Co se stane, když se sen o zdolání nejvyšší hory Severní Ameriky setká s realitou? Čeká vás příběh plný neskutečných výhledů, slunečných i mrazivých dní a těžkých rozhodnutí.
O tom že se vydám na Aljašku jsem snila už pár let. Denali (6 190 m), také známá jako McKinley, byla láska na první pohled. Od začátku ve mně budila velký respekt, větší než jiné hory, a to především kvůli extrémním povětrnostním podmínkám s teplotami hluboko pod bodem mrazu a nepředvídatelnému, rychle se měnícímu počasí. Během let jsem sbírala zkušenosti a potkala mnoho nových přátel. Na jaře minulého roku se mi jeden z nich ozval. „Nechceš se přidat k expedici na Denali?“ Bez váhání jsem odpověděla „samozřejmě že ano“. Čas utekl rychle a 18. května tohoto roku jsem už seděla v letadle směr Anchorage. Někdejší sen se stal realitou, byla jsem na Aljašce.
Plán byl jasný – výstup cestou West Buttress a když se všechno bude dařit, zkusit něco dalšího. Můj tým? Kevin a Dan, které jsem potkala před dvěma lety v Kyrgyzstánu, a Josh, kterého jsem potkala až na letišti v Londýně. Hned po příletu nastaly komplikace, Danovi nedorazilo jedno zavazadlo. O den nás to zdrželo, ale situace se nevyřešila. Nakonec jsme do Talkeetny odjeli ve třech a doufali, že nás Dan cestou dožene. Talkeetna je malé městečko s letištěm a poslední stanice před přesunem na ledovec. Všichni jsme se nemohli dočkat, že po prvních hektických dnech se konečně dostaneme do hor a vyrazíme. Stihli jsme poslední let a večer přistáli na ledovci Kahiltna, kde se ve výšce kolem 2200 m. n. m nachází základní tábor. Přebalili jsme věci, připravili boby, nasadili sněžnice a vyrazili do prvního tábora.
Cesta do C1 byla dlouhá, ale vedla lehkým terénem s minimálním stoupáním, takže se dala zvládnout s veškerým vybavením najednou. Chvíli nám trvalo, než jsme přišli na správný postup a manipulaci s boby navázanými na laně, ale po půl hodině jsme chytli tolik potřebný rytmus a svižným krokem vyrazili vpřed. Uběhlo několik hodin a byli jsme na místě, dali si večeři a usnuli. Následující dny byly ovšem těžší. Zhoršilo se počasí, hodně sněžilo, byla špatná viditelnost a postupně ztěžkl také terén. Na takovou fyzickou zátěž jsem se dlouho připravovala a stejně mě náročnost expedice překvapila. Nepříznivé podmínky na hoře také nepřispívaly k pozitivní náladě. Začali jsme postupovat pomaleji – jeden den jsme udělali vynášku, přespali jsme níž a následující den se přesunuli do dalšího kempu. Lehké dny střídaly těžké a pár dní špatného počasí vystřídaly slunečné dny. Šestý den expedice jsme se na trvalo přesunuli do C4 (4350 m), kde nás konečně čekal odpočinkový den, který jsme zatím neměli. Často uslyšíte, že expedice jsou hlavně o čekání, kterým můžete strávit dny a týdny, kdy nemáte co dělat. Z Denali jsem zatím takový pocit neměla.
