První slovo platí, druhé taky a třetí, i když leze z gatí, platí jakbysmet. Všechno, co se teď stane, je okamžitě v příběhu. Jenom na tobě záleží, jak rychle z prožitku uděláš vzpomínku. Pokutu od revizora můžeš nechat bez ohlédnutí sklouznout po zádech. Všechny zdolané výzvy, chvíle, kdy jsi překonal strach, i ty, kdy jsi mu v breku podlehl; vítězství a vrcholy, nejkrásnější rána v horách, každou cvaknutou presku a vřelý pozdrav příteli zkus chvíli držet a požmoulat v dlani, než je pustíš dál. Přečti si, co zůstalo z uplynulého roku v rukách našim ambasadorům a atletům.
Rišo Němec
„Hlavným chodom celého roku bolo určite Denali. Slovak Direct - tých 40 hodín v stene, je jedným z mojich najsilnejších zážitkov vôbec, no je to tiež vyvrcholením niečoho, čo ma hnalo vpred posledných šest rokov.”
Rok ́22 bol pre mňa rokom splnených snov a divokých zážitkov. Všetko začalo pekne zhurta, a to od úplného začiatku nového roka, kedy sme si s Mišom na silvestrovskej Brnči prvý krát štrngali kalíškami na úspechy našej Aljašskej expedície. Tam sa zrodil celý môj rok, všetky moje plány a divoká jazda mohla začať! Zimu zbožňujem. Teším sa, že som sa mohol celé mesiace zašívať v zamrznutých Tatrách, vypadnúť s kamarátmi do Chamonix alebo aj riadne vymrznúť v severnom Tian-Shane. Práve Ala Archa, do ktorej som sa vybral s Adamom nám ukázala, čo je to skutočná zima a absolútna nehostinnosť. Veľa zážitkov, veľa
skúseností a isto aj nejaké tie reumatické zárodky. Proste super! Hlavným chodom celého roku bolo určite Denali. Slovak Direct - tých 40 hodín v stene, je jedným z mojich najsilnejších zážitkov vôbec, no je to tiež vyvrcholením niečoho, čo ma hnalo vpred posledných šest rokov a čo výrazne ovplyvnilo to, kto som. Bolo to fakt super a pevne verím,
že niečo také ešte zažijem! Čakany za lezečky vymieňam až tragicky neskoro, na začiatku leta. Ambície veru nemám a leziem hlavne pre radosť. Čosi kdesi v Tatrách, no hlavne moje milované Chamonix. To bolo mojou čerešničkou na tohoročnej sladkej torte. Keď píšem tieto
riadky, na tvári mi žiari úsmev a v hlavne víri milión spomienok. Teším sa zo všetkých zážitkov a som vďačný, že môžem byť súčasťou Rab tímu, ktorý stál pri mne na každej mojej výprave!
Martin Zhoř
„Možná na tom něco je. Před rokem jsem upřímně plánoval sportovní důchod. Dnes jsem v plném tréninku na možná největší výzvu svého života. Nechci tu horu jen vylézt. Chci ji vyběhnout.”
Na některé sezóny by člověk nejraději zapomněl. Rok 2022 nebyl z nejlehčích. Spousta životních změn přinesla nečekané výzvy. Původní plány byly zúčastnit se několika závodů, primárně na vertikální kilometr, odjet na Denali a pak do Kyrgyzstánu. Život zamíchal kartami, Aljaška zrušená a vůbec, všechno naruby. Do Kyrgyzstánu jsem odjel s hlavou plnou emocí. Zánět průdušek mě přinutil sedět v basecampu celý první týden. Mělo to tak všechno být. Přes nedostatek aklimatizace jsem se dostal do výšky 6900m, těsně pod vrchol Pik Lenina (7134m). Možná to je přesně ta zkušenost, kterou jsem potřeboval, a v budoucnu ji ještě využiju. Zbytek léta jsem strávil prací a tréninkem v omezeném objemu. Třetí místo na otevřeném mistrovství Francie ve verticalu, 13. místo na MS ve Skyrunningu jako člen české reprezentace, osobní rekord 34:40 na 1000 metrů převýšení (v tréninku) ve Fully ve Švýcarsku, takové je shrnutí mé závodní sezóny.
