Manaslu: Když "přístupná" osmitisícovka není tak přístupná

Osudová hora. Hodně jsem o ní slýchal. Ne vždy v dobrém. Nebezpečná, smrtelná, laviny, nehody. Ale také jedna z „nejpřístupnějších“ osmitisícovek.

Když sny zamrzají a peněženka taky

Dlouhá léta byly pro mě osmitisícovky mimo dosah. Hlavně finančně. Letos se to mělo změnit. Můj dětský sen vylézt na jednu z nejvyšších hor planety se loni nesplnil. Broad Peak mě nepustil. Fyzicky jsem byl na vrcholu, ale dostal jsem se na horu jen pět dní ve čtyřech týdnech kvůli špatnému počasí. Trvalo mi dlouho smířit se s tím. Nechal jsem ten sen zapadnout někde v hlubokých zásuvkách mysli.

Život ale funguje jinak.

Trénink, viróza a zlomený prst: Osud nebo výzva?

S tréninkem jsem pokračoval, piloval formu na vertikálních závodech. Ale ty jsou pro mě jen broušením formy na „kdyby náhodou“. Přemýšlel jsem o Kyrgyzstánu, Pamíru nebo nějaké sedmitisícovce v Nepálu. Léto ubíhalo a já se nemohl rozhodnout.

Skupina kamarádů se chystala na Manaslu. Nejprve jsem vůbec nepočítal s tím, že bych se zapojil, ale zeptal jsem se. A slovo dalo slovo. Mé „vnitřní zvíře“, jak tomu říkám, zaplesalo radostí. Najednou bylo na co trénovat.

Nemělo to být bez překážek. Na konci července jsem prošel virózou. Divná bolest na hrudi, divné příznaky. Nebyl jsem si vůbec jistý. Dva týdny polovičatého tréninku. Až důkladná prohlídka u doktorů v Česku potvrdila, že jsem 100% zdravý.

Za dva týdny jsem při běhu do kopce zakopl tak nešťastně, že jsem si zlomil prst na ruce. Cesta na pohotovost a téměř jistý pocit, že nikam nejedu. Manaslu prostě nemá být.

Doktor na pohotovosti říká, že když slepím ten prst s druhým vedle, že to zvládnu. Manaslu není technická hora...

OK, tak mám jet? Nebo ne?

Někdy to může vypadat, že dostáváme signály od Prozřetelnosti. Ale někdy je prostě třeba se zakousnout a jít do boje.

Aklimatizace? To se neřeší

Odjezd bude 5. září.

Mám se aklimatizovat? V minulosti jsem s aklimatizací problém neměl. Naopak. Dlouhá léta jsem pracoval v Chamonix na Aiguille du Midi ve 3800 m. Skoro 12 let. To dělalo zázraky. FKT rekord na Aconcaguu, Projekt 3 Summity, rekord z Midi na Blanc.

Ale už jsou to dva roky. Je to ještě v těle? Loni na Broad Peaku jsem se cítil silný. Ale kvůli počasí jsem se nad 7100 m nepodíval.

Dva tréninky na Mont Blanc musí stačit. Jeden přechod z Midi na Gouter a dolů na lanovku, a pak ještě jednou 3 Monty na otočku. Potkávám Kiliana při jeho šíleném přeběhu všech čtyřtisícovek těsně pod vrcholem Blancu.

Do Nepálu a výš

Odjezd. V Káthmándú potkávám Matěje Bernáta, jeho tátu Iva, Gaba Slárka, Tomáše Petrečka a Ondru Pavlicu. Letíme vrtulí do Samagonu. Na trek není čas.

Samagon. Nepálský venkov. Bláto. Zůstáváme tady na noc. Je to asi lepší, protože základní tábor je 1500 m nad námi. Jdeme se projít do 4200 m. Všichni jsme dychtiví jít nahoru a začít. Jsem zvědavý, jak tělo zvládne výšku.