Uplynul první týden a naše zázemí v C4 bylo hotové, začali jsme bedlivě sledovat předpověď počasí a plánovat strategii. Předpověď jsme měli k dispozici jak prostřednictvím zpráv z domova, tak díky informační tabuli rangerů, kteří zde měli svoji stanici. Informace o počasí a podmínkách aktualizovali každé ráno. Z tábora se dalo dobře sledovat, kam pokračuje cesta na hřeben a byla dobře vidět také horní části cesty West Rib, po které jsem začala pokukovat. První dny v C4 byly příjemné a bezvětrné, přes den svítilo slunce a bylo teplo – neměla jsem pocit, že teplota vzduchu je kolem -18°. Ale stačilo, aby se slunce schovalo za hřeben a teploty rázem klesaly a pocitově bylo mnohém chladněji. Rána a večery byly těžké a nepříjemné, pokud to bylo možné, ze stanu jsme vylézali až když se do nich opřelo slunce. Některé noci jsem byla jen ve spodním prádle a jiné jsem si do spacáku musela vzít péřové oblečení. Zatím se dalo říct, že sezóna vypadala slibně. Procento úspěšnosti pomalu stoupalo.
Po dni odpočinku jsme vyrazili nad C4. Byly skvělé podmínky, takže jsme si mohli pořádně užít zábavnější terén – strmý ledový svah s fixními lany a příjemné lezení po exponovaném hřebeni. Výhledy byly neuvěřitelné! S rostoucí výškou byl postup trochu pomalejší a chvíli mě bolela hlava, ale jinak jsem se cítila dobře a aklimatizace probíhala bez problémů. Zbytek týmu na tom byl podobně. V sedle ve výšce kolem 5250 m, kde leží C5, jsme nechali zásoby na vrcholový den, chvíli poseděli a vrátili se do 4350 m. Následující den jsme plánovali opět vyrazit nahoru a v C5 strávit noc. Předpověď sílícího větru a nízkých teplot nás donutila zůstat. Nechtěli jsme nahoře uvíznout a osobně jsem byla opatrná také kvůli strachu z omrzlin, se kterými měly problém horolezci, kteří dorazili před námi. Po dvou dnech se ukázalo slunce, takže jsme po fixních lanech vyrazili do C5. Byl bezvětrný den, všichni se cítili dobře, a Kevin a Josh zkusili dojít až na vrchol. Na tak dlouhý výstup jsem se necítila. Kluci se nakonec vrátili bez úspěchu, a protože byli unaveni a bylo jasné, že druhý den na vrchol určitě nevyrazíme, sestoupili jsme do C4.
Dva týdny byly za námi a počasí už nebylo tak stabilní. Sledovali jsme, jak vítr sfoukával sníh z horních částí hřebene a dlouho diskutovali o tom, jak pokračovat. Během plánování padl nápad jít rovnou přes West Rib, protože na fixních lanech se tvořily fronty. Bohužel předpovědi byly různé a my neměli jistotu, že budeme mít dobré podmínky. Proto jsme z C4 opět vyrazili „normálkou“. Dorazili jsme do C5 a připravovali se na následující, vrcholový den. Večer byl mrazivý, na kemp padala mlha, tři jsme se namačkali do malého stanu a usnuli. Když jsme ráno vylezli ze stanu, pozorovali jsme okolí menšího vrcholu, který zakrýval Denali, byl v mlze a bylo vidět, že během noci přibyl čerstvý sníh. Po pár hodinách čekání na zlepšení počasí a konverzace s dalšími týmy jsme se rozhodli to zkusit. Z tábora vyrazily další dvě skupiny, společně jsme se domluvili na střídání v prošlapávání cesty.
Skupina Američanů vyrazila jako první a celkem rychle zmizela z dohledu. Před sebou jsme viděli tým Rakušanů, který postupoval opatrně a ve čtvrtině traverzu, tzv. Autobahnu, se rozhodl to otočit. My pokračovali. Terén byl čím dál tím strmější a kvůli všudypřítomné mlze bylo těžké rozeznat terén od propasti. Počasí se začalo zhoršovat, zima mi sice nebyla, ale náš postup zpomaloval. Když jsme se dostali na Denali pass, vítr ještě zesílil a bylo vidět, že hodně fouká také ve vyšších částech hory. Zvážili jsme všechny možnosti a společně s Joshem jsme se rozhodli neriskovat a otočili to. Kevin dohnal Američany, a nakonec za velmi špatných podmínek zvládli dojít až na vrchol a v pořádku se vrátit do C4. Můj první pokus skončil neúspěchem, otočila jsem to ve výšce kolem 5600 m.
