Těch několik kousků pouštním sluncem doběla vysušeného dřeva, které jsme posbírali v písku pod skálou, dokáže i přes svou zřetelnou vetchost pořád naplnit okolní vzduch příjemným teplem. Jakmile se ale člověk, byť jen na dva kroky, vzdálí od hřejivé záře, pocítí mrazivý dotek pouštní noci. Přikládáme posledních pár zkroucených pahýlků a za chvíli už přenecháme starost o naše teplo jinému výtvoru přírody.

Lidé v těchto končinách se po dlouhá tisíciletí spoléhali - a vlastně dodnes spoléhají - na přirozené hřejivé vlastnosti velbloudí kůže. My hledáme pohodlí v jako papír tenoučké ulitě vyplněné tisícovkami jemných chomáčků peří. Naše ložnice zaujímá ve sbaleném stavu sotva pětinu toho, co velbloudí přikrývka, kterou se nám chlubil beduín Ali dole ve vesnici. A která má nejspíš také pětinový účinek v boji proti chladu než naše péřové spacáky ocejchované třemi písmeny Rab.

Jak se lidstvo dopracovalo od masivní velbloudí přikrývky ke spacímu pytli vážícímu ani ne kilo? K malému balíčku, jehož objem v mžiku mnohonásobně nabobtná, aby tak mrazivému horskému vzduchu postavil do cesty neproniknutelnou bariéru. A možná taky - jak to, že i v časech, kdy technologie ovládají naše životy, zůstává chuchvalec peří stále tím nejlepším materiálem pro ochranu před dotěrným chladem?

Každý živočich se přizpůsobuje svému prostředí. Ptáci - stejně jako horolezci - nesmí být omezováni hmotností, ale přesto musí odolávat chladu. Proto jim příroda nadělila pod svrchní peří také shluky jemných úponek a vláken - chomáčky, které se na jejich tělech vyvíjely stovky tisíc let, aby poskytovaly ten nejlehčí a nejúčinnější prostředek pro zachycení a udržení vzduchu.

60 léta 19. století - Zlatá éra alpinismu vrcholí. Hrdinové té doby už zanechali své šlépěje ve věčném sněhu na vrcholech Monte Rosy, Domu či Eigeru. Edward Whymper brzy stane na vrcholu Matterhornu a učiní tak zadost své posedlosti. Ale kromě Whympera dobývá Alpy i mnoho dalších, neméně známých, Britů. Mezi nimi také místopředseda anglické alpské společnosti Francis Tuckett. Muž, po němž bude zanedlouho pojmenována horská chata ve skupině Brenty, pátrá kromě průstupných slabin horských velikánů také po způsobu, jak nahradit těžké - a tam nahoře jen málo hřejivé přikrývky - něčím účinnějším. Poprvé tak používá textilní látku, na jejíž spodní stranu nanáší pryžovou hydroizolační směs. Svůj prototyp nepřetržitě testuje a zdokonaluje při pionýrských výpravách do francouzských a švýcarských Alp a nastavuje tak odrazový můstek pro další vývoj spacích pytlů.

Zatímco Francis Tuckett dokončuje ve druhé polovině 70. let 19. století. svou knihu A Pioneer in the High Alps: Alpine Diaries and Letters a Edward Whymper připravuje expedici do Ekvádoru, na východě směřují sílící nepokoje k Rusko-turecké válce. Právě ruská strana a velšský podnikatel Pryce Jones - mimo jiné průkopník zásilkového obchodu - spolu uzavírají smlouvu na dodávku 60.000 armádních přikrývkových spacích pytlů. Respektive - do podoby dnešního spacáku má tento "skládaný koberec", nazvaný Euklisia, ještě daleko. Každopádně Pryce Jones nechává svůj produkt v době vypuknutí války v roce 1876 zapsat na patentovém úřadě.

Ruská armáda však dokazuje svou převahu a ukončuje válku dříve, než vůbec dokáže všech 60.000 sjednaných Euklisií odebrat. Výsledkem je znovuustanovení Bulharského státu a také 17.000 spacích pytlů, které zůstávají Pryce Jonesovi na skladě. Obchodník, aby zachránil, co se dá, snižuje prodejní cenu pod výrobní náklady a spací pytel Euklisia, jehož součástí je i prostor pod hlavou, který lze vyplnit peřím, bavlnou či slámou, rozprodává jako kombinaci postele a přikrývky pro chudé.

Neexistují na světě dvě stejná lidská těla. Co jednomu stačí pro pohodlný noční spánek, druhého nenechá chladem zamhouřit oči. Spací pytel vytváří hřejivé prostředí tím, že zabraňuje teplu, jež vyzařuje naše tělo, unikat jen tak zbůhdarma pryč. Ale abychom mohli produkovat teplo, potřebujeme doplňovat kalorie. Proto pamatujte - jídlo je palivem nejen pro výkon, ale také klidný spánek.

S blížícím se přelomem století se odvážní dobrodruzi, kteří už překonali všechny tehdejší alpské výzvy, odvažují stále dál a výš. Snad i proto se kolem roku 1890 objevuje na scéně norská společnost Ajungilak - tedy první komerční výrobce spacáků s izolační náplní. Jejich spací pytle se obvykle plní rostlinným materiálem, jako je duté vlákno kapok - dodnes používané jako výplň do matrací.

A pak Albert Frederick Mummery upírá svůj zrak na Himaláj. Poté, co podnikl řadu alpských prvovýstupů a vévodu Ludvíka Amedea Savojsko-Aostského vyvedl v roce 1894 hřebenem Zmuttgrat na vrchol Matterhornu, mu nedává spát 8.126 metrů vysoký Nanga Parbat.

To se píše rok 1895 a Mummery se svými gurkhskými druhy - a nejspíš také s prvním péřovým spacákem na světě - stoupá Diamirskou stěnou až do úctyhodné nadmořské výšky 6.100 metrů. Vůbec první pokus o osmitisícovou horu. O několik dní později Mummeryho a dva Gurkhky - Ragobira Thapu a Gomana Singha - zasahuje při průzkumu Rakhiotské stěny lavina. Jejich těla se už nikdy nenajdou. Podobně jako tělo Andrew Irvina, který společně s Georgem Mallorym zahynul v roce 1924 při pokusu stanout na vrcholu Mount Everestu. I tato výprava, vedená kapitánem Geoffrey Brucem, používala při obléhání střechy světa péřové spací pytle. Patrně ale jen od výšky 6000 metrů, kde suchý himálajský vzduch umožnil naplno vyniknout skvělým izolačním vlastnostem peří.

Samotné peří nehřeje, jen izoluje. 3D tvar prachového peří, kdy z jednoho bodu vyrůstá několik jemných vláken a z nich mnoho a mnoho ještě jemnějších, dokáže i při minimální hmotnosti zachytit obrovské množství vzduchu. Kdyby v komorách spacáku peří nebylo, vzduch by cirkuloval a jen by nás okrádal o teplo vyprodukované vlastním tělem.

