Sešel se ortopedický chirurg, dva anesteziologové, markeťačka, klinická psychiatrička… takhle nezačíná vtip, takhle začíná naše Grónské dobrodrůžo.
Bez jediného člena by tahle výprava nebyla stejná. Najít podobné nadšence, kteří jsou ochotni dobrovolně mrznout, je celkem výzva.
Plánovala jsem přechod Národního parku Sarek, ale nepodařilo se mi poskládat skupinku z řad kamarádů. A tak jsem se měsíc před odletem přidala k výpravě organizované brněnským Expe Klubem. Shodou náhod se jim zrovna uvolnilo místečko. O Grónsku jsem snila od doby, kdy mi při přeletu do Kanady poprvé vehnalo slzy do očí. A tak to vůbec nebyl špatný náhradní plán. Na výpravu laděnou do polárního duchu nás vyrazilo deset.
Vzhůru na sever
Nákup letenek je poměrně jednoduchá věc. Z Evropy sem létá především společnost Air Greenland, která nabízí přímé spojení z Kodaně do několika grónských destinací. Kodaň je tak nejlepším výchozím bodem pro cestu do Grónska. Naše expedice začíná na parkovišti v Brně. Naskakujeme do dodávky a přes Prahu míříme až do Rostocku, odkud jsme trajektem přepluli do Dánska. Vezeme si sáně, sněžnice a vše potřebné. Po nočním příjezdu na letiště probíhá balení a převážení všech zavazadel. Stíháme i pár hodin spánku.
Nepřístupné Grónsko
Podle plánu nad ránem sedáme do letadla. Západní pobřeží Grónska už před několika dny zasáhla teplá fronta — silný vítr, teploty nad nulou a déšť. Předpověď počasí pro Nuuk mě znervózňuje a pilot mé obavy rozhodně nezmírnil. V Nuuku prý panují těžké povětrnostní podmínky. Své hlášení ukončuje slovy: “We´ll see how it goes.” V průběhu letu, díky nádherným výhledům na Island, na veškeré pochyby zapomínám. Na obrazovce sleduji, jak se přibližujeme ke Grónsku. Z okna vyhlížím pobřeží. Mé nadšení přeruší další hlášení pilota. Ruch v letadle se stupňuje. Hlášení v angličtině následuje vždy až po dánštině a grónštině, tak si na informace musím počkat. Po chvíli se dozvídám, že se kvůli nepříznivým podmínkám pro přistání vracíme zpět do Dánska. Na obrazovce vidím, jak naše letadlo dělá 180 stupňovou otočku. Po čtyřech hodinách ve vzduchu letíme zpátky, odkud jsme vyrazili. Zklámání.
Neúspěšný let a další trable
Po přistání následuje kolečko, které se několikrát v dalších dnech zopakuje: čekání na informace, vyzvednutí nabalených saní, přesun na hotel a čekání na další let. Jako malý bonus zvládáme i krátkou poznávačku Kodaně. Po dvou nocích v hotelu znovu absolvujeme letištní kolečko a naskakujeme do letadla. Tentokrát úspěšně přistáváme v Nuuku! Na informační ceduli svítí, že náš navazující let do Sisimiutu je opožděn. Brzy zjišťujeme, že let byl zrušen. Celodenní čekání na letišti si krátíme hrou Bang. Večer se o nic chytřejší přesouváme na přidělené ubytování, kde nakonec strávíme tři noci. Každý den se objeví nový termín náhradního letu, který je následně opět zrušen.
Neplánovaná poznávačka hlavního města
Problém je, že v Nuuku jsme neuvízli jen my — na náhradní lety se v podstatě “stojí fronta”. Počasí se nelepší a kapacita letadel je v Grónsku omezena. Přesto se snažíme z každého dne vytřískat maximum. Procházky po pobřeží, sledování ledových ker na rozbouřeném moři, návštěva Národního muzea atd. Dobrá zpráva? Už ruší i veškeré přílety.
Hotel i stravenky na každý den máme hrazené společností Air Greenland, takže se vlastně nemáme vůbec zle. Nejvíc nakonec boduje grónská gastronomie. Jen naše zásoby alkoholu mizí podezřele rychle. Obecně tu frustraci ze zpoždění a ohrožení expedice zvládáme překvapivě dobře, ale někde se to muselo projevit. V Grónsku je kvůli částečné prohibici alkohol drahý, takže šetříme a upíjíme z vlastních zásob. Každý den několikrát dokola probíráme naše možnosti. V jednu chvíli to s výpravou nevypadá vůbec dobře – zvažujeme návrat do Dánska a další pokus za rok. Tato varianta se nám ale vůbec nezamlouvá.
Vše zlé je pro něco dobré
Nakonec přichází záchrana v podobě nově vypsaného letu. Další den konečně všichni nasedáme do letadla směr Sisimiut. Je to zároveň poslední den, kdy ještě můžeme trek zahájit tak, abychom stihli plánovaný zpáteční let. Na přechod máme místo původních deseti dní jen sedm.