Cesta zpět do C5 nám trvala stejně dlouho. V kempu jsme si odpočinuli, něco snědli a pokračovali do C4. Když jsme se dostali na hřeben, poznali jsme sílu zdejších hor. Ještě nikdy jsem nezažila tak silný vítr, chvílemi jsem musela zastavit a něčeho se chytit, jinak bych to neustála. Tehdy jsem se v horách poprvé doopravdy bála, že to možná nezvládneme a já se nevrátím domů. Ušli jsme sto metru po hřebeni a Joshovi začaly mrznout ruce. Bylo jasné, že za těchto podmínek bychom sestup nezvládli. Vrátili jsme se proto do C5, kde jsme strávili další noc. Měli jsme zásoby na tři dny, takže nám začali docházet – museli jsme sestoupit do C4.
Počítali jsme s tím, že se hned vrátíme a za dva dny dáme druhý pokus. Ten dopadl tak, že jsme se nedostali ani do kempu. Na hřebeni opět šíleně foukalo, takže díky předchozí zkušenosti jsme se opět otočili. Pro nás to byl konec. Neměli jsme čas přečkat blížící se bouři a expedici jsme ukončili. Následující den byly skvělé podmínky a Danovi, který dorazil později s týmem, který potkal cestou, se povedlo dojít na vrchol. Bohužel jsme ve správný čas nebyli na správném místě. Další den jsme v C4 zbourali kemp, rozdali zbylé potraviny, večer sbalili odpadky a vybavení a vyrazili do BC. Tehdy jsem viděla nejkrásnější výhledy na zdejší hory. Do kempu jsme dorazili brzy ráno a na palubě jednoho z prvních letadel jsme opustili ledovec.
Na expedici na Denali je několik zajímavých skutečností a na některé z nich jsme si museli zvykat. Během léta zde vládne polární den a nikdy se nesetmí. Člověk pozná, že je pozdě a že musí jít spát jen tehdy, když se podívá na hodiny. Celkový režim pohybu na kopci je také jiný. Na alpské poměry se vyráží pozdě, tj. kolem osmé až desáté ráno, když se ukáže slunce a trochu se oteplí. Další zvláštností Aljašky je, že narozdíl od strategií v Kyrgyzstánu nebo Nepálu, aklimatizace probíhá cestou do C4, který funguje jako hlavní tábor, kde horolezci tráví většinu času. Odkud se pokračuje do posledního kempu C5 a potom na vrchol. Po aklimatizační rotaci se nikdo nevrací zpět do BC, aby si odpočinul.
Byla to neuvěřitelná zkušenost. Měli jsme jen to, co jsme si sami zvládli donést a mohli jsme spoléhat jen jeden na druhého. Zažila jsem zde zatím nejhorší podmínky v horách a věřím, že mě to posunulo dál, což je k nezaplacení. Věděli jsme, že počasí bude nepředvídatelné, ale stejně nás překvapilo, jak moc nepředvídatelné bylo. Své plány jsme stavěli na předpovědích, které bohužel často neodpovídali realitě a měnily se ze dne na den. Díky tomu jsme udělali řadu špatných rozhodnutí a ztratili drahocenný čas. Nakonec jsme se všichni shodli, že právě plánování strategie postupu na hoře bylo na celé expedici to nejtěžší.
Rozhodnutí se otočit pro mě nebylo tak těžké, jak jsem čekala. Vedle smutku a možná zklamání přineslo klid – bylo to za mnou. Bylo to za námi a každý jsme tomu dali maximum, co jsme byli ochotni riskovat. Všichni členové se v pořádku vrátili domů. Denali nikam neuteče a já se těším, že se jednoho dne vrátím a zkusím to znovu.