Od počátku 20. století se vývoj spacích pytlů začíná ubírat dvěma směry. Na jednu stranu ho pohání poptávka náročných dobrodruhů po ještě efektivnější ochraně před tělo vysilujícím mrazem, na stranu druhou to je, možná i mnohem početnější, skupina trampů a kempařů vyžadujících levné pytle - třeba i nižší kvality.

Ve 30. letech hrdinové hor znovu obrací svou pozornost k Alpám. Stojí před nimi posledních šest velkých překážek. Šest severních stěn.

Náročné podniky na hranici tehdejších možností připoutávají horolezce často na několik dní do stěny a lehký materiál jim může zajistit potřebnou rychlost a tím také bezpečí. Po prvních spacích pytlích ve tvaru mumie, které si člověk svým tělesným teplem vyhřeje efektivněji než klasický dekový formát, se objevuje také legendární sloní noha - pied d’elephant - francouzského alpinisty Pierra Alliana. Jedná se o krátký spací pytel - pouze na spodní část těla, který se připojuje k péřové bundě, přičemž se obojí ještě překrývá vnějším nepromokavým hedvábným pytlem - cagoule. Z něj se později vyvine lehká horolezecká bunda do deště - klasický anorak.

Nevýhody dosud používaného peří, tedy pohlcování vlhkosti zvenčí a pronikání přes svrchní tkaninu, se pokouší v 60. letech nahradit vlákna syntetická - mimochodem vyvinutá už v roce 1937. Unikátního poměru nízké hmotnosti a vysoké míry izolace, jakým peří vyniká, se ale dodnes syntetickým náplním nepodařilo dosáhnout.

Není možné ignorovat skutečnost, že peří pochází od živých tvorů. Je s tím spojena také odpovědnost za dodržování jejich důstojných životních podmínek. To znamená zajistit kachnám a husám prostředí, které umožňuje žít zdravý život, chovat se přirozeně a netrpět strachem ani bolestí. Na takových farmách tvoří peří vedlejší produkt chovu na maso a vejce, přičemž kvalitní a zdravé prostředí přináší také kvalitní peří.

Když Rab Carrington - připraven na expedici do Patagonie - přistává v roce 1973 v argentinském Buenos Aires, zjišťuje, že jeho horolezecké vybavení, nezbytné pro takto náročný podnik, neopustilo kvůli stávce v přístavu Liverpool. Expedice je ztracena. Rab zůstává v cizí zemi - bez cíle i bez peněz. Co teď? Sám na druhém konci světa? Zoufalé časy si žádají zoufalé činy a tak Rab zakotví v šicí dílně Hectora Vieytese, který právě získal malý kontrakt na výrobu spacích pytlů pro argentinskou armádu. Tam se během šesti měsíců učí dovednostem, které jednou napíší budoucnost technických spacáků.

Rab se vrací do Británie a v blízkosti Peak District - tehdejšího ohniska lezeckých talentů - se čím dál častěji zavírá v potemnělém podkroví řadového domku, kde při světle malé lampy šije první péřové spací pytle, které ponesou jeho jméno. Poptávka brzy převyšuje okruh jeho přátel a přerůstá také stísněný podkrovní pokojík. Rab Carrington přesouvá své stroje do větších prostorů, najímá první zaměstnance a ve městě Sheffield vyvíjí vybavení, které člověk raději opraví, než vyhodí. Kromě toho zvládá se svou ženou zplodit dceru a učinit několik působivých prvovýstupů na gritu v Peak District.

Všechny péřové spacáky působí nadýchaně, protože každá komora je plná peří a vzduchu. Jemné prachové částice vyplňují prostor a zachycují ve své struktuře vzduch - přičemž jeden gram prachového peří se skládá z 500 - 1000 malých chomáčů. Malé procento celých pírek pak udržuje tvar a zabraňuje kolapsu komory, na kterou vyvíjí tlak vnější textilie.

A dál už je historie známá. Peří se zásluhou mnoha dalších pionýrů té doby stává tou nejlepší volbou, jde-li o poměr tepelně izolačních vlastností ku celkové hmotnosti materiálu. Také bezkonkurenční sbalitelnost a následné vrácení do původního objemu jej staví do pozice nejlepšího izolačního materiálu, jaký se kdy v horách objevil. Nelze ho překonat. Leda snad jeho funkci ještě vylepšit - jako se pokusil Rab v roce 2019 s odborníky z oboru vesmírných satelitů, kdy pomocí napařené atomové vrstvičky titanu na vnitřní textilii snížil tepelné ztráty o 32 %. Bez vlivu na hmotnost a prodyšnost.

Tak možná, že ještě uvidíme...

Spací pytle Rab

---

Zkusili jsme to jednou. A podruhé se do toho cirkusu v pěti tisících metrech vracet nehodláme. Ono totiž vůbec není hezké, když sníte o nejvyšším vrcholu Evropy, při každém kroku marně lapáte po dechu, abyste se pokusili naplnit své plíce okolním řídkým vzduchem, permanentní nauzea vám odmítá povolit pozření byť jen půlky tatranky, a v tom vás předjede rolba naložená deseti tak trochu jinými horolezci. Z Taiwanu.

A za chvíli přijíždí další. A další. A další.

My se zkroucení v pase posouváme vzhůru rychlostí deset kroků za minutu a při každém zakopnutí předních hrotů maček do tvrdého sněhu si uvědomíme, že v palcích u nohou ztrácíme cit. A oni nám z té rolby mávají. Nasrat! Na oplátku zvedám k nebi prostředníček. Přičemž mi hned nedochází, že mám na rukou palčáky, takže jim vlastně taky mávám, načež oni mávají ještě víc.

Však počkejte. Vy se za chvilku taky poblijete.

Otočili jsme to dobrých čtyři sta výškových metrů pod vrcholem. Důvodem se stala vytrvalá nevolnost z řídkého vzduchu i z toho, co se tam na té hoře dělo. Romantické představy o výstupu na Elbrus zmizely. Nahradila je tvrdá realita. Za peníze rolbou skoro až do nebe. Výškové boty vám samozřejmě půjčíme. Bundu taky. Hned na dolní stanici lanovky, kterou zahájíte svou spanilou jízdu na vrchol.

Tak to ne!

Tohohle součástí být nehodlám.

Teď sedíme ve stínu kavkazských jedlí a střechy starého, věkem nahnutého, altánu o 3500 výškových metrů níž v údolí řeky Baksan. Nahoře nám v mínus pětadvaceti přimrzal sopel v týdenním porostu pod nosem, tady kvitujeme husté koruny stromů, které pod sebe nepropustí spalující sluneční paprsky. Na prkenné podlaze se jen tak, jak nám s úlevou odpadly od nohou, povalují těžké ledovcové boty, ze kterých ještě stoupá pára. Přehozené přes zábradlí se suší propocené ponožky a za chvíli vedle nich přibudou neméně propocené spoďáry. Uf, konečně to mám dole. Do krku se mi při každém polknutí zařezává několik párů žiletek a k nádechu můžu používat jen jednu nosní dírku. A to jen občas. Rýma, lehkými náznaky ohlašující svou přítomnost v mém těle už před samotným pokusem o Elbrus, se rozjíždí naplno. Bezva.