Po dlouhém přemýšlení jsem po 14 letech opustil Chamonix a přestěhoval jsem se do Innsbrucku na druhé straně Alp. Už dlouhou dobu jsem tam necítil žádnou inspiraci. Atmosféra věčného soutěžení, ega a neustálého porovnávání mě unavila. Zároveň jsem ukončil práci na Aiguille du Midi, vysokohorské lanovce v nadmořské výšce 3842 m, kde jsem pracoval v podstatě nepřetržitě od roku 2012. Dostal jsem příležitost se živit naplno jako trenér pro společnost Uphill Athlete. Mým šéfem je Steve House, legendární alpinista, který otevřel spousty cest na Aljašce, v Himalájích a Karakoramu. Pomáhám klientům s přípravou na vytrvalostní závody nebo horolezecké výstupy. Zároveň se mi otevřela nečekaná možnost odjet příští léto do Pákistánu na jednu z osmitisícovek. Příležitost vyzkoušet rychlostní výstup na jeden z nejvyšších vrcholů planety. Od listopadu jsem v plném tréninku a vzhledem k tomu, že za čtyři měsíce odjíždím, můj každodenní režim se omezil na spánek, trénink, jídlo a práci. Na nic jiného není čas a energie. Říká se, že bizoni se při bouři rozběhnou přímo proti ní. Instinktivně cítí, že je to nejrychlejší cesta, jak bouři prekonat. Možná na tom něco je. Před rokem jsem upřímně plánoval sportovní důchod. Dnes jsem v plném tréninku na možná největší výzvu svého života. Nechci tu horu jen vylézt. Chci ji vyběhnout. Těším se, až se vyjasní po této mojí bouři. Vím, že nebudu tím samým člověkem. Spousta věcí se změní. A jinak bych to ani nechtěl.
Maruška Zelená
„Ale jinak termínovky jsou strašnej bič. Plány jsou trest. Ani si nedovedete představit ta muka, kdy čekáte na jeden závod dva roky kvůli covidu. Desetkrát už jsem měla natrénováno a pětkrát ne. Hádejte, ve které fázi to na mě vyšlo.”
Běhat tolik a tak, dokud to pořád baví. A toho se držím, i když čísla na konci roku nelámou vždy rekordy, i když čtvrtinu závodů prosmrkáš a proležíš doma pod peřinou. Miluju svou volbu aktivit napříč rozmarům počasí i sněhovým podmínkám. Vždycky je co dělat, i když venku padají vodní bomby, stromy, rampouchy, sníh ze střech. Když sněží, tak se neběhá. A naopak. Jednoduchý přírodní zákon. Vyběhnu, až bude svítit. Za oknem i v duši. A když duše potřebuje cíl, nějaký najdeme. Terapie Bokami Západních Tatier byla neuvěřitelná.
Ale jinak termínovky jsou strašnej bič. Plány jsou trest. Ani si nedovedete představit ta muka, kdy čekáte na jeden závod dva roky kvůli covidu. Desetkrát už jsem měla natrénováno a pětkrát ne. Hádejte, ve které fázi to na mě vyšlo. A jen blázen by miloval stres shánět deset dní před startem ultratrailového závodu pod Mont Blancem razítko od lékaře, protože jsem se rozhodla, no, včera. Protože tam pak v traverzu suťovým polem ve 2700 m.n.m můžu nadávat, že jsem to prokleté razítko vůbec dostala. Jsem blázen. A zbytek léta propadám zoufalství, že jsem přeci půl roku dopředu věděla o svěťáku 24 hodinového rogainingu. Ale připomínám. Plány jsou trest a odměnou největší je na pankáče vyhrát mistrovství světa v sezóně, která je spíš tak na lázeňskou veverku. A i ta veverka by mi to nandala v lezení na písku, o který jsem se tak strašně moc snažila. Běhání ve skalách, snění, Tatry, vřes a brusinky a do sbírky pár krásných cenných kovů na skialpech. A konečně jsem si do auta pořídila lampionek na zpětné zrcátko. Protože kdo nemá lampionek, není orienťák, že jo.
