzali na okolní vrcholky posbírat první porci kontrol ve výšce až 2700 m.n.m., jak nic. Jen mi to netáhlo. Bylo hodně teplo, bylo to hodně vysoko a já bych s sebou nejraději vlekla sud chlazené kofoly, abych zvládla normálně fungovat. Drhlo to a cítil to i parťák. Probíjeli jsme se vyprahlými kopci plnými prachu a písku, obklopeni sekvojovci se šiškami většími, než naše hlavy. Občas byl potůček. Trasu jsme podle mapy stáčeli i na kontroly, kde byly k dispozici balené vody. Ale jen voda na 24 hodin nestačí. Ačkoliv jsem dvanáctilitrový batůžek měla napěchovaný jídlem, nebo spíš snacky a sladkostmi, nebylo to ono. Dokud jsme čerpali ze zásob kelímků s kompoty, energeťáky v plechovce, všechny příchutě Starburst, bylo nám do běhu. S pomalu zapadajícím sluncem za třítisícové vrcholky pohoří Sierra Nevady jsem dokonce čerpala novou energii, jako by mi zvětšující se stíny stromů a skal vlévaly novou krev do žil. Alespoň do doby, než jsme udělali chybu v mapě a já ke špatnému místu sjela ve srázu do kamení skrz propletené větve a kořeny nepropustného ryze kalifornského hustníku. Teď už mi ani romantický západ slunce nad Olympic Valley nepřipadal vůbec kouzelný.
Dobře schovaní medvědi
Když se závod překlenul do druhé půlky, ubyla voda, ubylo cukru a do centra závodu, kde jsme mohli doplnit, bylo daleko. Tohle jsme nezvolili ideálně. Sice už jsme se nepohybovali ve větších výškách, ale za to už byly unavené nohy a mysl také. Přicházely chyby. Ty nejčastější třeba v podobě zdlouhavého hledání kontrolního lampionu. Když byla kontrola na hřbetu kopce, tak proč jsme zbytečně klesali do údolí a podobně. Večerní i noční část byla ale nádherná. Měsíc byl pár dnů po úplňku a bylo bezvětří. Protloukali jsme se lesy i suchým křovím nemilosrdných ostrých hrotů. Kvůli suché a vyprahlé sypké půdě jsem neustále musela vysypávat boty. Bála jsem se medvědů. Bylo skoro až k neuvěření, že na takových místech, která jsme museli vymést, prostě nebyl ani jeden. Ale bylo milé se míjet s ostatními závodníky. Každý se držel toho svého postupu, kterému věřil, stejně jako my a za každé nové světýlko uprostřed černého lesa, jsem byla ráda. Obzvlášť k ránu, kdy nám už docházela šťáva v čelovkách.
Cesta proti času
S příchodem rána a nového dne už jsem cítila, že do poledního stop času naší 24hodinovky sotva udržím něco jako svižný pohyb. Stěží jsem udržela pár soust v žaludku. Došla voda i racionální uvažování. Při snídání ranní sušenky jsem na šutru nechala ležet mapu a musela se pro ni vracet několik set metrů. Jsou to zbytečnosti, které energii moc nepřidají. Ale občas nakopnou líp než kafe. Tak nějak jsem tušila, že tento výkon si do vitrínky nedám, ale parťák to nechtěl vzdát a táhl mě jako břímě své dál, lampion po lampionu, se snahou jít proti času, protože se blížil deadline. Když bylo po všem, oddychli jsme si. Zkontrolovali mapy, postupy, plni dojmů i zážitků, bolaví a unavení. Kamarádi přeci jen nějaké medaile ukořistili. Já s parťákem jsme skončili šestí. V naší kategorii dokončilo něco přes padesát týmu. Národnosti zúčastněných jsem tentokrát nepočítala, ale z dvanácti zemí určitě účast byla.
Galerie vyčerpání
S pohledem na svůj zevnějšek, jsem musela uznat, že tohle nebyl závod pro výstavní běžce. Kompresní podkolenky jsme odstříhávali. Boty putovaly do popelnice a kalhoty jakbysmet. Bodlavý svízel amerických rozměrů mi propíchával bříška prstů při svlékání. Tohle nevyperu a kůže ty mikro bodlinky vstřebávala ještě dva dny. Zvláštní sport. Ale má to specifický náboj takhle poletovat s mapou obřích rozměrů, čítající plochu 200 km čtverečních po okolní krajině. Není to ultra trail. Tam musíš běžet. Tady se někdy vyplatí víc přemýšlet, než se rozběhneš. Tyhle ultra změny mě baví!