Hodinky ukazují 9:37. Vlastně je ještě docela brzo. Téměř celý den tím pádem máme před sebou a na letiště nás Osman svým Transportem s pavoukem roztaženým přes celé čelní sklo poveze až zítra večer. Druhý pokus o Elbrus? "V žádném případě! Tam nahoru už nikdy."

Není to jediný kopec

Stačí opustit přítmí Osmanova kempu (námi nazývaného "jeskyně"), ujít několik desítek kroků ke korytu, kterým se ženou rozbouřené a do hněda zabarvené vody řeky Baksan, zaklonit hlavu a člověk zjistí, že je tady tolik jiných krásných kopců. Třeba ne tak vysokých a prestižních. Ale ani tak profláklých. A právě po tom teď toužíme - po samotě tam někde nahoře.

Po poledni balíme do batohu stan, spacáky, vaření a zdviženým palcem se snažíme zastavit prvního žigula kličkujícího sedmdesátkou mezi krávami potulujícími se po nově vyasfaltované silnici. V magazinu se zastavujeme pro kus sýra, sladké pečivo a silné přírodní antibiotikum, které tady v dávkách doporučených přírodou přikusují ke každému jídlu - česnek. Na tu moji rozjetou rýmu by snad mohl zabrat. Hned na ulici před obchodem rozbíjím palici na stroužky, jeden si skousnutím mezi stoličkami načínám ke snadnému oloupání - jak mě to naučil už první ráno po příjezdu Osman, když mě přizval ke snídani - a zbytek schovávám do kapsy. Místo oříšků a rozinek budu cestou zobat česnek.

A teď už vzhůru.

Nad Těrskolem míjíme poslední polorozpadlé dřevěné salaše, obcházíme vrak UAZu 452 a po šotolinové cestě kroutící se v serpentýnách nad údolím opouštíme civilizaci.

Vlečeme se jako dvě trosky. Máme dost. Energii, kterou naše těla oplývala ještě včera ráno, vysál neúspěšný pokud o Elbrus. Lovím v pravé kapse šortek další stroužek a nechávám svůj krk zahořet léčivým žárem. V matičce Rusi má totiž česnek ještě pořád sílu. A právě když si s kapesníkem u nosu snažím alespoň na krátký okamžik zprůchodnit dýchací cesty, zpoza zatáčky kdosi přichází.

"Hele, osel!"

No tak to mě podrž. On si tady prostě tak sám vykračuje po horách. Bez pána. Zapózuje pro fotku a když usoudí, že už ho k ničemu dalšímu nepotřebujeme, pokračuje zase dál v cestě do údolí. A my si taky jdeme po svých.

Vysušené telegrafní sloupy

Kousek pod ledovcem stékajícím z vrcholu hory, jež se pod nohama statisíců lidí z celého světa proměnila v komerční atrakci pramalé hodnoty pro duši romantického horala, by ve 3680 metrech měla stát bouda starého bivaku - Ice Camp, tak ho nazývají v mapě. Tam už ale dnes nedojdeme. O čtyři sta výškových metrů níž se svalujeme mezi kameny a ve svých tělech se ani nesnažíme najít další rezervy, které by nás posunuly o v tuhle chvíli nepředstavitelné množství kroků vzhůru. Kousek pod námi se rozprostírá docela rovná travnatá mýtina, nad jejíž přívětivostí se sklání věčným ledem protkané temné stěny čtyřtisícových velikánů Donguz-orun a Nakra-tau.

Tam vybalíme náš stan.

Rádi bychom si i rozdělali oheň. Ale široko daleko zahlédne oko člověka jen pozdně odpoledním sluncem žlutě nasvícenou trávu a spoustu drobných fialových květů. Jako jediní - vydáni napospas drsnému horskému klimatu - tady přežijí. Ani ten nejzakrslejší keřík se nikde neujal. Nicméně do kruhu vyskládané kameny, lemující zuhelnatělé pozůstatky dřeva, napovídají, že kdosi před námi něco pálit musel. Přinesl si snad dřevo z údolí?

"Hele! A co ten starej telegrafní sloup tam nahoře?"

Pravda! Původně se jich od observatoře, ležící o kus níž, muselo směrem nahoru k Ice Campu tyčit mnohem víc. A tenhle je nejspíš poslední. Jediný kus dřeva v horské pustině, který ještě nesežehly plameny. Jdeme pro něj!

"Ale co s takovým mamlasem? Jak to chceš podpálit? Alespoň pár třísek by to chtělo."

Má dobrých pětadvacet čísel v průměru. Nicméně léta vystavení nekompromisnímu horskému záření ho vysušila na troud a jeho pevnost už není, co bývala. Po několika mohutných vrzích o ze země trčící žulový balvan ve tvaru pyramidy třísky lítají. V natrhané hromádce suché trávy probouzíme sirkami první malý plamínek a za chvíli už ke kavkazskému nebi stoupá stále hustější dým. Krátce před soumrakem se pak před do ruda přebarvenou kulisou mohutné stěny Nakra-tau vynořují dvě známé postavy. Jiřího dva metry nelze zaměnit za kohokoliv jiného. Kluci, původně nerozhodnutí, co s načatým dnem, nakonec vyrazili nedlouho po nás a teď se scházíme tady nahoře, v širé pustině, u jednoho ohně.

Vracíme se z Kavkazu

Nabalení v péřovkách sedíme v půlkruhu a obnaženými tvářemi nasáváme teplo vysílané do okolí skromnými plameny. Do ohně posouváme posledních pár desítek centimetrů cenného, a teď už plameny z větší části pohlceného, telegrafního sloupu. Na teplem nasycených kamenech opékáme poslední kousky chleba, ke kterému přikusujeme čerstvý kravský sýr z magazinu. A já taky česnek. "Pan Bože, ten má grády!"

Blíží se chvíle, kdy už nebude čím přiložit. Oheň se pozvolna stáhne do vyhasínajících uhlíků, my zalezeme do spacáků a za několik hodin se probudíme do posledního rána tady v Rusku. Během předchozích dní se nám nepodařilo stanout na jediném vrcholu a výstup na Elbrus - hlavní cíl výpravy - skončil daleko pod nejvyšším bodem. Teď ho máme přímo za zády, takže se stačí jen otočit, abychom si to připomněli.

Ale mrzí nás to?

Vůbec ne.