8. září. Výšlap do základního tábora. Cítím se dobře. Náš tábor je skoro nejvýš, což znamená, že jsme v 5000 m. Počítal jsem s 4800 m. Mám lehké obavy. Saturace je kolem 80, zvýšený tep. Noc je v pohodě. Bál jsem se spánkové apnoe, klasického příznaku nedostatečné aklimatizace.

Začínáme rotace. První část je choďák po moréně, od 5200 m je ledovec, pár trhlin a prudších výšvihů... Zjišťuju, že jsem si nevzal na první část dobré boty. Phantom Techy jsou těžkopádné. Nedá se nic dělat. Počasí je většinou zamračené, často prší.

Další dny je na programu se aklimatizovat a doufat v počasí a podmínky. Šerpové ze Seven Summit Treks mají na starosti fixy. Úsek z C1 do C2 jim trvá dlouho.

Plánuju svoji strategii. Cílů mám více. Dosáhnout vysněných 8000 m. Samozřejmě bez kyslíku. Dostat se na vrchol. Na jeden zátah ze základního tábora. Rychle. FKT (Fastest Known Time) je dost ambiciózní. V této chvíli není prioritou. Chybí mi dost informací a hlavně to, jak se budu cítit v té výšce. A nemám na to moc materiálu. Hlavně moc těžké boty a mačky.

Kluci jsou nemocní. Hodně prší.

Výstup začíná: Boj s výškou a počasím

Bez problémů vycházím postupně do C2, do C3 a kousek nad C3 do 6800 m. Vzdy pote sejdu dolu. To je moje strategie. Nespat v táborech. Znamená to sice vždy sejít celou cestu dolů, ale chci maximálně zregenerovat.

Špatné počasí a fixní tým je stále jen v 6900 m. Rýsuje se potenciálně vrcholový den kolem 23. září.

Čtvrtek 19. Plánuju vyjít do C4 a o něco výš. Zároveň si vynesu do C3 boty Scarpa 6000 a teplé oblečení na vrcholový den. Začínám v základním táboře kolem 4 ráno. Chci se vyhnout řadám lidí nad C1. Žebřík a převislé pasáže spoustu lidí zdrží a čekání si nemohu dovolit.

Do C1 mi to trvá kolem 1,5 hodiny, C1–C2 podobný čas. 45 minut do C3. S pár pauzami jsem v C3 za asi 4 hodiny. Sranda začíná nad trojkou. Svah se postupně zprudšuje. Trasa vede přímo nahoru přes pár séraků, a pak se v 7200 m stáčí doprava k C4. Mé tempo zpomaluje. Dýchání se prohlubuje. Předbíhám kyslíkaře se šerpy, ale brzy se trápím. Krok za krokem. Překonávám své maximum – 7100 m. Nakonec mi to do C4 trvá další 4 hodiny. Šílené, jaký má výška dopad na tělo.

Pokračuju o kus výš na mini plato. Výška 7500 m. Slunce pálí. Chvíli zůstávám. Vrcholová partie nade mnou je dlouhá. Vidím pár postav v dálce na vrcholu. Bude to bolet.

Počasí v dalších dnech s námi hraje nejistou hru. Vyjde to? Je jasné, že se blíží sněžení a pravděpodobně ukončí sezónu. Přemýšlím, co je nejlepší plán pro mě. Kluci plánují své výstupy.

Vrcholový den: Pochyby, bolest a triumf

O víkendu je jasné, že pondělí 23. je vrcholový den. V úterý už může být pozdě. Jsem v klidu. Nějak to dopadne. Odpočívám. Procházím se po táboře.

Start plánuju na jednu ráno. 2,5 litru vody (z toho litr coly), gely Maurten, jednu Mars tyčinku.

V neděli celý den prší. Dusím pochyby. Matěj vyrazí spát do C3, odkud bude vyrážet o půlnoci.