Jan Zahula
„Červen i červenec byly v Alpách extrémně teplé, a tak jsme museli většinu původně nasmlouvaných akcí s klienty měnit, abychom se vyhnuli nebezpečným ledovcům a rozpadajícím se kopcům. Díky tomu jsem se ale podíval na spoustu nových míst.“
Rok 2022 pro mne byl prvním rokem, kdy jsem měl kompletně hotové vzdělání horského vůdce, a mohl jsem si naplno vyzkoušet co tato práce obnáší jak v zimní, tak v letní sezóně. Po vlažnějším, covidem poznamenaném startu zimy, se vše začalo rozbíhat na plné obrátky. Na začátku ledna jsem stihnul dva výjezdy za freeridem do Davosu a Saalbachu. Potom jsem si vylezl legendární Bad Gasteinský rampouch – Mordor a už nás čekala dovolená v Gruzii. Teda částečně dovolená, částečně poznávací akce pro nadcházející zimu. Na začátku března jsem se přesunul do norského Sunnmore, kde jsme si nejdřív udělali 14 dní prázdnin a objevování, a potom přiletěl kamarád Honzány společně s partou klientů. Další týden jsem tam skialpoval pracovně. Duben a začátek května znamená skialp na vysokých kopcích. Začal jsem přechodem Stubaiských Alp a pokračoval výstupy na čtyřtisícovky okolo Saas-Fee, Haute Route a zimní sezónu jsem zakončil přechodem Bernských Alp.
Léto pro mě začalo ledovcovými kurzy v Rakousku, po kterých jsem se na červenec a srpen přestěhoval k Chamonix. Červen i červenec byly v Alpách extrémně teplé, a tak jsme museli většinu původně nasmlouvaných akcí s klienty měnit, abychom se vyhnuli nebezpečným ledovcům a rozpadajícím se kopcům. Díky tomu jsem se ale podíval na spoustu nových míst. Mnoho klientů zjistilo, že skalní lezení je baví víc než výstupy po sněhu. Z léta bych jako top zážitky vypíchnul traverz Schreckhorn-Lauteraarhorn. Úžasný východ slunce při traverzu Eiger-Mnich a spoustu nových cest v lezečkách v okolí Chamonix. Suma sumárum jsem za rok 2022 s klienty strávil v horách něco přes sto dní, poznal obrovské množství nových kopců a snad také vytvořil nezapomenutelné zážitky lidem, kterým patří velký dík za jejich obrovskou důvěru.
Terka Kubíčková
„Osobně pro mě bylo největší překvapení a nejvíce si cením třetího místa na Lavaredo Cortina trail v Itálii, kde jsem si den před závodem zablokovala krk a v samotném závodě se ani nemohla otočit po soupeřkách, a dále vítězství na SilvrettaRun 3000 v Rakousku.”
Kdyby mi někdo počátkem loňského roku řekl, jak moc pro nás bude nadcházející sezóna úspěšná a kolik toho stihneme procestovat, tak bych mu určitě nevěřila.
Na začátku roku jsme se snažili naběhat co nejvíc objemu a běh doplňovali skialpováním, abychom úplně nevypadli z pohybu do kopce. Od března už jsme ale závodili a to nám vydrželo skoro každý víkend až do konce října. Možná by se občas hodilo více odpočinku, ale jako by nás hory každý víkend táhly zase zpět. A nejen samotné hory, ale i celá atmosféra závodů, kde se nejradši potkáváme s kamarády. Objeli jsme spousta menších, a to i silničních, závodů tady u nás (Pardubický půlmaraton, Pečecká desítka, Ještěd SkyRace, Lysohorský ultratrail), ale i řadu velkých závodů v zahraničí. Osobně pro mě bylo největší překvapení a nejvíce si cením třetího místa na Lavaredo Cortina trail v Itálii, kde jsem si den před závodem zablokovala krk, a v samotném závodě se ani nemohla otočit po soupeřkách. A dále vítězství na SilvrettaRun 3000 v Rakousku. Stejně tak ale ráda vzpomínám na cíl závodu na ledovci Stubai a poslední kilometry v centru Chamonix na závodě OCC v rámci UTMB.
I když se nám vyhnuly jakékoliv nemoci a zranění, tak na podzim už mi trochu docházely síly, které jsem snad dostatečně načerpala zpět dvěma měsíci strávenými v Himalájích.