Ano, druhý červencový den jsme odjeli na Elbrus. Na dotazy kam jedeme, jsme měli jednoznačnou odpověď: "Na Elbrus!" Všechny naše časové plány, aklimatizační túry a touhy se upínaly k nejvyššímu vrcholu Kavkazu - ledovým příkrovem opevněné a již spoustu let neaktivní sopce. Ale ukázalo se, že tyto hory, v jejichž srázech snášel své utrpení samotným Diem ke skále přikováný Prométheus, nabízejí mnohem zajímavější zkušenosti. A večer u ohně, na horské louce daleko od lidí, patří mezi ty nejlepší z nich.

Odjeli jsme na Elbrus - vracíme se z Kavkazu.

... s rýmou a čtyřmi palicemi česneku v příručním zavazadle. Snad s tím prolezu přes kontrolu.

Text a fotky: Honza Navrátil

Naše volba

---

Tak já nevím. Bude pomalu poledne a my ještě pořád nic nevylezli. Prý místní klasika. Krásná cesta, jejíž krásy nám ale nejspíš zůstanou utajeny, protože už dvě hodiny operujeme v maximálním rádiusu deseti metrů a marně pátráme, kudy bychom měli pokračovat. V kulminující beznaději vyjadřuji přání seznámit se s člověkem, který kreslil plánek cesty do průvodce. Jak mám proboha poznat, který z těch dvaceti stromů okolo si on vybral jako klíčový orientační bod nákresu?

Přitom to začalo docela dobře. Z jablečného sadu nás se slovy „Very najs růt“ přímo pod stěnu nasměroval sadař asimetrické postavy - asi metr vysoký, asi metr široký. Pochybuji, že to kdy lezl. Z mnoha vyšlapaných stezek překvapivě vedly naše kroky na první pokus tou správnou a na konci úvodní délky nás už očekával strom omotaný klubkem starých sluncem vyšisovaných smyček. Přesně podle průvodce. Pak tedy chodecký traverz doleva a následně stěnou… no ale jak dlouhý traverz? V plánku zakreslená centimetrová čárka by měla - v příměru k délce předchozího lezení - znamenat reálně tak pět metrů. Jenže po pěti metrech se ještě přitahuju za větve a do lezeček se mi shora sype vyprahlá středomořská hlína. S měřítkem si autor hlavu nelámal. Centimetr sem, centimetr tam. O dalších pět metrů dál už skála připomíná avizované velké schody - alespoň takto si vykládám klikyhák v průvodci. Dobrý. Nicméně po dvou pokusech mohu s čistým svědomím prohlásit, že schody rozhodně neodpovídají obtížnosti tři, tedy jak praví metodické příručky: „Středně těžké lezení. Trénovaní a zkušení lezci mohou překonávat úseky tohoto stupně ještě bez použití lana.“ Bez lana? Haha. V šestimetrové „trojce“ zakládám tři jištění a z následné police se zakloněnými hlavami upřeně zíráme do docela hladké stěny s cílem uhádnout, který strom z těch tří chudáčků uchycených silou vůle ve stěně, je ten správný - se štandem. Vpravo, vlevo nebo uprostřed? Ach jo. Nevím, netuším.

Slunko nás nemilosrdně smaží, koláče v podpaží se proměnily v pořádné frgály a o tři čísla menší lezečky mi přestaly být pohodlné přesně před hodinou a padesátisedmi minutami. Celý to vypadá divně. Lezeme správně? Nemám páru. Při pohledu okolo to nikde jinde nevypadá nikterak schůdněji. To nemá cenu. Balíme. Slaňujeme. V duchu si připadám jako blbec. Nahlas proneseno je samozřejmě blbec autor nákresu v průvodci. Jsem zpruzelej a nejraději bych to všechno prodal - sedák, karabiny, lana. Jenže ani to nemůžu. Lana se při stahování někde zasekla. Takže znovu nahoru?

Tak máme dvě odpoledne. Nastoupáno dvě stě výškových metrů, vylezené dvě délky - nebo lépe řečeno dvakrát ta samá - a druhý den úplně zabitý. To bych se zabil.

To bloudění. Celý večer sedíte s plechovkou Kozla na parkovišti, prolezenými prsty obracíte stránky v průvodci a v záři čelovky hledáte tu pravou cestu na další den. Ráno už od šesti nenuceným odkašláváním a převalováním ve spacáku nenápadně budíte svého parťáka, který ty brzké odchody do stěny zřejmě nebere tak vážně jako vy. Ale co když se pokazí počasí? Víte svoje. Na kulinářské umění není čas - trocha horké vody udělá z hnědého prášku poživatelnou hmotu a hrst oříšků dodá kalorie. O půl osmé stoupáte chladnou dolinou, do níž sluneční paprsky ještě nedosáhnou, a zdálky se snažíte najít podobnost mezi obrázkem v průvodci a reálným pohledem do stěny. Nástup u velkého balvanu nelze minout. Přemotáváte lana, pečlivě si rozvěšujete materiál na sedák a na růžovém i zeleném prameni rutinně motáte dva osmičkové uzly. "Tak já jdu!" Jenže najednou to všechno vypadá úplně jinak, už ne tak jednoznačně jako v tom nákresu. Nástup po rampě, za štandem ještě kousek pokračovat, pak nahoru, traverz doleva do komína… No a do kterého? „Ale jo, hele, tady je nakreslená police, tak to je určitě tam vpravo nahoře. A ty žluté pásy, jak píšou, tak dívej, tam je to takový jakoby trochu žlutý. Když tam zasvítí sluníčko.“ No co si budeme povídat, od toho komína vlevo lezete úplně jinou cestu, ale přesto ve stěně stále nacházíte přesně ta místa, která popisuje průvodce. Akorát ten třímetrový střechovitý převis do čtyřkové délky nějak nepasuje. Jištění žádné. Zkoušíte to zprava, zleva, ani ň. Ale blbě být nemůžete. Viděli jste přece stopy magnézia. Nebo zaschlý ptačí trus? Jak dál? Nahoru to nejde. Dolů? Slanit celých šest délek? Vypadá to tak. Debilní průvodce! Debilní lezení! Debilní skály!

Každopádně i přes aktuální beznaděj a pocit totálně promarněného času, který člověk mohl věnovat třeba nacvičování jednoho klíčového kroku v bezejmeném 7b v údolí, má bloudění svá pozitiva. Kromě toho, že si příště dáte majzla, do kterého komína lezete, je bloudění právě tím dobrodružstvím, na které se vzpomíná. Kořením, které k lezení po horách patří.

Kolikrát jsme se motali po lese, nadávali na podmáčené mechové pasti, do kterých se noha zaboří po kotník, sápali se do svahu a pak cestou dolů brzdili sešup za pomocí slaboučkých větví mladých bukových náletů, jenom abychom našli skálu, která nejspíš nikdy neexistovala. Triko durch propocené. Pod okem šrám od napružené haluze. Sytě žlutou barvu na nových trekovkách nahradila zapáchající hnědá blátopatina. A nic. Jediný dnešní lezení bylo to ranní z postele. 