Ostatní kluci se vrací jeden po druhém. Nevyšlo jim to.

V 8 večer si jdu lehnout. Nebe je najednou jasné a plné hvězd. V 10 jdu na záchod a zase je mrak.

Půlnoc. Budíček. Jsme v mraku. Sakra.

Dávám si kaši. Oblékám se. Tom a Ondra vstávají a vyprovázejí mě.

Vyrážím od stupy kousek pod naším táborem. Je 1 hodina ráno.

Tma, jen světlo mé čelovky a můj dech. Je mrak a mrholí, na ledovci začne lehce sněžit. Pochyby.

Dávám mačky a jdu ve stopě. Všímám si, že mě bolí bránice. Nezvyklé. To se nestává často. Četl jsem o kapacitě dýchacích svalů ve vysoké nadmořské výšce. Únava z mé rotace do 7500 m před třemi dny? Asi ano. Dýchání může být natolik namáhavé, že se z něj stává limitující faktor výkonu. Nedá se nic dělat. Snad to nebude bolet více.

Do jedničky dorazím za 90 minut. Tma a ticho, odkládám jednu hůlku.

Prudké úseky pod dvojkou mi nedělají velký problém. Utíká to. Ale přede mnou je ještě dlouhý den.

Čtyři ráno. C2. Lhakpa Šerpa z týmu mi dává napít čaje, doplňuju vodu. Moc jsem jí zatím nevypil. Ale je to poslední šance. Obíhám týmy, které startují do trojky.

45 minut do trojky v lehkém terénu. Jsem stále v mraku. V mysli mám stále pochyby. Je nahoře viditelnost? Kolik je sněhu na svahu nad C3 po včerejším sněžení? Matěj je někde na cestě, ale nemám od něj zprávy.

C3. Jsem na nohou 4 hodiny. Zalezu do stanu. Přezouvám ponožky a boty Scarpa 6000 a navlékám GTX kalhoty. Do batohu beru jen velkou bundu a primaloftové kalhoty, brýle, buff navíc a velké rukavice. Než se převleču a přebalím, uteče 20 minut.

Těsně nad C3 vycházím konečně z mraku. Je skoro jasno. Hned je veseleji. Pokračuju.

Doufám v rychlejší tempo než během rotace. Ale jde to ztuha. Soustředím se na pravidelné tempo. Hledám stopu. Každý krok, kdy klouznu nebo se propadnu skrz krustu, mě stojí moc sil.

Ale jde to. Jumar skoro nepoužívám. Když zaberu horním tělem, omezí mi to dýchání a okamžitě se vyčerpávám.

Předbíhám pár lezců. Většinou s kyslíkem. Každý jde za sebe.

Svah je prudší a prudší. Šetřím síly. Vím, že vrcholová část bude martyrium.

3,5 hodiny do 7500 m z C3 je pokrok, ale ne zas o tolik. Jsem hodně prázdný.

Mám nad sebou poslední část. 650 m převýšení. Vím, že tyto metry budou přibývat pomalu. Mám v nohách přes 2500 m převýšení. Slabost. Zoufám. Jak mám tohle dolézt?

Nejsem v této situaci poprvé. Prostě vykročit a krok za krokem to snad půjde.

Následuje vyčerpávající cesta. První 100metrový výšvih v nafoukaném sněhu zvládám.

Začíná být zima. Dávám bundu (Infinity Alpine Down) a druhý buff. Nohy jsou v pohodě (RAB Talus Windstopper tights + Ladakh Goretex Paclite Plus). V botách Scarpa 6000 jdu poprvé. Jsou těžké, ale nohy jsou alespoň v teple. Zapínám hřejivé ponožky. Vím ze zkušenosti, že rychlostní výstup mi způsobuje hypotermii. Stačí se na chvíli zastavit. Proto jsem dnes zvolil těžší boty za cenu pomalejšího výstupu.

