Hned po setmění přichází první hlášení, že venku opět tančí polární záře. Všichni s nadšením vybíháme z chatky. I když je údolí sevřené horami a horizont není zdaleka tak široký jako předešlou noc, výhledy to nijak neomezuje. Záře totiž tentokrát tančí po celé obloze a my nevíme, kam koukat dřív. Bolí mě za krkem a motá se mi hlava, jak se snažím sledovat celou oblohu. Tentokrát vidíme i náznaky červené. Je to prozatím nejsilnější záře, kterou jsem zažila. O tomhle jsem snila! Je ale opravdu zima. K teplotě -19°C se přidává i nepříjemný vítr. S holkama uleháme do MSR teepee, které ve větru trochu plápolá. Vítr se mi opírá do noh a několikrát během noci se budím bolestí zmrzlých prstů. Ani péřové papuče tentokrát nestačí.
Do rána jsem to přetrpěla jen díky vidině tepla chatky. Byla jsem neuvěřitelně vděčná za možnost ohřát se uvnitř. Celý den nás znovu provází mrazivé azuro – kýč jak bič. Ve stínu to štípe obzvláště, bez šátku přes pusu a nos člověku brzy zamrzají i nosní dírky.
Sen o výškách
Třetí den překračujeme nejvyšší sedlo zimní trasy ACT, které sahá téměř k 400 m n. m. Nad touhle výškou se lehce pousmívám, jelikož většinou se honím za vyššími cíli. V dalších dnech nás čeká hlavně putování po zamrzlých jezerech v nadmořské výšce okolo 150 metrů.
Poctivě dobrá káva
Chata Innajuatooq II je o něco větší a nabízí příjemné posezení ve společenské místnosti. Ideální prostředí pro kávičku a dezert. Nejvíce frčí káva od značky DripIt a instantní dezerty z Decathlonu (rýžový pudink a malinové crumble). Z okna na okamžik zahlédneme první soby.
Večer se dlouho bavíme šarádami; snažíme se uhádnout filmy na základě jednoho slova, pantomimy nebo zvuku. Po promrzlé noci venku tentokrát využívám komfort chaty. Až na jednoho spíme všichni uvnitř. Spánek? Čisté kóma.
Grónské přírodní divy
Ráno se probouzím ještě před východem slunce, po kvalitním spánku v teple chatky. Dobrou půlhodinku si venku užívám mrazivé ticho a měnící se barvy na obloze. Chvíle klidu před další etapou.
I přes poctivě mrazivé ráno nás tento den nakonec pěkně vypeče. První kilometry vedou pozvolným terénem a brzy začínáme opět kráčet přes zamrzlá jezera. Někdy jsou zavátá sněhem, jindy krásně průzračná. Grónsko ale zdaleka nejsou jen bílé pláně a led, ale taky dramatické hory, které se zvedají po stranách údolí. V takových chvílích naše horolezecké duše pláčou. S pohledy upřenými ke štítům, jen kráčíme dál. Vstupujeme do oblasti UNESCO Aasivissuit – Nipisat: Inuit Hunting Ground between Ice and Sea, která je výjimečná svou kombinací kulturního a přírodního dědictví. My oceňujeme především izolovanost a nedostupnost tohoto místa.
Dobrá voda
Následuje dlouhý sjezd, který znovu prověřuje naše balanční a řídící schopnosti s pulkami. Vzhledem k nedostatku sněhu čelíme překážkám v podobě kamení a bahna. V údolí narážíme na zamrzlou řeku, což některé přivedlo k nápadu prokopat se skrz led k vodě. Podařilo se! Mít konečně přístup k čerstvé vodě je vítaná změna oproti věčnému roztápení sněhu.
Opravdu jsme na “expedici”?
Na další chatce Eqalugaarniarfik si na terase s kávičkou v ruce neskutečně užíváme západ slunce. Večer se nese v duchu počítání oveček (slovní hra), načež někteří usínají rovnou u stolu. S příslibem jasné noci se někteří rozhodujeme ulehnout pod širák. Takové usínání pod polární září je silný zážitek. A když se uprostřed noci několikrát budím, stále mi tančí nad hlavou. Tentokrát je ale mírně skryta v mracích.
Ochutnávka pravých arktických podmínek
Probouzí mě sněhové vločky, které mi tají na tváři. Dnes to na azuro nevypadá. Pátý den na ACT nás čeká zatím největší porce kilometrů a počasí konečně začíná mít arktický nádech, na který jsme se těšili. Monotónnost výhledů i pohybu si krátíme konverzacemi a občasnými srandičkami. Trasa vede převážně po rovině a jako bonus máme vítr v zádech. Kdyby foukal protivítr, tak o tomto dni zaručeně mluvíme jinak.