Jednou jsem takhle klienty potahal po celém pohoří Hohe Wand, hledajíce nástup na ferratu. Když mě podobnost okolitých reálií a popisu v průvodci utvrdila, že se nacházíme na správném místě, zavelel jsem obléknout úvazky, nasadit přilby a šplhat! Ocelová lana tam byla. Ale rakouští důchodci se ještě několikrát poté, co nás klidným krokem obešli zprava, s údivem otočili, jestli se opravdu jistíme za zábradlí. „Wir haben einen Kurs.“ Nakonec jsem klienty nechal nahoře na chalupě u piva a běžel zase dolů hledat správný nástup. V půl druhé odpoledne jsme nalezli do první ferraty toho dne.

Bloudění je blbý. Kór když ke svému cíli ve finále ani nedobloudíte. Pravda, dnes se tomu může člověk docela spolehlivě vyhnout. Nástup na tu moji ferratu už visí podrobně popsaný pod odkazy na prvních pěti stránkách výsledků vyhledávání na Googlu. Včetně GPS souřadnic a tipnul bych si, že už někdo zaznamenal a nasdílel online celou trasu od parkoviště. Kdybych si kromě klasického knižního průvodce prolistoval taky internet, našel bych X článků, ze kterých bych zjistil, že máme lézt o dva metry vlevo ke stromu uprostřed. Uhlířovu čapku bych v Jizerkách našel na první pokus a v Údolní cestě na Nos bych vybátý pod čtvrtým kruhem telegrafující nohou nevyklepal důlek do skály, protože: „Nad převisem vpravo od mělké škrabky v úrovni kruhu velké madlo, které nejde zespod vidět.“ 

Přes všechno svoje blouděni ale stejně nevím, jestli o takové hory bez překvapení, bez boje, bez občasného zklamání vůbec stojím. Vždyť jaký má smysl chodit za dobrodružstvím, které si předem důkladně okleštím nekonečným proudem internetového všehomíra. Tak asi budu raději dál bloudit ve stěnách po stopách falešného maglajzu, vztekat se nad věčně zauzlovaným klubkem lan a tu a tam odcházet z hor poražen. Ono to přistřihnutí hřebínku neuškodí a alespoň bude na co vzpomínat.

Text a fotky: Honza Navrátil

Naše volba

---

Už jsem to vzdal. Už mě omrzelo kontrolovat každé ráno stránky Českého hydrometeorologického ústavu, jestli se před čísly náhodou neobjeví znaménko mínus a pod obláčkem čtyři sněhové vločky. Nebo alespoň dvě, možná by to stačilo. Ne, nic. Pořád pět nad nulou, ptáci cvrlikají v korunách a já přemýšlím, jaký má smysl vydat se za takových podmínek na uměle vycizelovaný proužek sněhu a na jeho okraji provozovat velmi nedokonalou náhražku skialpinismu jenom proto, že je podle kalendáře zima. Nenastal čas konečně si to přiznat? Zima letos nebude.

A tak místo tuleních pásů a lavinového vybavení strkáme do batohu lano, lezečky a sadu friendů. Do akce znovupovolaný lezecký materiál, který od listopadu ani nestačil pokrýt prach, doplňuje sestava dalších užitečných věcí jako láhev červeného vína, zmačkaná petka označená štítkem "Tekuté švestky", vepřová konzerva, vařič a dvě čínské polívky s příchutí krevet. Vlak do Jizerek odjíždí v 10:33.

Na tamní hrubozrnné žule, která mi v loňském roce ukázala, že cesta na vrchol může vést i přes úrazovou ambulanci liberecké nemocnice, máme v plánu otestovat, kolik morálu jsme za poslední dva měsíce na vyhřáté bouldrovce ztratili. Přeci jen je rozdíl drtit škrabku metr nad matrací nebo tam venku - při zakládání friendu do spáry - se spoléhat na ruku, u které nevíte, jestli svírá skálu zmrzlým prstům navzdory nebo právě proto, že z nich už veškerý cit vyprchal. A pak, s tím vším proviantem na zádech, a tím tekutým především, bychom mohli někde tam nahoře, ukrytí před světem pod skalním převisem, strávit docela hezkou noc.

"Konečná stanice, prosíme vystupte." Perfektně načasováno. Prázdná hliníková plechovka Kozla, tradičně vypitá na posilnění lezecké kuráže, totiž právě zapraskala v mých dlaních a ztratila svůj původní tvar. Venku je pocitově tak 10 stupňů. Možná i víc a k bukovému lesu za vesnicí stoupáme oblečení jen do trička a lehké bundy. V lednu.

Jižní stěnou

Nic jiného, než po alespoň malou část dne slunci vystavená strana věže, nepřipadá v tomhle období lezecky v úvahu. Předevčírem ještě pršelo a husté jizerské bučiny nedovolí žulovým skálám rychle vyschnout. Namísto sněhovými závějemi se brodíme vrstvou spadaného listí, pod kterou číhají kulišácky skryté louže bláta, v nichž z ničeho nic zmízí noha až po kotník. Po stezce zakreslené v průvodci ani památky a tak se necháváme vést stopami lesní zvěře. Ty srnky beztak nejlíp vědí, jak se proplést mezi skalkami nahoru. Ticho přírody, jen lokálně ozvláštněné naším pravidelným hekáním, za které nepochybně může řídký horský vzduch a nikoliv flákání běžeckého tréninku, rozetíná muflon náhlým úprkem po spádnici strmého svahu. Možná zaslechl naše funění a nechtěl čekat, zdali se zpoza stromu vynoří medvěd nebo zase ta podivná individua, co se - ověšená všemožnými cingrlátky - budou škrábat kolmou stěnou na skálu, která se dá z druhé strany úplně normálně obejít. I na kopýtkách.

"Musím ale říct, že dole bylo tepleji." "Tak se s tím hlavně moc nepárej a lez. A ne že tam ty friendy zase zarveš tak, že mi nepůjdou vyndat." Slunko zmizelo za kopcem a teplo je totam. V rukavicích si utahuju sucháče na lezečkách, sundávám péřovku, naposledy kontroluju dvojitý dračák a... "Tak já lezu!" "No hlavně dělej."

Kolmý trojkový sokolík a pak dolez normálkou. Asi ideální volba na lednové rozlezení v Jizerkách. Sám jsem důkazem, že tady sedmičkový až osmičkový lezec i za ideálních podmínek dokáže pověsit pytel ve čtverce. Dnes tedy žádné velké akce, jenom si dolézt pro radost. A možná i pro horezdar - první letošní zápis do vrcholové knihy této věže. Po třech krocích do sokola už tepelná výměna mezi chladnou jizerskou žulou a mými ještě před chvíli prohřátými prsty probíhá naplno. Tak teda pro jistotu frienda. A tutovýho. "Promiň, lásko." Asi deset vteřin předtím, než bych ztratil cit v rukou docela, beru vrcholovou hranu a... Hele! Mísa vyhloubená čertovým pozadím je plná vody. Zamrzlé. Jsme drsoni. Ája větší, protože rve ven ještě toho frienda.