Dnes je priorita vrchol, ne rychlost.

7700 m. Minuty, hodiny? Nevím. Nevnímám. 7800 m. Blízko, ale stále daleko. Vyčerpání. Prázdnota. Vůle. Počítám kroky. Pomáhá to, a frustruje zároveň. Nejde to.

8000 m. Wow. Snil jsem o této magické hranici od sedmi let. Vrchol Manaslu je o 163 m výše. Směju se. Brečím. Jdu dál. Každý krok je námaha.

Matěj sjíždí na lyžích. Objímáme se. Silné okamžiky s kamarádem. Musí jet dál, soustředit se na sebe.

Zvládám poslední prudký výšvih. Vrchol je schován někde za hřebenem. Zoufám si. Už ne!

Mám pocit, že další kopec už nezvládnu. Nemám sílu. Sedím. Možná na chvíli usínám. Nepamatuju si to.

Musím to dojít. Pár krátkých výšvihů. Traverz pod „real“ summit. A posledních 15 metrů k vlaječce. Jsem jak ve snu. Jdu ve stopách v rychlém tempu. Už je to jedno. Skoro vyplivnu plíce. Dvě minuty popadám dech a bořím obličej do sněhu.

Zvedám oči. Vrchol. Myslím jen na to, že je konečně konec tomuhle utrpení. 12 hodin a 49 minut ze základního tábora na jeden zátah. Bez kyslíku. Manaslu 8163 m.

Ani si neuvědomuju, jaké štěstí mám, že tu jsem sám. Volám do tábora. Fotím. A směju se. Sedím a snažím se do sebe dostat nějaké živiny. Musím sejít zpět dolů až do základního tábora.

Sestup není v 8000 metrech lehký. Potácím se. Musím si občas sednout. Došla mi voda. Jsem dehydrovaný. Všechno mi dochází pomaleji. Tohle bude zajímavé. V horách jsem v podstatě každý den a mám svůj výkon a své tělo většinou pod kontrolou. Málokdy mi úplně „dojde“. Jsem si vědom, že si nemůžu dovolit chybu nebo čekat na cizí pomoc. Na kopci teď nikdo není. Je odpoledne. Musím sejít do C4.

Jedna dobrá duše mi dává napít. V C4 mi šerpové z 8K dávají dost vody a trochu džusu, abych mohl pokračovat. Sbíhám do C3, kde mi kluci z týmu 14 Summits dávají polévku. Jde se lépe. Z C2 jdeme spolu s Matějem a snášíme zbytek svých věcí. Hlídáme se navzájem.

Noc. Slańujeme. Hora je tichá. Má duše je tichá. Tělo unavené, ale stále šlape po více než 18 hodinách úsilí.

V základním táboře nás vítá Ondra a tým kuchařů. Večeře. Oči se zavírají. Jdu spát. Ráno odcházíme.

Dva dny nato nasněží metr v základním táboře. Manaslu zavřela dveře.

Reflexe: Štěstí, nespokojenost a touha po dalším

Moje první osmitisícovka. Opakuju si to. Povídám o tom rodině a kamarádům. Ale ještě stále mi to nedochází.

Uvnitř mám pocit spokojenosti, ale i určité nespokojenosti. Mohl jsem jít rychleji, více nalehko. Více se aklimatizovat.

Znám se. Tento vnitřní hlas mě vždy hnal dopředu. Abych mohl být lepší. A příště byl třeba rychlejší. Zlomil svoji hranici. Své limity.

Za to ti děkuju, Manaslu. Ukázala jsi mi, co ve mně je. Že můžu. Že zítra mohu jít do tréninku s novou motivací, najít v sobě kus lepšího já.

Co bude dál? Nevím. Jsem šťastný. Ale štěstí je pomíjivé. Cesta vede dál. Mám spoustu nezodpovězených otázek. A touhu. Zkusit to ještě dál, výš a rychleji!