Tom Hudec
„Trend ve světě v přípravě na horské běhy je zcela zřejmý, buď přes zimu závodíte na skialpech nebo se připravujete na rychlý závod na silnici. Závody v horách se stále zrychlují a šance uspět bez nějaké systematické přípravy a solidního rychlostního základu jsou stále menší a menší.”
Sezóna 2022 byla poměrně dlouhá. Největší radost mi udělalo, že jsem po celou sezónu neměl žádná větší zranění, což se mi dříve mockrát nepoštěstilo. V přípravě jsem toho oproti ostatním sezónám hodně změnil. Mnohem větší důraz jsem kladl na přípravu na skialpech a nebyla výjimka, že jsme se s Terkou po práci sebrali a jeli na večerní skialp na Ještěd. Do tréninku jsem zařadil více běhu po rovině a obzvláště trénink ve skupině s Kerteamem si myslím, že mě hodně posunul. Trend ve světě v přípravě na horské běhy je zcela zřejmý, buď přes zimu závodíte na skialpech nebo se připravujete na rychlý závod na silnici. Závody v horách se stále zrychlují a šance uspět bez nějaké systematické přípravy a solidního rychlostního základu jsou stále menší a menší.
První dvě desítky z kraje sezóny byly spíš zklamáním. I když se mi podařilo jít poprvé pod 33 minut, tak jsem doufal, že mám mnohem na lepší čas. O to příjemnějším překvapením pro mě byl čas na půlmaratonu 1:08:50. Navíc víkend před závodem jsem šel osmihodinovku na skialpech, z které jsem se vzpamatovával celý týden.
Přerod na horské běhy probíhal relativně hladce a od českých kopců jsme se podívali přes Lavaredo, Silvrettu, legendární Zinal až pod Mont Blanc. Festival UTMB jsme pojali jako takový malý road trip zakončený závodem OCC, kde jsem bral hezké 13. místo ve světové konkurenci. Sezónu jsem pak zakončil třídenním etapovým závodem Tour de Tirol, což pro mě byla nová, moc hezká zkušenost, kdy jsem každý den na startovní čáře přemýšlel nad tím, koho předešlá etapa zmohla více.
Tomáš Petreček
„Následně vyšla moje první kniha Limitům vstříc, která se setkala s velkým úspěchem. Byla to pro mě společně se spoluautorkou Terkou Krumpholzovou velká výzva. A teď, když je kniha na světě jsem rád, že mé příběhy a zážitky mohu sdílet s ostatními.”
Uplynulá sezóna pro mě byla plná výzev a dobrodružství. Začalo to světovým pohárem v Adventure race v Chorvatsku, kde jsme s týmem Black Hill vybojovali čtvrté místo. Měli jsme na víc, ale kajaková etapa na divokém moři a boj s tímto živlem nás bohužel odsunuly z příček nejvyšších.
Zanedlouho poté jsme si zazávodili o titul mistra ČR v přírodním víceboji dvojic, kde jsme spolu s Jardou Krajníkem brali zlato.
Následně vyšla moje první kniha Limitům vstříc, která se setkala s velkým úspěchem. Byla to pro mě, společně se spoluautorkou Terkou Krumpholzovou velká výzva. A teď, když je kniha na světě jsem rád, že mé příběhy a zážitky mohu sdílet s ostatními.
Na druhou stranu jsem zaznamenal i nezdar. Konkrétně při horolezecké expedici na horu Masherbrum, kde jsem se musel kvůli bolesti zubů vrátit ze stěny zpět do základního tábora. A ukončit tak pokus o prvovýstup na tuto překrásnou horu.
Tento neúspěch a těžké chvíle však brzy vystřídalo další velké dobrodružství. A to odlet na mistrovství světa v Adventure race do exotické Paraguaye. Tam jsme společně s týmem bojovali šest dní nonstop v divoké přírodě a nakonec jsme protnuli cílovou pásku na pátém místě. Pro nás je to skvělé umístění. A mimoto další opravdové dobrodružství, které nabízí snad jen tento druh závodění.
Celkově mohu říct, že uplynulá sezóna byla plná výzev, úspěchů i neúspěchů. Učil jsem se, rostl jsem jako sportovec, horolezec a myslím, že i jako člověk.