Sněhovým popraškem

Podařilo se. Letos tady nahoře ještě nikdo nestál. Stejně tak na vedlejší věži. Takže zapisujeme dva horezdary, což našim zmrzlým prstům docela stačí. Teď nastal čas najít ono místečko, kde vybalíme hřejivé zásoby zkapalněného ovoce. Kus po svahu výše už bukové listí překrývá poprašek sněhu - tak přece existuje. Asi padesát metrů od nás vycházejí z lesa dva statní jeleni a bez zájmu zase mizí mezi stromy. Ti se asi pohladit nenechají. Bílou pokrývkou si prošlapáváme cestu až do bivaku ukrytého v severovýchodních srázech hory a slunce dopadající na protější svahy jakoby se nám snažilo říct, že jsme zvolili špatnou stranu údolí. Ale soumrak srovnává rozdíly a kdo má oheň, tomu je hej.

Nicméně bez úmyslu zalehnout do spacáků už o půl páté odpoledne a před půlnocí pak s očima jak dvě baterky přemítat, jestli ještě zkusíme zabrat na pravém boku, levém, na břichu nebo radši půjdeme na procházku, čekají nás po setmění dlouhé hodiny, které je nezbytné jakkoliv vyplnit. A tak během vlekoucích se 265 minut před usnutím docházíme v jizerské jeskyni k několika empiricky ověřeným objevům.

• Když svařujete víno v Jetboilu, stáhněte plyn dřív, než gelový indikátor teploty dosáhne vrcholu.
• Vypěněné červené víno hoří na stěnách Jetboilu relativně průhledným modrým plamenem.
• Krátkodobé zachvácení plameny není pro neoprenový obal Jetboilu fatální.
• Slivovice se při nízkém tlaku v horách vypařuje rychleji než doma v obýváku.
• Studená vepřovka není zase až taková pecka, ale v kombinaci s výše zmiňovanými surovinami se na tom dá přežít.
• Ve vodě rozpuštěné z rampouchů v erárním kotlíku už není potřeba louhovat čaj. Voda totiž získá příchuť uzeného.
• Alkohol rozšiřuje cévy, nikoliv obzory.

Poslední kapitola

"Když se postavil před dohořívající zbytky budovy, znovu ho přepadla únava. Celý den vozil uhlí, nakládal, skládal a překládal. Ani nejedl a utíkal až sem. A teď už jeho práce skončila. Snad by si mohl odpočinout. Začalo mu být chladno; zbytky kalhot a košile nechránily jeho tělo před mrazem. Rozechvěly se mu nohy, pálily ho oči. Někdo ho vzal za ruku."

Dočítáme poslední příběh z knihy Příběhy mužů a hor. Obroušené rohy a léty zažloutlé stránky s typickým zápachem dosvědčují rok vydání - 1958. Více do ohně přikládat nebudeme. Dva metry od nyní skomírajících plamenů už ale takové teplo není. Fofrem se soukáme do péřáků od Rabu, zatahujeme za sebou kapuce a hlavou mi prochází myšlenky, které mě uvádějí do příjemného procesu usínání... "Co to je?" Cosi u mé hlavy vydává pravidelný zvuk. Jakoby ťukání nebo co. Uchází karimatka? Přes ventil? Ach jo. Povoluju límec spacáku, nasouvám ucho k ventilu a mám ji! Kapku vody přímo za krkem. Voda stékající po stropě jeskyně vytvořila přímo nade mnou malý rampouch a právě z něj se teď kapky oddávají volnému pádu. No bezva. Rampouch letí do pryč a moje holá ruka pak ještě několikrát dopadá na ledovou ostruhu, po které stékají další a další kapky z tajícího sněhu. Půl jedné. Tak snad bude do rána klid.

Za pět čtvrt na osm sebou trhám ze spaní. Na zem přistává další rampouch. Tentokrát se zřítil sám od sebe. Přes noc se ještě oteplilo a do údolí se po asijské snídani s krevetama a šálku uzeného čaje, vracíme zase jen v tenké bundě. Zima nebude.

Text a fotky: Honza Navrátil

NAŠE VOLBA

---

"Koukám, Ali, že cukrem nešetříš. Deci cukru na pět deci čaje, to je slušný." ... "Not enough!" Načež Ali do léty oprýskané litinové konvičky, která s ním putuje pouští už od mladých let, kdy se snažil prosadit jako obchodník s pískem, nakládá další deci cukru s dovětkem: "Sometimes I give three." Tomu se říká jordánský nasycený roztok. Něco dietního by nebylo? Třeba Coca Cola?

Sedíme v tureckém sedu na jemném písku připomínajícím barvou antuku a upíjíme typický jordánský přeslazený čaj v závětří jedné z mnoha pískovcových stěn, které narušují jinak monotónní nudu nekonečné pouště Wadi Rum. Naproti sobě máme hory vymezující saudskoarabskou hranici. Tam za kopečkama by s námi asi mladá Fatima, což je univerzální jméno, které používáme pro všechny zdejší arabské ženy zahalené v šátku, u jednoho ohně sedět nemohla. "Ali, can I take a photo with your wife?" ... "Only me. No women. It is tradition of my people." Super, takže z Jordánska si zase přivezu na fotkách jenom samý chlapy. OK, tak úsměv!

Nicméně Ali je sympaťák. Má jednu ženu... jenom jednu ženu, která se do něho umí pořádně zostra pustit za to, že se blbě tvářil na selfiečku. Má tátu, který mu půjčuje džípa na výlety s turisty do pouště. Má mámu, která si ráda povídá s turisty, ale bohužel umí anglicky akorát hellou. A má celou vesnici bratrů, bratranců a strýců. Zkrátka kamkoliv ve Wadi Rum páchnete - do marketu, stánku s kávou nebo bistra s nejlepším grilovaným kuřetem na světě, tam se na oznámení, že bydlíte u Aliho, dočkáte odpovědi: "Yes, Ali, my cousin." Přičemž ve vesnici žije asi tisíc beduínů. Takže taková jedna velká rodina, ve které si musíte najít ty příslušníky kmene, co se vás nebudou snažit oškubat. A tak jsme každý den před nástupem do stěny chodili na kafe za půl dináru ke Standovi a prošedivělý děda všech tamních beduínů nám na tři dny jen tak z plezíru - bez záruky, že nás ještě kdy uvidí - půjčil převzácného lezeckého průvodce od Tonyho Howarda. Dobrý to člověk. Co na tom, že nás pak se slovy "Best food in Jordan!" obral o 12 dinárů za nejhnusnější mansaf na arabském poloostrově.

Prodáte ty lana?