Přechod zamrzlých jezer, obzvláště po čirém ledu s prasklinami vedoucími do hlubin, je silný zážitek. Když k tomu vítr žene vločky sněhu po hladkém povrchu, dotváří to pravou polárnickou atmosféru! Pulky po ledě jedou jako po másle, jen si člověk musí hlídat, aby se mu nerozjely nohy.
Dojemná záchrana
Po 30 km přicházíme na dosud největší chatu, Canoe Center, která pojme i několik větších výprav. My jsme tu ale opět sami, jen venku nás vítá osamělý pejsek, kterého tady zapomněli. Dáváme mu vodu i jídlo. Přes satelitní telefon posíláme informaci o jeho podobě a místě našim kontaktům v Knagerlussuaq. Vymrzlou chatu brzy vytápíme, večeříme a zbytek večera se opět nese v duchu společenských her. Tentokrát spíme uvnitř všichni, protože venku burácí silný vítr. A trochu toho pohodlí nám dnes vlastně vůbec nevadí.
Hektické ráno
Ráno máme pohodové, nikam nespěcháme a pár hodin spánku navíc ocení i naše regenerující svaly. Čas využíváme na čtení, hraní Bangu a taky psaní do místní knihy. Šestý den na ACT přináší 20 kilometrů po jezeru Amitsorsuaq. Kanoe, které se tu běžně používají v létě, jsou “zazimované” a dočasně zaparkované ve sněhu na kraji jezera.
První oficiální vrchol
Abychom trošku rozbili stereotypní chůzi po rovině, plánujeme v půlce jezera vystoupat na vrchol “Bobek”. Pulky parkujeme na okraji jezera a nalehko stoupáme vzhůru. Na vrcholu slavnostně otevíráme plechovku piva, která už párkrát stihla zmrznout a rozmrznout. Výhledy jsou neuvěřitelné!
A přesně o tomhle to je
Na zbývajících 10 km se trhám od skupiny a vyrážím napřed. Do uší pouštím hudbu a kráčím vstříc horizontu. V jednu chvíli jsem tak zakuklená, že na tváři necítím ani vánek. Přes lyžařské brýle vnímám okolí skoro jako virtuální realitu, těžko tomu věřit. Prožívám moment naprostého štěstí.
Nejmenší chatka na trase
Chůze po jezeře je nekonečná. Už z dáli vyhlížím nejmenší chatku Katiffik, kde strávíme naši poslední noc na ACT. Večer si ještě užíváme procházku okolo chatky, klouzání po jezeře a sledování západu slunce. Pomalu na nás doléhá smutek z blížícího se konce. Dokonce i polární záře nám na rozloučenou znovu tančí nad hlavou.
Čas chytit let
Poslední ráno na treku je brzké. Čeká nás opět větší porce kilometrů a navíc musíme stihnout letadlo. Motivace nám tedy rozhodně nechybí. Vstáváme do zatím nejchladnějšího rána, ale už první kopec nás rychle zahřívá. Špetku adrenalinu tomu přidává fakt, že stále nevíme, jak se z konce trasy vlastně dostaneme na letiště. Po ránu má každý trochu jiné tempo, a tak se přirozeně tvoří rozestupy. Občas na sebe při vhodné příležitosti čekáme. Při čekání je zima. Poctivá zima. A tak tančíme!
Po cestě míjíme starý karavan, který nenápadně připomíná kulisy z filmu Into the wild. Sníh začíná postupně ubývat a my stále víc vnímáme návrat do civilizace. Poslední úsek nás provádí podivný smrad. Jak se později ukázalo, ve vesnici právě pálí odpadky. Mňamka!
Vše jednou končí
Zažít na pár dní Grónskou divočinu bylo silné, a slovy se jen těžko popisuje, co v tuto chvíli cítíme. Stále nevěříme tomu, že se to nakonec vše podařilo. Po příchodu k silnici se objímáme a gratulujeme si. Tento okamžik přeruší projíždějící auto. O pár minut později už nakládáme pulky na korbu a naskakujeme do stopnutého auta.
Podle původního plánu jsme měli strávit ještě jednu noc v Kangerlussuaq na hotelu. Sprcha by rozhodně nebyla od věci, ale plány se změnily. Na letišti potkáváme expedice, se kterými jsme letěli z Kodaně do Nuuku. Zjišťujeme, že jsme jediní, kdo úspěšně dokončil trek v tomto termínu. To nám na euforii jen přidává! Zbytek cesty probíhá, v rámci možností, podle plánu. Bylo to krásné, intenzivní, a po všech těch prvotních patáliích s odlety, opravdu zasloužené.
Co bych udělala jinak? Vzala bych víc slivovice, půl litru bylo opravdu málo.
Výbava
Mikina
Čelenka
Spodky
Triko