Díky zdržení v Kodani a Nuuku jsme úplně přečkali teplou frontu, která s sebou přinesla silný vítr a déšť. Výsledkem bylo, že se několik dní nedalo letět do Sisimiutu. Ti, kteří tam dorazili dřív, museli začít v dešti a po kotníky ve vodě na rozbředlých jezerech, což nakonec vedlo k neúspěchu. Z opačné strany od Kangerlussuaqu se naopak nedalo začít vůbec, protože na trailu úplně zmizel sníh. Na mráz jsme byli vybaveni dobře, ale na plusové teploty a déšť už o něco méně. Proto nás těší, že nás vítá azuro a mrazivé teploty. Asi to tak mělo být!
Pár slov k výbavě
Na doporučení předchozích výprav jsme lyže nechali doma a bereme jen sněžnice – pro jistotu. Bez lyží jsme měli o poznání jednodušší výbavu. Ušetřili jsme nejen místo a hmotnost, ale také spoustu starostí při manipulaci – ať už při přeletech, nebo v terénu. Odpadly nám i starosti z kompatibility bot a lyžařského vázaní. Osvědčily se primárně modely od Sorelu a Meindlu, ideálně s vnitřní vložkou a důrazem na izolaci alespoň do -20 °C. Sněžnice jsme vezli jen jako zálohu a celou trasu jsme nakonec zvládli pěšky. V kombinaci se sáněmi to byl univerzálnější a méně komplikovaný způsob pohybu, zvlášť v proměnlivých zimních podmínkách, kde se sníh střídá s ledem a kamením. Klíčovou součástí výbavy jsou již zmíněné sáně, tzv. pulky, které táhneme s veškerou výbavou a jídlem na deset dní. Díky zpoždění máme k dobru zásoby na tři dny. Nebude to zrovna dietní výprava.
Konečně na treku
Z letiště rovnou naskakujeme do aut, která nás vezou na začátek treku. O chvíli později vyrážíme. První kroky s pulkami vážícími mezi 35–45 kg jsou přinejmenším zajímavé. Do kopce si jejich váhu uvědomujeme víc než kdy jindy, a první sjezdy se postaraly o kvalitní zábavu a adrenalin. Z kopce existovaly jen dvě možnosti. Buď kráčet opatrně vedle saní a snažit se je korigovat tak, aby se nepřetočily nebo tě nevzaly s sebou. Anebo si na ně sednout a využít je jako provizorní sáně – při tom hlídat směr, rychlost a rovnováhu. Oba způsoby střídavě přinášely smích i smrt v očích. Přirozeně se to neobešlo bez kolizí.
Pár kilometrů od Sisimiutu bylo ještě dost rušno. Sněžné skútry i psí spřežení nás nutili držet se při kraji a občas uskakovat. Těšíme se na klid divočiny dál od města.
K první chatce Kangerluarsuk Tulleq Nord přicházíme až se soumrakem. Roztopíme značné množství sněhu a konečně připravujeme večeři. Všechno v různých podobách dehydratovaných jídel. Chatka má zrovna menší kapacitu, naštěstí někteří dobrovolně a rádi spí venku. S Katarínou si stavíme stan. Půlka výpravy spí uvnitř, druhá venku. Už si ani nevzpomínám, kdo jako první zahlásil: “Polární záře!”. Najednou jsme všichni venku a ozývají se jen nadšené výkřiky a komentáře. Nějakou chvíli se kocháme zelenou září, která tančí nad severním obzorem. Nádhera!
První mrazivá noc a ranní probuzení
V noci mi bylo krásně teplo, jen nad ránem mi začal mrznout pravý palec na noze. A důvod? Ten zjišťuji až při vylézání ze spacáku. V noci se mi vyzula péřová papučka. Poučení pro další noc.
Probouzím se před 7 hodinou a vstávám jako první. Vychutnávám si ticho, mrazivý vzduch a neuvěřitelné výhledy. Potom už následují aktivity, které se brzy stávají rutinou - tavení sněhu, snídaně, příprava čaje, skromná hygiena, balení a vyrážíme.
Po cestě řešíme menší patálie s některými pulkami – polámané tažné tyče způsobují zdržení a skupina se trošku trhá. Scházíme se znovu až po dvou hodinách. Brzy překračujeme první zamrzlá jezera s průzračným ledem, kde testujeme přilnavost našich podrážek. Poslední kilometry si zpříjemňujeme zpěvem.
Zatápíme v kamnech
Když dorazíme k chatce Nerumaq, zvažujeme, jestli zvládneme ještě jednu etapu. Nakonec se ale rozhodujeme zůstat, nespěchat, užít si tohle místo a pošetřit síly. Slunce brzy mizí za hřebeny hor, které obklopují údolí, a s přibývajícím stínem začíná citelně přituhovat. Poprvé se pokoušíme zatopit v petrolejových kamnech; palivo si vezeme v kanystru. Zatímco se s nimi trpělivě učíme zacházet, opět roztápíme sníh. Pro deset lidí je to tak trochu “never ending story”. Každý vytahujeme ze svých zásob dehydratované jídlo. Kamna už příjemně hučí a chatkou se začíná šířit teplo. Je ještě brzy, a tak někteří vyrážejí nalehko na kopec stihnout poslední sluneční paprsky.
Konec první části...