Myslíš to naše zelený a růžový ultratenký lano s unicore konstrukcí a vodoodpudivou úpravou? "Yes, good for camels." No to uvidíme kámo, ještě s nimi máme v plánu tady pár dní lézt. Pravda ovšem je, že ten písek jim dává solidně zabrat. Jistítku taky. A mé hlavě nejvíc. Žádný fixní jištění, jako skoby, nýty, borháky. Nic. Celé délky pěkně po vlastním. A pak dolezu na štand, kde na mě koukají skalní hodiny omotané pěti vypelichanými smyčkami, které sem někdo uvázal, když jsem byl ještě takhle malinkej (rozuměj u maminky v bříšku). No, pro jistotu zavřu oči předtím, než si do toho sednu.

Naštěstí tenhle materiál není žádná stouhanka a všechno - až na výjimky - tady drží. Nohy drží perfektně na tření. Drží zlověstně dunící chyty, které když beru pět metrů nad posledním založeným friendem do rukou, tak se snažím dělat, že tu nejsem. Drží smyčkami obhozený hrot na nejnepohodlnějším štandu v celém Jordánsku, odkud ke mě do cruxu doléhá něžné: "Hlavně už si s tím pohni." Drží moje žába, toliko poctivě trénovaná na umělé stěně celý měsíc před odletem. A drží i modrá sedmička, když do ní sedám v převislém 6a poté, co mi do nohou vstupuje Elvis Presley.

A tak po pěti hodinách lezení sedíme na rozložitém vrcholu Jebel um Ejil. Ve stěně se nám povedlo trochu bloudit, ale cestou nejmenšího odporu jsme se probojovali až sem - na místo, kde jediný život představujeme my dva. Nikdo nelezl před námi, nikdo pod námi. Vrcholové knížky ve Wadi Rum nevedou, takže těžko říct, kdy tady naposledy stála lidská noha. Jen tu a tam se z údolí ozve říhnutí velblouda nebo zvuk vytúrovaného motoru, když dvanáctiletý beduín prudce prošlápne plynový pedál Toyoty Hilux. Jsou dvě odpoledne a tma přijde tak za dvě a půl hodiny. V průvodci psali, že sestup do vesnice trvá hodinu. Ideál. Pomalu jdeme...

... následujíce kamenné mužíky kaňonem, jenž strmě klesá od velkého stromu, který se tady uprostřed skalnaté pustiny zjevil nejspíše na přání Alláhovo. Ale tohle mi úplně nepřijde jako dvojkové lezení. Navíc se to celý drolí. "Hele, radši to slaníme přes ty hodiny." Páč čas přibývá a světla ubývá. Prej easy descent, psal Tony Howard v průvodci. A hele! Kousek pod námi vidím pevnou zem a stopy džípu. Jsme dole! ... Jsme. Ale na druhé straně hory. Doprdele! Sestupy labyrintem pískovcových skal se začínají jevit jako větší dobrodružství než lezení samotné. No nic, při nejhorším napíšeme Alimu na Whatsapp, ať si půjčí tátovo auto a přijede pro nás. Včera povídal něco o hodině cesty. Kolem celého horského masívu. Za 30 dinárů. V přepočtu za litr. Nice desert tour. Rozhodně.

Česká spořivost ale nese své ovoce. Nacházíme další kamenné mužíky - tentokrát ty správné. Za soumraku sestupujeme kozí stezkou z ústí Rakabat kaňonu do pouště a s jazykem suchem přilepeným na patře se boříme do písku v džípem vyjetých kolejích za vesnicí. Velbloudi už mají po šichtě a my míříme rovnou na óbrtalíř kuřete s rýží, jehož cena bude - jako každý večer - překvapením. "Nazdar, bratranci!"

Odcházíme

Ono přece jen týden spaní v místnosti, kterou dnem i nocí pochodují mravenci, ranní dřepění nad léty zasraným (doslova) otvorem v zemi a večerní umývání se jen metr od něj šlauchem trčícím ze zdi jakože sprcha... no jako zvyknete asi, ale přece. S nízkým odpoledním sluncem v zádech tak stoupáme skalním labyrintem, který už důvěrně známe z několika předchozích sestupů, až pod skálu, na jejímž vrcholu hodláme přespat a užít si trochy romantiky u ohně. Jenže poslední dřevo na podpal je k mání tady dole, kde Alláh nechal v jinak vyprahlé poušti přežít několik zakrslých keřů. Nahoru je to sto metrů dvojkového lezení, takže jen tak v rukou nalámané větve neodneseme. Smyčky, abychom si je svázali do otýpky, samozřejmě nemáme. A vynést věci nahoru a pak zase slézat s prázdnými batohy dolů pro dřevo nemáme chuť. Navíc bychom nestihli západ slunce, což pro fotografa znamená totálně zkažený den, tragédii srovnatelnou snad jen s táním arktických ledovců a narovinu: bez fotek ze západu slunka jsme do toho Jordánska vůbec nemuseli jezdit. V takovém případě nechcete být přítelkyní fotografa.

Proto si má přítelkyně umí poradit za každé situace. A tak se sápeme vzhůru s větvemi připevněnými na batohu gumičkami, které designéři zamýšleli nejspíše pro trekové hole. Spacáky od Rabu se nám pohupují u pasu, protože uvnitř ani zvenčí batohu už pro ně místo nezbývá. A nahoře jsme akorát včas. Ideální světlo. "Začni chystat spaní, miláčku. Jdu fotit." ... "Počkej, prosím tě." ... "Trochu víc doleva." ... "Udělej to ještě jednou." ... "A znovu, prosím." ... "A teď si, prosím tě, sedni tam a dělej jakože piješ." ... "No nic moc. Zkus se otočit na druhou stranu." ... "Hmm, a teď vybaluj ty spacáky. Ale pomalu!" ... "Ne! Nehýbej se!" ... "Ale je nám tady nahoře krásně, viď drahá? A to počkej, až se setmí a vylezou hvězdy. To budou fotky!"

Oheň prohřívá chladný pouštní vzduch, mandlovice, transportovaná tři tisíce kilometrů v plastové láhvi od Coca Coly, se nekontrolovatelně vypařuje a těstoviny z pytlíku tady chutnají líp, jak osmichodová večeře konzumovaná čtyřmi různými velikostmi vidliček v hotelu Kempinski. Protože tohle je náš Kempinski. Apartmá v nejvyšším patře s výhledem na celý svět. Dobrou noc.

Noc naplněná přírodou

Vskutku. Když neštěkají psi, sténají velbloudi. Když to zalamují velbloudi, začíná hýkat osel. Osel! A když už to kolem páté ranní vypadá, že se v klidu dospíme, nastupuje velkovezír halekající z reproduktorů mešity muslimskou modlitbu. Alláh s námi. Nicméně i Ali říkal, že bývají občas unavení a tak i po ranní modlitbě zalezou zpátky do peřin. Takže asi není hříchem, když ještě dvě hodiny čekáme na první sluneční paprsky ve vyhřátých péřácích od Rabu , rozebíráme, které zvíře nás v noci sralo nejvíc a u toho popíjíme cukr s čajem. Jako praví Jordánci.

S prvním velbloudem, vyrážejícím do pouště, balíme a sestupujeme. Zbytek dřeva necháváme romantikům, co přijdou po nás, a kolem deváté sedíme před Standovým stánkem a objednáváme si poslední kardamonovou kávu ve Wadi Rum. Nemáme drobné a Standa nemá na vrácení. Prej pay tomorow. Ne, ne, Staníku, my už dneska odjíždíme. Drobný zařídíme naproti v marketu. Společně s laciným taxíkem. Po týdnu tady už nás ani nechtějí natáhnout a dokonce nám zařizují lepší ceny. Jsou to hodní kluci. A ještě než za sebou zabouchneme dveře taxíku, posíláme Alimu fotku od ohně, na kterou obratem přichází odpověď: "You are happy people."... "Yes Ali, we are!"

Tak šukran a Salam alejkum. Díky a mír s vámi!

Naše volba

---

"Končím, dál nejdu. Usínám za chůze, stehna mám dřevěný." A to jsme teprve na začátku. Před čtyřmi hodinami jsme vyšli z libereckých Lidových sadů a teď ukrajujeme kilometry po tvrdém asfaltu Promenádní cesty na Jizerku. I potmě je bohužel vidět, že ta nepřirozeně rovná linie lemovaná vysokými smrky nemá konec.

Je šest ráno a oběma nám šrotuje v hlavě, jestli jsme neměli tak trochu velké oči. Jizerské asfaltové cesty dokáží hlavu pořádně demotivovat a nohy odrovnat. Navíc nás celou dobu obklopuje mlha, která se jen tu a tam rozptýlí, aby odhlalila nekonečnost tvrdého asfaltu. Kolem sedmé scházíme na Jizerku. Konečně po měkké lesní cestě. Mlha se rozpouští a vychází slunce. Tak zkusíme ještě pokračovat?

Dojít z Liberce na Sněžku

Přes Kristiánov, Jizerku, Voseckou boudu a Špindlerovku. A v ideálním případě ještě zpátky do Harrachova na vlak. Přesně ve stopách Rudolfa Kauschky - mistra jizerského horolezectví, který tento přechod uskutečnil už v roce 1906. Necelých 100 kilometrů ušel za 17 hodin. Stejně jako my vyrazil ve dvě hodiny po půlnoci z Liberce. A před sedmou večer už se na harrachovském nádraží nakláněl přes přepážku pro lístek domů. Přičemž ještě dvě hodiny odpočíval na Sněžce. Takže už teď na Jizerce máme zpoždění. A k tomu hroznou chuť na kafe.

"Pozoruhodné byly turistické podniky, které z ryzí radosti vymýšleli a uskutečňovali lidé shromáždění kolem Kauschky. Pěší překonávání velkých vzdáleností a značného převýšení bylo jejich koníčkem."

Z horolezeckého průvodce Jizerské hory

"Tady v tom čtyřhvězdičkovým hotelu asi Kauschka nezastavoval, co?" No, nejspíš tu tehdy nebyla ani ta silnice. V osm ráno je v Jakuszycích všechno zavřený. Krom hotelové restaurace, kde si v přítomnosti nažehlených límečků a dámských parfémů připadáme v elasťákách s dírou na stehně lehce nepatřičně. Ale káva dělá ráno. "Kafe, proszę. Dwa." ... "Proszę pana." ... "Ó, jak ładnie pachnie."

Není co popisovat

Ono vlastně celou dobu jenom jdete. Z Liberce. Na Sněžku. Koukáte pod nohy. Koukáte před sebe. Občas kouknete doprava. A zakopnete. Zaklejete. Povídáte si. Mlčíte. Přemýšlíte o smyslu nakupování bez obalu. Koušete si šňůrku na zipu bundy Borealis. Natahujete si rukávy přes ruce. Nemůžete přijít na smysl nakupování bez obalu. Společně rozebíráte, co asi tehdy rozebírali Kauschka a spol. Chce se vám na záchod. Stahujete si rukávy z rukou. Rozepínáte, hledáte, držíte, snažíte se trefit borůvku. Marně. Oklepáváte, schováváte, zapínáte. Zase jdete. Slyšíte Poláky jdoucí proti vám. Po pěti minutách je i vidíte: "Cześć!" Rohlíky snědené v Jizerkách odkládáte v Krkonoších. Do podřepu jdete snadno. Z podřepu se zvedá hůř - po 40 kilometrech v nohách. Otíráte si kus rohlíku z boty do trávy. A zase jdete...

... až na hranici. Sledujeme Ještěd a jeho rozměry napovídají, že už máme za sebou pořádnou štreku. A taky sledujeme rozcestník s údajem "Sněžka - 20,5 km". Ach jo, kdybychom ji alespoň viděli, to by nás nakoplo. Takže zatím jdeme a dáváme druhou šanci nakupování bez obalu. A pod Vysokým kolem ji spatřujeme poprvé. "Hele, Sněžka!" ... "Doprdele, to je ještě daleko!"

Kde tě to bolí?

"Nárt? Jako když došlapuješ?" No tak obinadlo jsme teda nevzali. Měl ho s sebou Kauschka? Nevím, o tom jsem se nikde nedočetl. Ale máme ibalgin. "Na... vem si radši rovnou dva." Hermann Buhl prej na Nanga Parbat taky došel na amfetaminu. 36 hodin na nohou. Nám zbývají maximálně tři. A na Špindlerovce si odpočineme. Kyselo, pivečko, kafíčko. To je, panečku, doping. A lup ho tam. Pětikilo jen to fikne. A úsměv pana vrchního na rozloučenou. Asi má taky dlouhý den. Přijďte zas.

"V té době nebylo snad neděle, kterou by se stejně laděnými přáteli nevěnoval toulkám po horách."

Z horolezeckého průvodce Jizerské hory

Maly Staw. Necelých pět kilometrů na vrchol a Sněžka už získává reálné obrysy. "Hele, to tak pajdám?" ... "Proč?" ... "No že na mě všichni tak koukají." ... "No docela jo." Lékárnička sice zůstala doma, ale tejpku vyřeší všechno. "Pomohlo to?" ... "Celkem jo. Už mě nebolí nárt, ale lýtko." Tak super, ve větším svalu se ta bolest lépe rozloží.

Sněžka!

Je 16:42. Na vrcholu mlha a lidí pomálu. Zpátky do Harrachova to máme 28 kilometrů a fungují nám tři nohy ze čtyř. Co s tím? Nic. Kupujeme lístky na lanovku. 66 kilometrů, 2400 výškových metrů nahoru a 1200 metrů dolů stačilo. Jenom na Sněžku nám to trvalo téměř 15 hodin. To už Kauschka před 113 lety pochodoval od Labské boudy do Harachova. Klobouk dolů před jeho výkonem. Příští rok to zkusíme znovu a snad do té doby zapomeneme, jak bolí jizerský asfalt.

"Mnoho cest vede k Bohu. Jedna vede přes hory."

Z náhrobního kamene Rudolfa Kauschky

Naše volba

---